Aktuální vydání magazínu Forbes

madetaci_sajt
gravelli

Byznys, co má říz. Příběh od kovadliny, kde zvoní mramorové čepele

Pošli to dál

Nesnáší vedro. Takže když jednou Anton Vadovič zkoušel kovat v triku a kraťasích u pece, kde to žhne teplotou přes tisíc stupňů, popáleniny pak léčil měsíc. Taky ho bolívá pravá ruka od zdvihání těžkého kladiva a druhá se zase často po celodenním svírání kleští kroutí v křeči. Ale to, co za umělcem od kovadliny zůstává, nás nejspíš všechny přežije. Echtkovář z Moravy vyrábí vidličky a nože. A ještě mnohem víc.

Je mu čtyřiadvacet, ale hned ujistí, že ke kovařině nepřišel kvůli rodinné tradici. Za všechno prý může jen nedostatek fantazie. „Z paneláku jsme se přestěhovali do rodinného domku, kde na zahradě byla malá kůlna. Ve třinácti jsem si sebevědomě řekl, že ze dřeva už umím všechno a že je čas na něco nového. Tak jsem vyrobil první nůž,“ vzpomíná Vadovič na své kovářské začátky.

Že ale tak úplně bez fantazie není, ukazuje jeho práce: šperky, noblesní vývrtky, lampy, taky kovaný stůl. Ale to hlavní jsou dnes nože. Pevné, zavírací, titanové, s ebenem, z mamutoviny. Nebo taky steakové, které vyrobil pro Přemka Forejta, šéfkuchaře olomoucké restaurace Entrée a člena výběru Forbesu 30 pod 30 – třicítky talentovaných Čechů, kterým ještě nebylo třicet.

forejt

Steaková souprava, která vznikla pro restauraci Entrée.

Nože na steaky byly prozatím jedinou sériovou výrobou, vše ostatní jsou totiž unikáty. „Tuhle zakázku jsem vyráběl tři měsíce a byla to opravdu práce za všechny prachy,“ směje se. „Párkrát jsem si říkal, že s tím seknu, že mi to za to nestojí.“

Třeba tehdy, kdy mu volal manažer restaurace, že prototypy, které poslal na zkoušku, se mu nelíbí a že materiál taky není to pravé. „Tak jsem se sebral, jel do Lipova udělat tři nové vzorky.“ Forejt a jeho tým pak podrobili nože opravdu těžkým zkouškám odolnosti a pár se mu jich vrátilo zpět ohnutých. Ale dnes už jsou vypilované a v plném zatížení.

Kovářská cesta z obce Lipov u Veselí nad Moravou se teď na chvíli stočila jinam, do Prahy – kvůli studiu, které by měl Anton tento nebo příští rok dokončit na vysoké škole, kde studuje obor konzervování-restaurování uměleckořemeslných děl z kovů. Všechny autorské kousky ale pořád vznikají na jižní Moravě, kde stále stojí jeho dílna.

„Naši často poznají, že jsem doma jen podle toho, že se v ní svítí,“ směje se Vadovič v zaprášené kovárně, ve které má všechno kouřový nádech od dýmu z výhně a kde vedle nožů pro Přemka Forejta vznikaly holičské břitvy, nože z damascénské oceli nebo třeba taky nože pro Gravelli.

sedy-nuz-5-gravelli

Damascénská čepel s betonovou rukojetí Gravelli

„Mám rád funkcionalismus, kubismus a geometrii, a když jsem před dvěma roky viděl Gravelli na design bloku, nedokázal jsem skrýt emoce a oslovil je,“ popisuje mladý kovář počátek vzniku prototypu tří nožů s betonovou rukojetí, které v roce 2015 vytvořil ve spolupráci s firmou, která dává betonu duši a se kterou plánuje další spolupráci.

Svůj monogram VA Anton razí taky do nožů z damascénské oceli, které jsou pro něj vedle zakázky pro šéfkuchaře Forejta doposud nejcennějším výrobkem. Protože toto je vysoká kovářská. Vadovič vyrábí tzv. svářkový damašek, který sám popisuje jako „ty pruhované čepele“ a jeden kus z jeho rukou nejde pod čtyři tisíce.

„Velmi zjednodušeně se damascénská ocel vyrábí kovářským svařováním z minimálně dvou různých ocelí. Kousky ocele se na přeskáčku poskládají do takzvaného paketu, zahřejí na vysokou teplotu až 1300 stupňů a následně se údery kladiva svaří,“ popisuje výrobu mramorovaných čepelí. „Když se tento jednotný kus podaří, tak se pak vykove, nadělí na více částí a zase poskládá do paketu a znovu svaří. A tak stále dokola. V podstatě stejně jako listové těsto, jenže z oceli.“

vadovic

I když Anton ví, jak různé typy ocelí zpracovat a jak přistupovat k danému materiálu, je to pro něj pořád alchymie. „Když mám zakázku odevzdat do určitého data, tak už nepřemýšlím, jestli zvládnu nůž vyrobit, ale jestli ho zvládnu vyrobit případně dvakrát. Třeba nedávno jsem dělal čepel natřikrát a odevzdával nůž se slovy, že je ještě teplý,“ popisuje Vadovič ve své dílně, kde sálá teplo z kamen a obklopují vás jeho rozdělané projekty. A taky pár začátečnických pokusů, se kterými teď štípe třísky do kamen.

Za jeho damaškový nůž ho ocenila porota na Mezinárodním kovářském sympoziu Hefaiston na hradě Helfštýně. Ta letos vyznamenala také jeho břitvy, kterým dal název Dohola a které byly pro mladého kováře snad ještě větší výzvou než damaškový nůž. „Protože obyčejný nůž po čase zvládne ukovat každý, ale břitvy přeci jen tolik kovářů nedělá,“ vysvětluje kovář, který plánuje jejich distribuci přes online obchod.

Právě kovářská komunita je pro Vadoviče velmi důležitá. „Za svůj největší úspěch považuji to, že mě berou i staří mistři a že si mě pamatují,“ těší železného muže z Lipova. „Pamatují si mě, přestože nejsem ten svalnatý a vousatý kovář s velkým pupkem. Ale já do toho dorostu!“

Čtěte také