Lucie Trnková

Otevřela jsem si kavárnu

O provozu kavárny, stejně jako o módě panují romantické představy. „Jako designérka jsem měla s tužkou v drdolu házet hedvábí na krejčovskou pannu, teď to vypadá, že se v kavárně věnuji především klábosení s hosty.“ Lucie Trnková ale ví, že za obojím se skrývá hlavně administrativa a nikdy nekončící práce. Vyzkoušela si totiž obě profese.

Jako polovina návrhářského dua Leeda z něj v průběhu deseti let vybudovala respektovaný módní brand. Před čtyřmi lety se ale rozhodla zkusit něco nového. Díky tomu vzniklo I Need Coffee! – podnik mezi Palackého a Karlovým náměstím, který si rychle získal pověst jedné z nejkrásnějších a nejútulnějších pražských kaváren.

Impulzem ke změně byla potřeba zpomalit a dělat věci bez zbytečných kompromisů. „Obrazně stárnou věci ve světě módy rychleji než tady naše vyhlášené kremrole,“ ukazuje k pultu, na kterém jsou vedle nádherného kávovaru Faema E61 vyskládané dezerty. „Šest měsíců trvá práce na nové kolekci, pak následuje prezentace, například ve formě přehlídky, věci se vystaví v obchodě a po měsíci a půl začíná být zboží staré. Takže následují slevy. Půl roku vaší práce se už po dvou měsících nemůže v obchodě nabízet. Móda je změna a to je nutné dodržet,“ popisuje Lucie Trnková neúprosnost módního cyklu.

Rada od Lucie Trnkové

Nikdy není na nic pozdě.

Únavu z práce se snažila vynahradit cestováním, ze kterého si zpátky přivezla jasný poznatek – v Praze tehdy stále chybělo místo, kam se dá zajít na malou snídani a rychlou kávu, kde se dá přes den na chvíli úplně vypnout, občerstvit se v pravém slova smyslu. „Nikde jsem takové místo nenašla, tak jsem ho musela vytvořit sama,“ vzpomíná Lucie.

Zkušenosti, které měla s provozem kavárny, jednáním s úřady nebo hledáním dodavatelů? Minimální. Ačkoliv se na nový start svědomitě připravovala, přiznává, že nevěděla přesně, do čeho jde.

„Rozjet podnik, včetně samotné rekonstrukce, bylo skvělé, i když šílené. Rok jsem držela pohromadě koncept, který jsem si naplánovala, což je nejtěžší, protože po vás okolnosti žádají hodně ústupků, měla jsem pořád šedivé vlasy od prachu a bolela mě záda, ale bylo to úžasné v tom, že jsem osobně nemusela dělat vůbec žádné kompromisy, a to platí doteď.

Rozhodování je hrozně čisté a příjemné v tom, že za všechny chyby i úspěchy si zodpovídám sama sobě,“ vyjmenovává výhody vlastního podniku. „Přesto jsou naprosto klíčoví lidé, se kterými pracuji, a ti jsou naštěstí skvělí,“ doplňuje.

 

 

V horších dnech je prý nejlepší terapií četba pamětí hvězdného kuchaře Anthonyho Bourdaina Důvěrnosti z kuchyně. Lucii Trnkovou díky němu nerozhodí fakt, že když má z pohledu tržeb úspěšný den, ihned se něco rozbije. Jde totiž o nepsaný pohostinský zákon.

Na druhou stranu, budování módní značky a kavárny se podle Lucie zas tolik neliší: „Musíte jen věřit tomu, co nabízíte, dělat vše nejlíp, jak umíte, a pořád to zdokonalovat. Komunikace se zákazníky nesmí zamrznout, musíte je umět pořád překvapovat.”

Pocit, že do sebe všechno zapadlo a kavárna dostala svůj rytmus, získala přibližně po dvou letech. „Samozřejmě že to byla změna k lepšímu, říkám si to každý den. I když mám sebevětší krizi, jsem šťastná, že jsem se tak rozhodla,“ dodává.

 

Díky interiéru vlastní kavárny se dostala i k dalším zajímavým zakázkám – společně s Pavlem Grizem ze studia MOLO architekti má za sebou návrh interiéru jiné z vyhlášených pražských kaváren, espresso baru EMA. A výsledek chválí majitelé i zákazníci.

Na otázku, jestli se únavnou rutinou může stát i vedení kavárny, má Lucie Trnková jasnou odpověď. „Rutina hrozí samozřejmě u všeho. Práce s lidmi vás ale jen tak neomrzí, každý den je jiný. Pořád mě to baví,“ říká. A zřejmě si nevymýšlí, na podzim se totiž chystá otevřít další podnik v centru Prahy.