Aktuální vydání magazínu Forbes

Jiří Bělohlávek: Dirigent může orchestr nadchnout, ale i otrávit

Pošli to dál

Jiří Bělohlávek odešel do dirigentského nebe. To díky němu získal zvuk České filharmonie ve světě takový věhlas a proto jsme se ve stínu této smutné události rozhodli výjimečně zveřejnit celý rozhovor s tímto nejúspěšnějším českým dirigentem, který vyšel v loňském lednovém vydání magazínu Forbes.


V prezidentskému salonku majestátního Rudolfina je zima. Jiří Bělohlávek, nejúspěšnější český dirigent posledních dvou dekád, si skromně říká o přinesení přímotopu. V modrém svetru bez rukávů, pečlivě sladěném s košilí a kravatou a s kšticí, která už možná není tak extravagantně bujná, ale pořád dělá čest jeho jménu, působí klidným a na dirigenta až překvapivě skromným dojmem.

Mluví vyrovnaně, klidně. Na hlase vždycky malinko přidá, když mluví o hudbě a umělecké části své práce. To je pak vášeň pro to, co dělá, vidět jasně i v jeho očích. Kdo by ale čekal uragán dirigentské sebestřednosti a uměleckou výstřednost, tady se nedočká.

Někdejší šéf symfonického orchestru BBC vstupuje do čtvrté sezóny s Českou filharmonií, kterou systematicky krok za krokem předělává. K lepšímu zvuku i obrazu.

Vy jste v čele filharmonie čtvrtým rokem. Jak moc se změnila ve srovnání s tou, kterou jste v roce 2012 přebíral?

Především – ten proces proměny stále pokračuje. Kus cesty, který jsme již ušli, je úžasný a moc mne oblažuje. Šlo to mnohem snadněji, než jsem očekával. Přicházel jsem samozřejmě s pevným přesvědčením, že to dokážeme. Zároveň jsem ale díky svým zkušenostem věděl, jak veliký ten úkol je. Vnitřní reforma se dotkla prakticky každého hudebníka. Začala v oblasti organizační a plynule přešla do roviny umělecké. A o tu nám hlavně šlo.

Co jste tedy musel hlavně změnit? A jak vypadá filharmonie po těch třech a půl letech?

Za nejdůležitější výdobytek považuji, že se nám podařilo oživit tvůrčí duch v orchestru. Když to vyslovím, zní to jako klišé a fráze, ale v uměleckých ansámblech je tenhle aspekt ohromně důležitý. Můžeme se setkat s tělesem, které hraje technicky výborně a přesto nemusí přinášet zajímavou hudbu, může to být jenom mechanický dril. Technická vybroušenost samozřejmě patří k základním kvalitám prvotřídního ansámblu, ale není samospasitelná. To, čím se odliší vynikající orchestr od dobrého je právě míra inspirovaného tvoření.

belohlavek2

Co se tedy změnilo, aby byla Česká filharmonie lepší?

Výrazně se proměnil režim našich pravidelných koncertních týdnů – po mnoha úvahách jsme usoudili, že z hlediska pracovní investice do ansámblu je trojí opakování programu mnohem efektivnější. V abonentním týdnu tedy místo dřívějšího dvojího provedení hrajeme nyní koncerty tři.

To ale znamená, že čas na přípravu programu se zkrátil na dva dny. To samo o sobě již představuje nebývalý nárůst práce a povinností pro každého člena ČF. Navíc to rozhodnutí neslo s sebou vážnou otázku zda získáme dostatek publika a jestli si touto změnou nevytvoříme velkou komplikaci. Ukázalo se ale, že jestliže měla filharmonie před rokem 2012 dva abonentní koncerty v týdnu s návštěvností kolem 75 procent, pak hned v první naší společné sezoně jsme měli zaplněnost srovnatelnou, ale s koncerty třemi ! Takže nárůst o třetinu ! V dalších sezónách se ten pozitivní trend návštěvnosti ještě posílil a to je pro nás veliká radost a podpora.

