René Kujan

Běhám a žiju

Opencard nemá, a tak někdy do práce v redakci běžeckého serveru Behani.Sport.cz utíká. Z Kralup nad Vltavou do Prahy. 27,5 kilometru. A když zrovna pracovně netestuje boty, vyběhne jen tak, naboso. „Je to dobré na trénink došlapu. Taky nenecháte zahálet šlachy a úpony, které jinak v botě rychle uvadnou.“ A když se mu zdá, že uběhnout maraton je málo, střihne si jich 30 za sebou. René Kujan.

 

Rada od Reného Kujana

Nenechte se odradit.

Královskou vytrvaleckou trať poprvé absolvoval před 18 lety, nad hlavou měl kulisu Hradčan a před sebou příběh, který by mohl mnohé inspirovat, a také motto: Kdo chce běhat jako ďábel, musí trénovat jako kráva. Postupně se četnost maratonů zvyšovala, Kujan přidával natrénované kilometry i na rychlosti. „Můj osobák jsou 3 hodiny 22 minut,“ říká dnes 41letý závodník. „Ale mám sen dát to pod tři hodiny. Abych se Keňanům aspoň trošku přiblížil.“

V roce 2007 ale všechny sny málem zmizely. Při cestě s kamarádem po jižních Čechách měl autonehodu, a protože na místě spolujezdce chyběl airbag, bezpečnostní pás Kujanovi rozdrtil hrudní kost a žebra, zlomil si obratel a místo cesty na další maraton putoval do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Běh? Zapomeňte! Budete rád, když se vůbec budete hýbat, odbyli ho lékaři.

„A já jsem se rozhodl, že budu běhat ultramaratony. Abych jim udělal radost,“ vypráví Kujan.

Půl roku po nehodě začal zase klusat, tři měsíce nato zvládl první půlmaraton. A protože i 42 maratonských kilometrů mu nakonec bylo málo, hledal nové výzvy. „Možná jsem se u té nehody i trošku praštil do hlavy,“ usměje se Kujan. Za pomoci přítelkyně totiž vymyslel projekt: 30 maratonů ve 30 dnech. A přesně pět let po bouračce vyrazil na samotářskou pouť po Islandu, kde to všechno plánoval uběhnout.

Nešlo však jen o rozmar běžeckého entuziasty, tady šlo o víc, o dobrou věc. Charitativním projektem získal 150 tisíc, za něž si Sportovní klub vozíčkářů Praha mohl koupit handbike a taky závodní dresy. Následoval druhý islandský projekt, kdy ostrov přeběhl ze severu na jih, další rok zase putoval ostrovem napříč. „Po zkušenosti z Kladrub člověk přehodnotí svůj přístup, má pak daleko větší radost z každého uběhnutého kilometru. Říkal jsem si: Sakra, tohle už jsem nemusel nikdy zažít.“

A dnes je na pohybu už zase nevyléčitelně závislý. „Potřebuju svou dávku, a když ji nemám, tak je to se mnou hrozné,“ přiznává Kujan. „Už i přítelkyně mi říkala, že jsem protivnej a jestli nemám krizi středního věku.“ Mít ji, nejspíš by se mu v hlavě nerojily nové plány. „Tento rok se držím při zemi, mám jen projekt Start–Cíl. Z domova doběhnu na start půlmaratonu a ten pak dokončím. Tak jsem byl v Praze, ve Varech a čeká mě Ústí. Ale příští rok mě třeba napadne zase něco většího.“