Aktuální vydání magazínu Forbes

Češi slaví úspěch s interaktivní učebnicí (nejen) o atentátu na Heydricha

Pošli to dál

Buch. Buch. Buch. Ozývají se rány na dveře. Kdo je způsobuje, to není těžké uhodnout. Německé gestapo.

Zbývá pár sekund. Co mohou objevit? No jistě, zakázané letáky. Rychle je musíme schovat. Ale kam? Hned je spálit? Ne, to by mohlo být moc nápadné. Raději pod květináč, tam budou v bezpečí. Snad…

Podobná dilemata musí řešit hráči výukového titulu Attentat 1942, který pojednává o atentátu na Reinharda Heydricha a následných událostech. Rychlá rozhodnutí, zpovídání pamětníků i prohlížení archivních materiálů, to jsou pilíře, na nichž je hratelnost postavená.

Vít Šišler, autor výukových her.

Ovšem herní zážitek není to jediné, o co u Attentatu 1942 jde. Za projektem stojí lidé z Univerzity Karlovy a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, kteří chtěli stvořit interaktivní pomůcku jako neotřelý doplněk do výuky. Pro české školy byla k dispozici pod názvem Československo 38–89: Atentát již před dvěma lety, nyní se ve vylepšené verzi dostává do světa. Na portálu Steam ji lze koupit za 11 dolarů (zhruba 250 korun).

„Výukovou verzi hry si stáhlo cca 15–20 procent českých učitelů dějepisu. Ohlasy z praxe máme velice dobré, učitelé oceňují, že hra studenty motivuje k aktivnímu zájmu o historii. Studenti nám zase píší, že si díky hře dovedou dané období lépe představit, a oceňují, že hra ukazuje nedávné dějiny z různých úhlů pohledu,“ říká Vít Šisler, hlavní designér projektu.

Důkazů, že spolu s týmem odvedl dobrou práci, má víc: výhry v různých zahraničních soutěžích, ale i slova chvály od legendy v průmyslu: „Vynikající práce. Tak se budou děti jednou učit,“ prohlásil John Romero, autor proslulé videohry DOOM.

Výukové hry fungují ve světě už dlouho. Používají se ve školách, ale i v armádě či v psychoterapii. Můžete se jejich prostřednictvím učit jazyky, zvládat krizové situace, bojovat se šikanou nebo zvládat strach z létání.

Postupně se začínají objevovat i v Česku – a právě Šisler na tom má velkou zásluhu. Hry ho zajímaly od dětství. Už tehdy toužil nejen po roli konzumenta, ale i tvůrce. Dva velké projekty si vysnil během studií na gymnáziu, avšak ambiciózní vize nezvládl dotáhnout do konce. K vývoji se tak vrátil až později, během studií arabistiky a informační vědy na Filozofické fakultě UK. Pro akademika s vášní pro hry byla tvorba výukových titulů logickým krokem.

Jeho první takovou hrou byla strategie Evropa 2045, která vyšla před více než čtyřmi lety a pro učitele je zdarma. Zaobírá se politickými, ekonomickými a sociálními otázkami současného světa a nutí hráče přemítat, jak by se mohla (a měla) situace ubírat dále. A také činit rozhodnutí, jejichž důsledky se za kratší či delší dobu projeví.

„Ve výuce ji použilo několik tisíc žáků a studentů a máme na ni velmi dobré ohlasy, byť hra je z dnešního hlediska už technologicky notně zastaralá. Před dvěma lety jsme s kolegy z matfyzu publikovali výsledky dlouhodobého výzkumu, který zjišťoval výukový efekt Evropy 2045 v porovnání s klasickou výukou,“ vysvětluje.

Hra vyšla z výzkumu velmi dobře, bodovala zejména v retenci, kde se testovalo, kolik si toho studenti z experimentu pamatují po jednom měsíci. Právě v tom se výukové hry ukazují jako silné médium: poznatky z nich zůstanou v jejich uživatelích dlouho.

I proto už 39letý akademik spolu s kolegy chystá další tituly. Pro projekt Československo 38–89 vyjdou dvě pokračování, jedno se bude zabývat poválečným uspořádáním země (to už je pro školy k dispozici) a druhé pokryje období od 50. let až po normalizaci. I nové hry budou stát na příbězích těch, kteří dané události zažili.

„Chceme tím ukázat, že historie není něco vzdáleného, o čem se píše v knihách, ale že stále žije v lidech kolem nás. Chtěli jsme, aby se studenti po zahrání hry začali sami ptát, nejen učitelů, ale třeba i ve svých rodinách, a pátrat po vlastních příbězích,“ říká Šisler.

 

Čtěte také