Co to ale dělá s kvalitou orchestru?

Víte, říká se, že nejlepší zkouška je koncert. To je sice bonmot, ale je pravdou, že koncert přináší nejvýraznější koncentraci pozornosti a všech sil. Když prožíváte tenhle stav třikrát do týdne, místo dvakrát, tak to automaticky nese velký nárůst kvality.

Jste na orchestr přísný?

Neřekl bych „přísný“ – to slovo má v sobě jistou nesympatickou konotaci… Jsem náročný. Moji hudebníci to vědí, přijali to za své a berou jako samozřejmost, že musí být dokonale připravení…

… a to tak nebylo?

To tak nebývalo. Se třemi dny času na přípravu bylo možné zvládat úkoly až během společných zkoušek. Nyní, ve zkráceném přípravném období je osobní příprava nutností. Každý kumštýř jde na podium s předsevzetím, že sebe vydá to nejlepší. A tak když nám přibyl jeden koncert navíc a ubyl den zkoušek, je individuální příprava nezbytná.

Mají to hráči pod vašim vedením náročnější?

Z dříve řečeného vyplývá a vlastně jsem si tím jist, že ano. Ale myslím, že hráči si také uvědomili výrazný posun, jak je náš ansámbl vnímán a oceňován. Povědomí, že orchestr České filharmonie je rodinným stříbrem, klenotem o nějž je třeba pečovat, v posledních letech značně zesílilo. To je pro naše umělce důležitý stimul. Všichni také ocenili, že se podařila první fáze procesu zlepšování finanční situace orchestru, že za zvýšené nároky dostávají lepší odměnu…

… to byla vaše podmínka, když jste filharmonii přebíral.

Ano, byla, protože ta situace byla neudržitelná. Nicméně ani dnes není zdaleka ideální. Ale fakt toho prvního kroku k zlepšení ohodnocení hudebníků byl ohromně důležitý. Díky němu jsme mohli uvěřit, že stát dává najevo, že filharmonie je něco mimořádného a že tomu má odpovídat i společenské uznání a zařazení. Tuhle historickou roli ministerstvo kultury a stát splnili.

Když se bavíme o penězích. Dá se srovnat ohodnocení českých muzikantů s tím, co jste viděl při svém působení v BBC v Londýně? Dnes je průměrný plat ve filharmonii 40 tisíc měsíčně. Je to pořád velký rozdíl?

Británie je vyhlášená nízkými honoráři a přesto je pořád dost značná propast mezi platy našich hudebníků a londýnských hráčů. Je to podobné, jako v celé naší společnosti, i když v uměleckých oborech je ten rozdíl ještě palčivější.

bel02

Dá se srovnat kvalita českých hráčů s hráči v Británii?

Všichni bereme jako samozřejmost, že naši hudebníci jsou na srovnatelné úrovni s těmi zahraničními. V mnoha případech jsou dokonce nad nimi. Na světě je několik málo orchestrů, o nichž bychom mohli říci, že v určitých aspektech Českou filharmonii převyšují. Ale mnohem větší je počet ansámblů, které zdaleka nedosahují našich kvalit a přesto jsou výrazně lépe situováni.

To mě strašně zlobí a bolí, a proto jsem vyslovil podmínku, že je nutné začít dělat nějaké kroky k vylepšení té situace. Jinak bych nemohl uplatňovat svoje maximalistické nároky na hudebníky. Nemohl bych je s klidným svědomím žádat, aby se nerozptylovali jinými činnostmi a nechodili si nikam jinam přivydělat, kdybych pro to nic neudělal.

Ale jak jste říkal, zároveň přístup k práci a disciplína byly jiné, než jste byl zvyklý v Británii, když jste k filharmonii nastoupil.

