V dnešní době politických liliputánů musíme uznávat velikány, kteří odcházejí. Ačkoli stál Lee Kuan Yew v čele malého městského státu, řadí se po boku čínského premiéra Tenga Siao-pchinga ke klíčovým postavám uplynulých 50 let.

Tito muži – vysoký potomek aristokratického a podnikatelského rodu Hakka a malý čínský revolucionář – pocházeli z úplně odlišného prostředí, ale sdíleli spolu pragmatické postoje a strategie, které od nich ostatní kopírovali. Jejich odkaz dnes můžete vidět v rychlé urbanizaci a rostoucích ekonomikách po celém asijském světadílu.

Byl to ale Lee, kdo jako první zformuloval základy nového ekonomického přístupu, který spojoval moderní kapitalismus se státem řízenou ekonomikou a autoritářstvím.

Ačkoli je Západ právem pobouřen represemi disidentů, a obzvlášť novinářů, v obou zmíněných zemích, zahraniční kapitál a technologie s vidinou výdělku k nim míří ve velkém.

Americký a britský kapitál možná stojí za triumfem kapitalismu ve 20. století, ale Lee a Teng stojí za jeho rozšířením v tom 21.

Leeho úspěchy

Tento text není pouhým svědectvím o jeho působení ve funkci předsedy vlády mezi lety 1959 a 1990, tedy o nejdéle sloužící osobě v této pozici v dějinách světa, ale je to svědectví o jedinečnosti a trvalé hodnotě jeho úspěchu.

Od nezávislosti pro Singapur až po dnešek Lee napomáhal utváření zřejmě nejúspěšnějšího a nejlépe fungujícího města světa.

Po náhlém odtrhnutí od Malajsie v roce 1965 vyhlídky Singapuru nevypadaly zrovna slibně. Nezaměstnanost byla vysoká a tento právě zrozený městský stát ničila strašlivá vnitřní nejednotnost způsobená etnickým mixem Číňanů, Indů a Malajsijců, a konzervativců s komunisty, kteří byli stejně jako jinde v jihovýchodní Asii na politickém vzestupu.

Tato kdysi drsná asijská metropole a významné obchodní centrum se už v roce 1990 mohla chlubit HDP na obyvatele ve výši 2667 dolarů, což bylo více než dvakrát tolik, co měly v průměru další východoasijské země s výjimkou Japonska.

Tváří v tvář hrozící katastrofě se tehdy Lee rozhodl vytvořit nový politický systém, který smíchal mírně socialistický program s rozvojovou strategií mající za cíl přilákat zahraniční kapitál a vybudovat výrobní odvětví. Lee a jeho Strana lidové akce (PAP – People’s Action Party) se zaměřila na rozvoj moderní infrastruktury – od přístavu a silnic až po vzdělání -, která je dnes na špičkové úrovni.

Možná největším úspěchem PAP bylo vytvoření rady pro rozvoj bydlení, která z většiny Singapurců udělala místo obyvatel slumů majitele malých, ale moderních a čistých bytů. Během růstu trhu s nemovitostmi tato rada udržela ceny nemovitostí na nižší úrovni, než byla ve velkých čínských městech, v Hongkongu nebo Tokiu. Lee věřil, že bude situace Singapuru stabilnější, bude-li víc lidí vlastnit své bydlení, ale nebylo to dost pro to, aby stát zbohatnul. Pod jeho vedením bylo vše (od čištění ulic po rozvoj pravděpodobně nejlepšího základního vzdělávacího systému na světě) nastaveno tak, aby to nalákalo zahraniční firmy a zkušené lidi. A to v době, kdy Čína, Indie a většina jihovýchodní Asie byly buď zcela uzavřené investicím, zapletené do občanských konfliktů nebo jim dominoval pokřivený „crony kapitalismus“.

A svět přišel. Udělal ze Singapuru jednu z nejoblíbenějších destinací zahraničních korporací. V roce 1968 tam například postavil továrnu na čipy americký Texas Instruments, jemuž Lee dal kredit za pomoc při přeměně města v technologické centrum.

Podle studie Rolanda Bergera byl v roce 2011 Singapur jmenován hlavním místem, které si firmy vybírají pro své asijské sídlo. Sídlí tam Microsoft, Google, Exxon Mobil nebo Kellogg’s. Je tam víc jak dvakrát tolik sídel než v mnohem větším Tokiu, a to ani nemluvě o dalších asijských městech.

