Aktuální vydání magazínu Forbes

nwsltr1702sajt
čína město uvod

Číňané budují města duchů. Jaká je čeká budoucnost?

Pošli to dál

Čína v uplynulých letech bez větších problémů dala známé frázi „stavět mosty do nikam“ zcela nový rozměr. Její tzv. města duchů – megalopole, kde prakticky nikdo nežije – se stala eufemismem pro mizerné plánování rozvoje v druhé největší ekonomice světa. Postavit zbytečný most dokáže leckdo, ale postavit město pro milion lidí, aniž by v něm měl kdo zájem bydlet, na to potřebujete Čínu.

Kritici téhle země byli štěstím bez sebe, když se v západních médiích začalo o čínských městech duchů psát. Byl to důkaz, že posledních 20 let čínského hospodářského růstu bylo založeno na věcech, které nikdo nechtěl ani nepotřeboval. Prostě plánovaná nadbytečnost neskutečných rozměrů.

Ale co teď, když čínská ekonomika zpomaluje? Co se s těmito městy stane? Většina z nich není nic víc než dluhovým břemenem developerů, kteří v nich neprodali ani jediný byt. Stovky nových měst jsou prakticky prázdné. A aby toho nebylo málo, hluboko ve vnitrozemí se staví další. To vše v naději, že se jednoho dne lidé z venkova seberou a přestěhují se do bytů ve městech bez starostů.

Stát se to samozřejmě může. Během dalších 15 let se očekává, že se počet obyvatel Číny žijících ve městech zvýší na jednu miliardu.

čína I

Ordos Kchang-pa-š‘, město v čínské oblasti Vnitřní Mongolsko, které dostalo města duchů do povědomí lidí (Foto Wade Shepard).

Co se ale v průběhu času s těmito městy skutečně stane? Odpověď je ve zkratce následující: Hrstka zůstane navždy prázdná, většina se jich zaplní a určitě se budou dále stavět nová.

Čína rozvíjí svou městskou architekturu trojím způsobem: buduje nová města (sin-š‘), nové distrikty (sin-čchü) a praktikuje takzvané poměštění (čcheng-čen-chua). Přitom právě tento třetí koncept se značně odklání od toho, jak se doposud čínská města vyvíjela. Jedná se o transformaci malých venkovských sídel, eventuálně dokonce i kmenových vesnic, kolem kterých se nová města staví.

Komunistická strana plánuje jen v následujících pěti letech urbanizovat přes 100 milionů Číňanů. To znamená do roku 2020 postavit padesát Bostonů nebo šest Šanghají. Proces poměštění přitom není tak intenzivní, jak by se při pohledu na velká prázdná města mohlo zdát. Jedná se spíše o budování menších měst než o výstavbu dalších lesů mrakodrapů pro byznysmeny v oblecích. Zároveň ale bude probíhat ve větší míře než klasická urbanizace a bude definovat, jak se bude Čína v příštích letech socioekonomicky vyvíjet.

Zhruba 40 % z 300 milionů Číňanů, kteří by měli být do roku 2030 přesídleni do měst, pojmou právě menší města v rámci systému „čcheng-čen-chua“. Místo toho, aby se obyvatelé stěhovali do měst, tak se města přestěhují k nim.

Čtivé vysvětlení toho, co se kolem nových čínských měst děje, nabízí ve své knize „Ghost Cities of China“ novinář Wade Shepard.

Kreativní destrukce kdysi a nyní

V roce 2010 utratila čínská vláda skoro 60 miliard dolarů, jen proto, aby pro Šanghaj získala pořadatelství světové výstavy Expo. V rámci tohoto procesu neváhala vyhnat tisíce lidi z jejich domovů – 18 452 domácností dostalo příkaz k vystěhování a přesunout se muselo asi 270 továren. Tohle všechno umožňuje čínská ekonomika „jednoho podpisu“.

šanghaj

Zahájení šanghajského Expa 2010. 

Lidé, kteří si na program přestěhování stěžovali, byli typicky „po čínsku“ zatčeni. Téma Expa bylo „Lepší město, lepší život“, ale ironicky po sobě výstava zanechala další město duchů. Šanghaji zůstala plocha o rozměrech Monaka, kde se absolutně nic neděje. Slovy holandského architekta Harry de Hartoga „to stále zůstává velkou, otevřenou ranou na tváři města“.