Ano, to mohu říci. Zejména ta osobní příprava nebyla na stejné úrovni. Orchestry v Británii mají jednu velkou výhodu, protože tamní systém hudebního školení dává velký důraz na schopnost hrát z listu. Takže když hudebník dostane noty, které dosud nikdy neviděl, je schopen je ihned na slušné úrovni realizovat. To je věc pohotovosti a tréninku, a v jejich školách to je denní chleba. Když potom ti lidé přijdou do orchestru, dají jim noty a oni to okamžitě zahrají. To u nás nikdy na téhle úrovni nebylo.

Proč?

Je to otázka koncepce – na našich konzervatořích a vysokých školách stále vychovávají „velké umělce“ a „velké sólisty“. To se sice v několika málo případech osvědčí, ale drtivá většina hudebníků, kteří se budou později ucházet o místa v orchestrech, si neosvojí kvality, které budou nutně potřebovat pro svoji praxi. Pro mladé adepty je takovéto manko ve vybavení do života velikým handicapem.

Kdybyste měl jednu věc, kterou byste chtěl z Británie přenést do Česka, protože tu chybí, co by to bylo? Profesně.

Asi by to byla ta neobyčejná pohotovost muzikantů. Ovšem tahle kvalita v sobě skrývá i jedno nebezpečí – svádí totiž k dojmu, že jakmile orchestr skladbu technicky relativně správně zahraje, že už je vše hotovo. To je ovšem fatální omyl, ta první verze je jen hrubá stavba ! A pravé umění skýtá možnost nalézat spoustu krásy v drobném detailu a to hledání ovšem zase vyžaduje čas.

A to teď vaši hráči v Praze jsou ochotni? Hledat s vámi ty detaily?

Velmi ochotní.

Neříkají si, co zas chce, vždyť už to umíme…

No, nemohu vyloučit, že si to možná někdy někdo z nich řekne. Ale to je už můj úkol, abych byl natolik přesvědčivý a planoucí, abych je nakazil.

A to se vám daří, myslíte.

Ano, myslím, že se to daří.

belohlavek4

 

Skoro se mi to nechce říct, ale dá se kvalita orchestru nějak měřit?

Dá se poměřovat z nejrůznějších úhlů pohledu. Třeba z hlediska technické virtuozity. Z hlediska dokonalosti intonační čistoty nebo schopnosti se rychle vyrovnat s velkými partiturami. Důležitým kritériem je tónová kvalita – můžeme sledovat bohatství barev a krásu tónu jednotlivých nástrojů nebo nástrojových skupin a oceňovat schopnost orchestru mísit různé barvy do zajímavých kombinací. To vše je práce dirigenta, jeho koncepce té které skladby.

Můžete slyšet různá provedení téže skladby, která se velice liší. Některý dirigent dává přednost melodické struktuře, jiný zase rytmické. Přestože budeme všichni hrát stejnou partituru, tak upřednostněním některých parametrů můžeme dokonale proměnit výsledný obraz. Tyto detailní pohledy nebo postřehy nemusí být pro laického posluchače zřejmé na první poslech, ale v celkovém vyznění skladby hrají velikou roli.

Když se ale vrátím k tomu měření. Existují nějaké žebříčky, podle níž se světové orchestry porovnávají a hodnotí? Aby se dalo říct, kde zhruba Česká filharmonie v roce 2015 je?

Tohle je velmi ošemetná věc. Takové žebříčky existují v různých kvalitách a jsou zpravidla velmi subjektivní. Asi před třemi lety renomovaný časopis Gramophone udělal takový žebříček, anketu a tam České filharmonii přiřkl dvacáté místo. To samo o sobě není špatnou vizitkou a já se domnívám, že dnes bychom si určitě o nějaké místo polepšili. V každém případě jsme v posledních letech získali velkou pozornost ve světovém koncertním provozu, výrazně prezentujeme své umění na prestižních pódiích.

Ať už je to často zmiňovaná Carnegie Hall v New Yorku, nebo Royal Albert Hall v Londýně při festivalu BBC Proms, vídeňský Musikverein nebo Usher Hall v níž se koná Edinburghský festival. Pozice našeho orchestru se potvrdí tím, že se stane součástí těch exkluzívních festivalových programů a hlavně, že po úspěšném vystoupení obdržíme pozvání nové. To je nejdůležitější výsledek z manažerského hlediska….

