Aktuální vydání magazínu Forbes

obalgha_sajt_2017-04
hlavaty_004

22 věcí, co se naučit od nejúspěšnějších

Pošli to dál

Úspěch je prý něco, co se v Česku neodpouští. Tak na tomhle webu je to jinak. Tady úspěch vzýváme. Velebíme. Chceme ho a ostatním ho přejeme. A víme, že se dá z úspěchu ostatních poučit. Inspirovat.

Co je ta věc, která z vás dělá úspěšného člověka? Co musíte mít, abyste byli úspěšní? Geny? Peníze? Centimetry? Kliku?

Tady je pár věcí, co jsem se za poslední léta naučil od úspěšných lidí. No, naučil. Viděl jsem je. Slyšel jsem je. A snažím se je nějak zapojit i do svého života.


Vášeň a šampaňské

Roberto Coin + Frank Lowe

Než začít jednou banalitou, kterou se dozvíte o pár řádek níže, raději vám prozradím, co mi řekli dva zajímaví, slušně ostřílení, umělecky ladění a hlavně úspěšní cizinci. Jeden je z Vicenzy v Itálii a druhý z Chelsea v Londýně.

Tak rada první.

„Nikdy bych nešel na oběd s někým, koho nemám rád. Ani bych nedělal byznys s někým, kdo je mi protivný. Nejsem tak hloupý, abych žil nějakých 20 let, co vám kariéra zabírá, mizerně a stýkal se s protivy jenom kvůli penězům.“ Tuhle větu mi řekl Roberto Coin, italský podnikatel, který z ničeho vybudoval jednu z nejrychleji rostoucích šperkařských firem na světě. A dodal: „Dovedete si představit pracovat každý den s někým, koho nemáte rád a kdo nemá rád vás? Strašná představa. Potřebuju se každý den zamilovávat, dělat něco nového a být šťastný.“

Co jsem si z téhle rady vzal? Jednoduchou věc. Pokud chce mít člověk úspěch, musí dělat něco, co má rád. Ne, dokonce něco, co miluje. A mít pro to vášeň. Teprve pak může být v práci šťastný. A tím pádem taky úspěšný. Možná vás zrovna tohle neohromí, ale pro mě je to na cestě k úspěchu věc sakra důležitá.

Tak a teď rada druhá.

„Ano, piju šampaňské a přitom jsem socialista. Oni si myslí, že je v tom nějaký rozpor. Já ho fakt nevidím, nemyslím, že socialista musí pít pivo.“ To jsem slyšel v Londýně od jednoho z nejúspěšnějších mužů světové reklamy, říkal mi to Frank Lowe. Sir Frank Lowe.

A co si vzít ze sentence o socialismu, šampaňském a pivu? Já si vzal tohle: nikdy nikoho nesuďte předem. Podle toho, co má na sobě, co do sebe lije. Podle první minuty. Poslouchejte. Pozorujte. Klidně se hádejte a nesouhlaste. Ale nenechte svoje ego a rychlý odsudek zruinovat možnost se něco dozvědět a s někým se seznámit. To se totiž překvapivě velké spoustě lidí děje a komplikuje jim to, nebo dokonce znemožňuje, cestu k úspěchu. Odsuzují, neposlouchají, neučí se.


Práce, práce, práce

Babiš + Mareš + Šmejc + Staněk + Novotný

No a teď ta banalita, co jsem sliboval, ať to máme za sebou. Vím, možná to nechcete slyšet, ale… Za každým úspěchem, který má být dlouhodobý, není nic jiného než tvrdá práce. Prostě to tak je. Úspěch se nedá vysedět. Vyčekat. Jistě, k úspěchu se můžete prolhat. Prokrást. Prosmýkat. Ale pokud se nechcete v noci budit strachy, že si pro vás přijdou nebo že vás bude každou noc honit svědomí, nezbývá než tvrdě pracovat.

To mají všichni ti, které považuji nejen za úspěšné, ale taky za inspirativní, společné. Tvrdě pracují. Nelitují hodin ani námahy. Dřou proto, aby něco dokázali. A vlastně neustále zlepšují taky sami sebe. Pořád se něco učí a pořád se v něčem zdokonalují. Pracují víc než ti ostatní – méně úspěšní. Není výjimka, že třeba Andrej Babiš posílá maily ve čtyři ráno.