Čínská města duchů byla a jsou zvěstovateli realitní bubliny v zemi. A jsou také součástí příběhu o tom, jak čínské městské samosprávy utrácejí peníze za projekty s nulovou návratností. Když se ale podíváte na to, kolik z těchto peněz je od státu – a státu primárně záleží na vytváření pracovních míst -, pak stavební boom, který uspokojuje aktuální poptávku po pracovních místech, dává smysl a svým způsobem i funguje. Do budoucna už to tak ale být nemusí.

Wade Shepard se o čínská města duchů začal zajímat už v době, kdy studoval na Če-ťiang University. Když tohle téma nadnesl před profesory, řekli mu, že „taková místa najde všude“.

„Na té frázi – taková místa tu najdeš všude – bylo něco, co mne nutilo se o tom dozvědět více,“ říká. „O něco později, ten samý rok, jsem sjel z dálnice do opuštěné části města Erenhot na mongolské hranici – místa, které se mělo později proslavit v reportážích o městech duchů. Chodil jsem po ulicích, na kterých se válel písek z pouště Gobi, a bylo mi jasné, že se tady děje něco velkého.“

čína Mexei-Lake

Mej-si Lake, nové město budované kolem jezera v Čchang-ša, Čína (Foto: Wade Shepard).

Přízraky Číny

V Číně najdete megaměsta uvnitř megaměst. A mezi nimi pásma chudoby. A s tím chce čínská vláda skoncovat. Pokud si dokážete představit megaměsto s chapadly sahajícími okolo sebe a zakončenými menšími městy, tak si dokážete představit čínská města konce 21. století.

Pokračující tlak na urbanizaci můžeme vnímat jako pečlivou snahu o vybudování izolované ekonomiky založené na výrobě a dodávání zboží a služeb domácím konzumentům. Nedávné krize ve Spojených státech a Evropě totiž zanechaly na čínské ekonomice své stopy. V průběhu Velké recese v USA se musela Čína zaručit za svou ekonomiku téměř bilionem dolarů. Růst HDP klesl pod 7 %. Bylo to, bohužel, právě takové tvrdé přistání, jaké mnozí populární komentátoři předpovídali.

Aby do budoucna zmírnila  potenciální dopady zahraničních finančních krachů, otočila se Čína na podpatku a nyní hledí dovnitř. V roce 2013 poprvé překonal objem ekonomiky služeb ekonomiku zpracovatelského průmyslu. A s tím jde ruku v ruce stavění měst.

Samozřejmě, ne každý urbanizační projekt uspěje. Některé selžou a stanou se pak skutečnými městy duchů, jaká známe z kovbojských příběhů Divokého západu; včetně kutálejících se koulí roští z pouště Gobi. Ale abychom mohli posoudit životaschopnost tohoto ambiciózního projektu, připomíná Shepard, musíme vedle selhání bilancovat i úspěchy. Pokud se zaměříme na extrémní a občas matoucí aspekty čínského urbanizačního hnutí, skutečný příběh Číny se v tom halasu vytratí.

Ačkoliv minulost není pro budoucnost vždy směrodatnou, nezapomínejme, že se této zemi podařilo vytáhnout z živoření za dolar na den více lidí než kterékoli jiné. Mnoho z toho bylo možné díky výstavbě nových měst. Za poslední dvě dekády ze sebe Čína udělala zcela novou zemi – zemi, která znamená pro Apple stejně jako USA, zemi, jejíž firmy vlastní americké značky jako AMC Theaters a které staví v Los Angeles obří věžáky.

Shepardovo dílo představuje solidní novinářský deník, včetně seznamu odkazů a zdrojových interview. Jeho práce stojí na rocích strávených chozením po čínských ulicích, nikoliv na jednorázové návštěvě s filmovým štábem složeným z cizinců. Pokud vás zajímá rozumování „mluvících hlav“ či první dojmy reportéra adrenalinově seskakujícího padákem do Kchang-pa-š‘, onoho města na mongolských hranicích, které se stalo symbolem čínských uměle vyhnaných mostů do nikam, pak „Ghost Cities“ nejsou pro vás. Ale pro vás čtenáře, kteří mají zájem o střízlivé, rozumné a upřímné informace o tématu – pro vás je Shepard ten pravý.

Čtěte také