A to se děje?

Ano. V Carnegie Hall jsme měli vloni na podzim jedno vystoupení po mnoha letech. A teď už máme pozvánku na dva další koncerty v roce 2018. To je báječný úspěch, Carnegie Hall je taková Mekka všech hudebníků a její management si velmi pečlivě vybírá – má nás všechny takříkajíc na špagátku. Ovšem opakovaná pozvání přinesly také naše rezidenční série koncertů ve Vídni, v Edinburghu, Abú Dhabí, v Japonsku i v Číně. Nové termíny po nás žádají pořadatelé ve Velké Británii, v Polsku, Německu, Švýcarsku a samozřejmě i tuzemští pořadatelé.

Má Česká filharmonie být specialistou jen na českou hudbu? Neomezuje se tím?

Péče o odkaz našich Mistrů a trvalá prezentace jejich děl na nejvyšší interpretační úrovni je základní povinností prvního českého orchestru. Jsme na tento úkol hrdí a s opravdovou lásku jej plníme. Ovšem vždycky jsem argumentoval, že máme-li hrát plnohodnotnou roli ve světovém kontextu, musí náš orchestr současně zvládat i reprezentativní vzorek světové symfonické literatury, a abychom se nestali muzeálním útvarem, ale zůstali živým uměleckým organizmem, je nezbytné pěstovat i doteky se soudobými projevy skladatelů dneška. Nalézat rovnováhu mezi těmito nezastupitelnými kategoriemi je pro mne stálý úkol při všech dramaturgických úvahách…
Co vlastně Českou filharmonii, která bude slavit letos 120 let existence, letos čeká?
Už jsme v polovině této mé čtvrté sezóny. Právě teď na podzim jsme měli velké zahraniční výboje, opět jsme se vrátili do Japonska, kde jsme hráli osm koncertů, z toho tři v Tokiu – dva v Suntory Hall a Smetanou Mou vlast na festivalu v NHK Hall. V prosinci jsme navštívili Budapest, a dále koncertovali v Grazu a Innsbrucku, pojedeme do Číny. A samozřejmě nás čeká oslavný koncert 4. ledna, který bude volnou replikou prvního koncertu ČF, který tady v Rudolfinu v roce 1896 dirigoval Antonín Dvořák.
Těšíte se na to?
Moc ! Budeme hrát Biblické písně, ouverturu Othello a Novosvětskou. To je repertoár, který orchestr hraje „zpaměti, v noci, pozpátku“. Ale vážně : speciálně Novosvětská symfonie, to je kultovní dílo, ve kterém ale neustále nacházíme novou inspiraci, nikdy se neomrzí, pokaždé je to radostná zkušenost.
bel07
A jaké mají být po čtyřech letech změn ve filharmonii další kroky, aby se dál rozvíjela?
Teď přichází další krok, o kterém jednáme. Další fáze rozvoje. Máme řadu projektů a vizí, které do dokončení té reformy spadají. Jeden z nich je třeba zajištění trvalého zvukového a obrazového nahrávání, něco podobného jako má Berlínská filharmonie ve svém projektu Digital Concert Hall. To představuje velikou investici, ale zároveň další významný stimul pro hudebníky i pro veřejnost. Ta by pak měla možnost sledovat vše, co se v Rudolfinu děje.
Jiným projektem je celá soustava edukativních programů a akcí – podle našeho přesvědčení nejen důležitá investice do budoucího koncertního publika, ale především palčivě nutná záplata chybějících příležitostí pro mladou generaci aktivně se podílet na kulturním odkazu našeho národního bohatství.
Když jsme u uskutečňování vizi, jak vy vidíte sám sebe a další čtyři roky?
Já jsem připraven smlouvu prodloužit, pokud se nám podaří zachovat trend rozvoje. V každém podniku, organizaci platí zákon, že má-li se rozvíjet, musí neustále investovat a jít dál. Jakmile by na tohle rezignovala, začíná stagnace a u toho bych nechtěl být. Podpora další fáze rozvoje ČF je základní podmínka. Bez toho bych nebyl schopen svůj dosavadní vklad dále úročit, jít dál.