To, že Leoš Mareš pracuje od nevidím do nevidím, od ranní show do noční diskotéky, je věc známá. Já viděl i něco jiného. Když seděl při společné večeři s dalšími šesti hosty, o každém něco dopředu věděl. Byl perfektně připravený, kdo je kdo a co by koho mohlo zajímat. Díky tomu mohl daleko snáz navazovat kontakty a třeba i domlouvat budoucí byznys. Kromě toho si ale ještě stihl během večera dělat poznámky z věcí, z nichž by mohl třeba někdy vystavět nějaký příběh či vtip. Na té večeři zkrátka přemýšlel a pracoval.

A úspěšní se taky pořád něco nového učí. Jiří Šmejc, spolumajitel Home Creditu, chodí na hodiny zpěvu. Leoš Novotný, ten z vlaků LEO Express, se každý den učí jazyky – a pomalu každý den jiný.

„Jen paranoici přežijí,“ shrnuje nutnost stále se zlepšovat Roman Staněk, zakladatel firmy GoodData. „Musíte se naučit žít s vědomím, že se vždycky najde někdo, kdo dělá tu samou věc, co vy, a lépe. Zvlášť v dnešním propojeném světě, kde na sebe všichni vidí.“


Sport

Hlavatý + Pasquale + Tůma + Zima + Soukup

Spousta úspěšných českých byznysmenů sportuje. Pravidelně. Běhají, chodí cvičit, lyžují. Cokoliv.

Musí se donutit ráno vstát a jít si třeba zaběhat či jít do posilovny. „Nejlepší nápady mám, když běhám,“ říkal mi třeba Jiří Hlavatý, majitel 14 fabrik pod značkou Juta a nově taky Senátu. Ve svých šestašedesáti letech by to už nemusel mít zapotřebí. Ale drží se pořád v kondici, protože to tříbí i mysl a pro úspěch v práci je dobré zdraví důležité. Mezi běžci najdete majitele velkých firem (Alessandro Pasquale z Mattoni), generální ředitele firem (Pavel Zima, Seznam)Zdeněk Bakala jezdí pravidelně na kole, vydavatel a majitel mediální agentury Médea Jaromír Soukup boxuje… Sport v nich buduje disciplínu – vykopat se ráno z postele a jít něco dělat chce vůli. Díky sportu také neustále živí touhu po vítězství a po hře. Co jiného nakonec byznys a život je?


Víra – všechno je možné

Capalbo + Jakimič

A ještě jednou sport, i když jinak. Od Carla Capalba, Itala, co žije už 20 let v Praze a rozběhal celé Česko, jsem se naučil tohle. Nic není nemožné. Přišel do Prahy, kde bylo běhání dost divná kratochvíle pro pár stovek lidí. Řekl, že se v tomhle městě bude běhat maraton. Na ten první přišlo právě těch pár stovek. Letos na tom posledním to byly už desetitisíce. Závody se konají nejenom v Praze, ale i v dalších městech po celé republice. Dnes běhá v Česku kdekdo a troufám si tvrdit, že svoji nehynoucí zásluhu na tom má Carlo Capalbo. Z ničeho udělal něco velkého, nelekl se překážek. A nelekl se ani lidí, kteří mu říkali: Tady v Česku? Běhání? Ne, my přeci pijeme pivo, kdo by tu běhal… Pražský maraton patří dnes do desítky nejlepších na celém světě. Carlo toho dosáhl kombinací těch předchozích rad – pracuje tvrdě a srdcem, s ohromnou vášní, s níž strhává i lidi kolem sebe. Jednoduchý recept. Pokud tedy člověk má tu vášeň a disciplínu tvrdě pracovat.

Podobnou story má za sebou Leon Jakimič a jeho firma Lasvit. Z Nového Boru udělal hlavní město světa velkých luxusních svítidel. Trh je pro něj celý svět, přestěhoval se kvůli tomu do Hongkongu, jeho výrobky jsou na všech kontinentech, obrat je skoro miliarda korun, plánuje otevírat obchody s luxusním českým sklem na nejdražších ulicích světa od New Yorku po Peking. A to před pěti lety začínal s půjčkou od spolužáka.