Leeho čínské dědictví

Měl vzdělání z Cambridge a aristokratické chování. Jeho rozhodnutí podpořit angličtinu jako hlavní jazyk udělalo ze Singapuru obzvlášť atraktivní místo pro zahraniční investory a pracovníky. V mnoha ohledech ale zůstal Číňanem. Jeho PAP mísí britskou parlamentní formu s velmi autoritativním a centrálně řízeným systémem a jeho role bývá srovnávána s rolí Mao Ce-tunga v čínské komunistické straně. Když Singapur v roce 1978 navštívil Teng, viděl v něm vzor pro svou chudou zemi. Lee později vzpomínal na to, jak byl Teng uchvácen prosperitou města, ve své knize Third World to First: „To, co Teng v Singapuru viděl v roce 1978, se stalo minimem, kterého chtěli Číňané dosáhnout.“

Každý, kdo dnes Čínu navštíví, vidí, kam tato inspirace vedla: zářící města, masivní růst vzdělávacích institucí, moderní silnice a tranzitní systémy a prosperita, která pozvedla rodnou zemi většiny Singapurců na dříve nepředstavitelnou úroveň.

Tento příběh není ale tak pozitivní pro ty, kdo věří v liberální demokracii. Ačkoli je Singapur méně represivní než Čína, ukázal čínským komunistům, že pro zbohatnutí není nezbytně nutné být i „svobodný“. Jde o lekci, kterou se mohou inspirovat mnohé rozvojové země po celém světě – na Blízkém východě, v Africe i v Latinské Americe.

Singapur po Leem

Lee Singapuru odkázal prosperitu a řád, ale zda jeho dědictví vydrží, zůstává otázkou. Do určitě míry jde o odraz technokratického vedení státu. Lee sice byl „duchovním otcem“, ale nezanechal za sebou systém, ve který by další věřili, ve stylu George Washingtona a dalších otců zakladatelů ve Spojených státech.

Podle nedávného průzkumu je i přes velké vládní snahy o podporu národní identity více než polovině Singapurců jejich občanství lhostejné, dokud je zachována jejich životní úroveň. Stabilizační síly, jako jsou náboženství a rodina, byly navíc také oslabeny tím, co bývalý ministr zahraničních věcí S. Rajaratnam označil za hon za penězi – „moneyteismus“. Prázdnotu tohoto náboženství vidíme například v tom, že jsou obyvatelé vysoce úspěšného státu nejpesimističtějším národem na světě spolu s Řeky, Španěly, Kypřany, Slovinci a Haiťany.

Takže i navzdory tomu, že se státu daří, roste nespokojenost se stranou PAP, která má nyní nejnižší míru podpory v historii. Kvůli vládní kontrole a rostoucím nákladům na život mnozí Singapurci zvažují stěhování pryč. V zahraničí jich už žije kolem 300 tisíc a podle nedávného průzkumu by odešlo deset až padesát procent všech obyvatel, kdyby mohli.

Ráj stvořený Leem tak bude muset čelit konkurenci ze strany čínských měst, jako jsou Šanghaj a Peking. I firmy, které se dříve přesouvaly do Singapuru, čelí tlaku přemístit se do dnes nejsilnější ekonomiky Asie. Dříve bylo na tomto kontinentu jen pár míst, kde se rozvíjely moderní technologie a služby, ale dnes jich je mnoho. Jen v Číně je 13 měst větších než Singapur, kdy část z nich má velmi moderní infrastrukturu a další zase levnější pracovní sílu.

Sílí také nesouhlas s politikou PAP. Jedním z nepopulárních návrhů byl záměr zvýšit množství obyvatel z 5 na 7 milionů do roku 2030, a to především pomocí imigrantů. Aby se do města všichni vešli, vybudovalo by se obrovské podzemní město s ochodními centry, veřejnými prostranstvími i cestami pro pěší a cyklisty. Dokonce i Singapurce představa života ve stylu Morlocků z románu Stroj času od H. G. Wellse děsí.

Singapur se navíc stal závislejším na práci lidí ze zahraničí a nepřekvapí, že je v této oblasti jedna z nejnižších měr porodnosti na světě. Místní mají pocit, že jsou kvůli počtu cizinců sami cizinci. V roce 1980 bylo 90 procent přítomných občany Singapuru, dnes jich je jen 63 a v roce 2030, kdyby vyšel vládní plán, by jich bylo ještě mnohem méně.

Úspěchy Lee Kuan Yewa jsou ale i přes tyto problémy nepopiratelné. Problémové a nejednotné město proměnil v jedinečný klenot. Dějiny pokračují, ale je namístě si pokládat otázku, zda kdokoli jiný z hlav dalších států za sebou zanechá byť jen podobné dědictví, které po sobě zanechal Yew.

Autor: Joel Kotkin