Jak jste daleko v tom vyjednávání? Slyší Váš zřizovatel na to, co říkáte?
Myslím, že ano. Zatím jsme nedostali ten zásadní a závazný příslib, ale věřím, že se tak brzy stane.
O jakém státním příspěvku se bavíme?
Pro uskutečnění výše naznačených záměrů potřebujeme navýšení asi 40 milionů ročně…
Když se podíváte na Berlínské filharmoniky, připadá vám správné, že tam si orchestr svého dirigenta volí?
Je to jejich tradice a myslím, že to není špatná metoda. Je to ale nelehké. Poslední volba, která měla najít nástupce sira Simona Rattlea, se rodila dost obtížně a musela být několikrát opakována, protože se nedohodli. Nakonec to ale zvolili velmi krásně, Kyril Petrenko je úžasný umělec, s ním to vyhráli.
Zaujalo mě, že tam v Berlíně se v roce 2015 hledá nástupce, který přijde až v roce 2018. Na to musíte mít dlouhodobou vizi, co chcete dělat. Je taková vize na roky dopředu i v České filharmonii?
Ano. Naznačil jsem o jakých okruzích vývoje uvažujeme; jedná se jak o technicko- organizační věci tak i o umělecké směřování. A pokud Vás zajímá personální otázka, dokud budu v plné síle, budu s láskou a radostí pokračovat. Kdybych z jakéhokoliv důvodu nemohl ansámbl vést ve vytčeném duchu a předpokládaným způsobem, tak s pokorou odevzdám svou pozici nějakému svému nástupci. Šéfdirigentský post vyžaduje plné nasazení.
Kdy by se to mělo rozhodnout?
My jsme v zásadě dohodnuti. Moje smlouva končí v srpnu příštího roku. Podařilo se nám za dobu naší spolupráce s Davidem Marečkem a Robertem Hančem vytvořit takový tým a takové přátelské pouto, že nepotřebujeme dělat nějaká gesta. Takže ta hranice, kdy očekáváme rozhodnutí, je konec sezóny – v červnu.
 belohlavek3
Vy oslavíte letos sedmdesáté narozeniny – v jaké životní a pracovní etapě se teď nacházíte?
Cítím se být v kulminaci svých uměleckých sil. Proměna, kterou jsme s orchestrem České filharmonie prožili, je také – a možná, že především – proměnou ve vzájemném lidském vztahu. To byl pro mne při zahájení této druhé šéfovské periody velký otazník, ale šli jsme do toho z obou stran s otevřenou myslí a vůlí navázat na všechno pozitivní a zapomenout na jakákoliv negativa. To se myslím podařilo.
Když říkáte tohle, myslíte na etapu, když jste od orchestru v roce 1992 jako šéfdirigent odešel? Když si muzikanti zvolili za nového dirigenta Gerda Albrechta? To je už přeci hodně stará věc…
Když jsem dokázal s odstupem času se podívat na svoje celé působení s Českou filharmonií, musel jsem si ex post přiznat, že ten rozchod byl pro mne osobně důležitým impulzem k mému uměleckému růstu.
Takže už žádná hořkost?
Už dávno ne. Samozřejmě, že bývala, bolelo to strašlivě a silně. Otřáslo to tehdy mojí jistotou. Ale byl to – a to jsem tehdy, když jsem to prožíval nevěděl –rozhodující šťouchanec k tomu, abych mobilizoval svoje síly.
Od té chvíle to vypadá, že jdete jen nahoru…
Díky Bohu ! Doufám, že to ještě nějakou chvíli vydrží…
Orchestr to vnímá stejně, nový vztah, žádná reminiscence na minulost?