Příprava a čtení

Vítek + Šmída

Jsou samozřejmě i další věci, méně obligátní, co se dají odkoukat. Úspěšní lidé se připravují, nenechávají nic jen na náhodu či improvizaci. Třeba takový Radovan Vítek. Realitní magnát, ano ten, co ho v karikaturách vykreslují jako žraloka v bazénku se zlatými rybkami. S ničím se opravdu moc nemaže. Ale taky nic neponechává náhodě. Tak třeba když spustil grandiózní plán na ovládnutí Orco Germany, po nocích četl hodně, hodně tlustou historii Německa. Vůbec čte hodně – většinou literaturu faktu.

I to mají úspěšní společné – čtou hodně. Nespokojí se s tím, co vychází v Česku, nakupují knížky na Amazonu či jinde a čtou a čtou. Knížky pro byznys, literaturu faktu, ale i beletrii. Petr Šmída, nejvýše postavený český bankéř, který je v dozorčí radě ruské Alfa-Bank, dokonce pořádá literární dýchánky a má čtenářský klub.


Cíl

Hájek + Dospiva + Frolík

Co jsem mohl vypozorovat, úspěšní mají také jasně stanovený cíl. I když i oni jistě znají to pěkné přísloví: Jestli chceš Boha rozesmát, dělej si plány, plány si dělají. Dívají se dopředu na měsíce, na roky.

Někteří z nich mohou mít plány a cíle definované pěkně přes čísla: „Řekl jsem si, že do 40 let chci mít na účtech milion eur,“ tak si stanovil svůj cíl třeba Vladan Hájek, který vloni prodal svojí část firmy s luxusními obchody v Pařížské Zdeňku Bakalovi. Podobně to má i třeba Marek Dospiva: „Jasně že chci být jednou v globálním žebříčku Forbesu, to je jeden z cílů,“ říká. Znamená to, že jeho majetek musí mít hodnotu přes miliardu dolarů. Ale je to prostě jasně stanovený cíl a za ním si jde.

Nemají tedy jen vágní představu, co by chtěli, ale jasný úkol, který chtějí splnit. A může to být třeba i úkol se vším skoncovat do pětašedesáti, jak to vyslovil úspěšný podnikatel Zbyněk Frolík. V pětašedesáti chce jít do důchodu a už teď dělá všechny kroky pro to, aby mu to vyšlo.


Zásady

Passer + Štěpánek

Často slýchám, že ten, kdo chce uspět – a to prý zejména v Česku -, musí být bezpáteřní a bezzásadový. No, jak jsem psal výše, i tak se dá k úspěchu proplazit. Ale tahle cesta nás přeci nezajímá, ne?

Naopak si myslím, že zásady, které jsou pro vás cenné, prostě dodržovat musíte a že vám k úspěchu pomohou. Třeba developer Radim Passer, který postavil největší kancelářské centrum v zemi, by nikdy kvůli své víře neuzavřel žádný obchod v sobotu. „Ne, vážně ne, i kdyby mi dávali dvakrát tolik, v sobotu prostě smlouvu nepodepíšu,“ říká Passer, adventista sedmého dne (což je pro něj sobota).

Nebo Kvido Štěpánek, majitel firmy Isolit-Bravo. Teď je třeba normální, že všichni přivírají oči před větším či menším ohýbáním dotací. Na to já nikdy nepřistoupím a myslím, že se časem ukáže, že mám pravdu a lidé se na to budou koukat stejně jako na krádež. Řídím se tím, co považuji za správné, ne tím, co je ve společnosti všeobecně přijímáno.“


Štěstí a odvaha

Všichni

Ještě dvě věci je třeba dodat. Jasně, k úspěchu prostě potřebujete taky štěstí. Dobré je, že pozitivní lidi štěstí prostě přitahuje, lepí se na ně, takže vy ho mít asi budete. Odvahu už v sobě musíte vykřesat sami. Odvahu rozhodnout se. Jít do rizika. Nespokojit se s průměrem. Odvahu třeba i neuspět. Bez rizika, že si nabijete, totiž nikdy opravdový úspěch není.

Cesta za úspěchem ale může být skvělá zábava. Jak říká Zdeněk Bakala, proč to celé vlastně dělá: „Just for the fun of it…“ Tak šťastnou cestu a vítejte mezi úspěšnými.

Čtěte také