V těch dvaceti letech se orchestr také proměnil, všichni jsme prošli značnými životními zkušenostmi, přišla celá řada mladých vynikajících umělců, kteří tu historii poznali z vyprávění, ale byli schopni se na to podívat svýma očima a nyní mne podpořili v mojí snaze. Náš nynější vztah je myslím velmi krásný a dělný, a nebojím se říci přátelský, i když to nemají se mnou lehké.
Co může vlastně dirigent s orchestrem udělat?
Všechno. Může ho nadchnout, může ho otrávit. A třeba taky vůbec nic. Když se mu nepodaří najít komunikativní strunu, tak to nikam nemusí vést. Jak to probíhá : dirigent nejprve studuje partituru, seznamuje se se skladbou, dokonale jí musí vstřebat a vytváří si svojí představu, jak ji hrát. To je proces, který trvá různě dlouho, někdy velmi dlouho. Někdy i léta.
Takže to není otázka pár týdnů, kdy to musíte připravit?
Také to může tak být. Asi každý dirigent byl v situaci, že dostal příležitost, která byla velmi zajímavá a tak se za týden rychle naučil i věc, kterou dosud neznal. Já jsem zažil takový případ ještě jako student na Akademii – dostal jsem nabídku uvést Beethovenovu Devátou symfonii v Polsku v Bydgoszcsi. Samozřejmě jsem hudbu znal, ale neměl jsem symfonii ještě v repertoáru. Ale přijal jsem nabídku a za týden jsem ji dirigoval a byl jsem ohromně nadšený. Samozřejmě, že při dalších provedeních jsem šel ve studiu daleko hlouběji a moje první provedení by asi nesneslo přísnější kritiku… nicméně je pravda, že dirigent musí mít schopnost rychlé reakce, když je to potřeba.
A jaký je „normální“ průběh studia skladby ?
Normální proces studia závisí na rozsahu skladby a může trvat skutečně týdny, měsíce. Pak následuje studijní proces s orchestrem- zkoušky. Zde se čas, který máme k dispozici smrskne zpravidla na dva dny, čtyři frekvence. A během této doby musíte všechnu tu sumu pocitů, názorů, dojmů a představ, kterou jste si vytvořil, orchestru předat.
Naučit ho to?
To zní trochu didakticky. Orchestr je samozřejmě schopen skladbu nějakým způsobem zahrát ihned. Dirigent má zkouškový čas k tomu, aby své hráče získal pro svůj názor, své vidění interpretované kompozice. Dělá to nejrůznějšími způsoby – verbálně, předzpěvováním, gestickým projevem, vytvářením asociací, obrazů nebo i technickými návody. Společně experimentují. A doberou se nějakého tvaru.
To je strašně krátká doba, myslel jsem, že se to zkouší daleko déle.
Souhlasím, že je času málo. Mne vždycky fascinovala taková nepřímá úměrnost mezi délkou času a množstvím zúčastněných lidí při přípravě symfonického díla. Posuďte sám – začíná to osobní přípravou dirigenta, jeho studiem, které může být časově velmi rozsáhlé a vykonává se v samotě dirigentovy pracovny, pak následuje koncentrovaná intenzívní práce s orchestrem – cca 12 hodin zkoušek se stočlenným souborem, a pak vlastní provedení, kdy se vše musí zúročit. Tu nejdelší periodu dělá dirigent sám, tu kratší se sto lidmi a ta nejkratší –dvouhodinový koncert, ta je pro velký sál a tedy třeba 1800 i více posluchačů.
Nerad bych srovnával umění a sport. Ale dá se dirigent přirovnat třeba k trenérovi fotbalistů, když Pep Guardiola v Barceloně nebo v Bayernu Mnichov úplně změní jejich styl.
Určitý aspekt toho trenérství tam zaručeně je. Je to ovlivňování kolektivu jedincem. Dirigent je někdo jako kouč.
Anglické slovo conductor znamená kromě dirigenta taky vodič, nebo průvodčí. Co to s tím má společného? Je dirigent někdo, kdo provází?
Ale samozřejmě – dirigent provází nejen posluchače, ale též hudebníky svým viděním a chápáním skladby
Když se vrátíme do Británie a fungování tamní společnosti. Co byste chtěl, aby bylo tady v Česku, co mají tam? Co se vám za ta léta strávená s BBC nejvíc líbilo?
Fair play.
Fair play? Proč? To je tak znát v každodenním chování? Dodržování pravidel?
Ano. Řeknu vám příklad. V každém orchestru jsou vynikající hráči i menší talenty. Tak tomu bylo i v Londýně. Já jsem při zkoušení náročný a nutně vytvářím určitý tlak na hráče. A někdy jsem dospěl do momentu, kdy výkon instrumentalisty se stále nekryl s mojí představou. Ale já si byl naprosto jist, že to ten člověk lépe nezahraje proto, že mu to prostě lépe nejde. Že je to na hranici jeho možností. Že to není protest proti mě, není to sdělení „pane vy jste vůl a nechte mě už na pokoji“ . V českých orchestrech jsem někdy tento dojem měl… Takže větší smysl pro fair play by nám myslím prospěl ohromně.
Byla to pro vás velká změna, když jste se po letech v Londýně vracel do Česka? Šok?
Já jsem nikdy nežil výlučně v Londýně, žil jsem v Praze a do Londýna jsem dojížděl na pracovní úkoly. Mě se tady žije báječně. Já jsem zapřisáhlý patriot, naši zemi miluju. Vlastně to byl jeden z krizových momentů v našem životě, když v roce 1968 moje budoucí žena uvažovala o emigraci a já nemohl. Já jsem nechtěl, já jsem tady doma, proč bych odcházel? Ať odejdou oni. Dodnes, když vidím nějaký dokument z té doby, tak mě to silně dojímá a pořád to cítím jako strašnou křivdu, co se tenkrát stalo.
Takže v Česku se vám žije dobře? Nestýská se vám po Londýně?
Je to krásná země a žije se mi tady dobře. Což ale neznamená, že nevnímám negativní jevy, které se tu za pětadvacet posledních let nahromadily. Velmi mne rozlaďuje, že pozoruji zjevný úpadek schopnosti kulturního vnímání ve společnosti. Kvalitní kulturní statky jsou vyměňovány za lacinou zábavu, která je pomocí mediálních masáží povyšována na jejich místo. Je to velmi nebezpečná tendence, protože je všudypřítomná a nové generace nedostávají adekvátní díl kvalitních uměleckých podnětů. Proto také považuji naše edukativní programy za tak důležitou složku naší činnosti. – Vůbec už nechápu jednu věc. Nejrůznější podfuky a finanční zločiny zůstávají nepotrestané. Všichni lumpové z toho nějak vyklouznou. Připadá mi, že to je velká skvrna na kreditu společnosti.
Je to demotivující?
Strašně. Frustrující a demotivující. Jak může člověk chtít, aby se k sobě lidi chovali poctivě a slušně, když se jim kdejaký darebák vysmívá? Nedovedu si vysvětlit, že by to byla systémová chyba. Myslím, že je to spíš neustálé zneužívání moci. To je mi odporné.
Kdyby tady byla jedna věc, kterou byste v Česku změnil, bylo by to tohle?
Určitě.
A co vás naopak teď těší?
Ohromně mě těší moje umělecká práce, to je pro mě základní pozitivum a studnice mého optimismu. V osobním životě mne těší krásné vztahy s mými dcerami a jejich partnery, a s mojí ženou se moc radujeme z našich dvou vnoučků. To jsou kvality, které překonávají zlobu, kterou jsem vyslovil před chvílí. Když se podívám, že v téhle zemi a v téhle době vykvétají takové krásné životy, nemůže to snad tady být tak úplně v nepořádku.
Budou z nich muzikanti?
Možná, že ano. Jeden je už zpěváček.
Foto: Jiří Turek a Jana Jabůrková
Čtěte také