Aktuální vydání magazínu Forbes

Epilepsie mu sebrala sen o kokpitu, dnes je esem, co pilotům prodává čas

Pošli to dál

Odmala mu v Ruzyni přistávala letadla nad hlavou a prastrýc mu vyprávěl o našich letcích RAF v Anglii. Chodil právě do 3. třídy, když jeho babička, která tenkrát u ČSA uklízela letadla, jednoho dne řekla: „Přijďte s dědou a já vás protáhnu letadlem.“ Nadšení Martina Peťka vyvrcholilo, když si v kokpitu Tupoleva 134 mohl sednout na sedačku pilota, otevřel při tom okýnko a rukou poplácal letoun po boku. „Babi, já chci být pilotem! Chci létat.“

Velký sen kluka z Ruzyně však odvála nemoc. Martin Peťko se sice vyučil leteckým mechanikem, ve Kbelích měl opravovat vojenské migy a jednou třeba taky usednout ke kniplu. „Při praxi na letišti jsme nemohli spustit oči z runwaye, to byl pro nás Top Gun,“ živil naději jednou v takovém stroji letět. Jenže pak jednoho dne zničehonic omdlel. „Přivolaný doktor na mě ukázal a řekl: To může být epilepsie,“ vzpomíná Martin Peťko na začátek všech trablů. S létáním a letadly měl být definitivně konec. „Byl jsem hotový a obrečel to.“

Tehdy Martin Peťko nasedl na kolotoč mnoha profesí, který ho po několika letech přivezl zpět k vášni z dětství, letectví. „Spojil jsem zájem o stroje a letadla a před patnácti lety jsem se začal věnovat prodeji luxusních mechanických hodinek. Díky tomu jsem se vrátil do světa letectví a strojní mechaniky, ozubených koleček, hřídelí a ložisek,“ říká.

Absolvoval desítky školení ve Švýcarsku, rukama mu prošly stovky typů a modelů těch nejdokonalejších časomír – a dnes je možná největším odborníkem přes letecké hodinky v Česku.

Do butiku Carollinum v Pařížské ulici v Praze za ním lidé chodí hodinky nejen kupovat, ale sdílet s ním svoji vášeň pro jemnou mechaniku. Poradit se, jaký typ hodinek je pro ně tou nejlepší investicí, ať už za ně chtějí dát dvacet tisíc nebo dva miliony. Anebo přijdou i jen tak, na kus řeči o letadlech nebo o hodinářském umění.

„Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě tahle práce vrátí k tomu, co mám rád – k letectví,“ říká Peťko a nasazuje si rukavici, s níž z vitrín vytahuje chronografy známých pilotních značek: Breitling, IWC Shaffhausen, Hamilton… A začíná vyprávět.

O tom, jak piloti za války za pomoci modelu Navitimer od Breitlingu dokázali létat nad zatemněnou Evropou, díky logaritmickému pravítku na číselníku hodinek si při svých misích uměli spočítat kurs, sílu větru i optimální výšku pro dolet na omezené množství paliva.

Že švýcarské IWC na nebe poslalo jedny ze svých největších pilotních hodinek s průměrem pouzdra 55 milimetrů a ovlivnilo tak řadu dalších manufaktur. Nebo že americké Hamiltony byly výhradní časomírou americké armády, dřív řídily dochvilnost amerických železnic a dnes jsou partnerem letecké rallye Red Bull Air Race.

„Takzvané pilotky se od klasických, elegantních hodinek liší tvarem a velikostí ruček i číslic. Jsou rozšířené jako u palubních přístrojů letadel, protože prvořadým požadavkem byla čitelnost, když na ně pilot v rychlosti za letu mrknul,“ vysvětluje Martin Peťko. „Stejně tak korunka byla u některých modelů hodinek větší, aby s ní piloti mohli zacházet, když měli navlečené rukavice.“

Přestože války jsou pryč a analogové přístroje v letadlech dávno vystřídaly ty digitální, pilotní hodinky zdobí muže dodnes. Alespoň zápěstí těch, kteří mají stejně jako Peťko diagnózu letectví, v duši kousek pilota a touží po doplňku trvalé hodnoty. Právě takovým zákazníkům dokáže při návštěvě butiku Carollinum vyprávět o modrém nekonečnu tam nahoře, kde i čas má jiný rozměr.

„Mohl bych hodinky prodat za pět minut, ale tyhle krásné švýcarské stroje nejsou jen ukazatel času,“ přesvědčuje Peťko. „Ty hodinky sice stojí třicet tisíc nebo milion korun, ale když znáte jejich historii, příběhy a dlouhodobou hodnotu, upevní vás to v tom, že to je správná investice a splněný sen.“

A tím se zase vracíme na začátek, k onomu klukovskému snu Martina Peťka. Práce, kde prodává luxusní hodinářské strojky, ho přivedla znovu i tam, kde to měl mít nadosmrti zakázané. Během školení u jedné z hodinářských značek se mohl proletět ve formaci stíhačkou L-39 Albatros, tedy na stroji, který mu během učení kdysi prošel pod rukama.

„A pak mě jednou mě náš zákazník pozval na letiště do Roudnice, sedl jsem do letadla a ptal se pilota: Jak si mám posunout sedačku? No přece tak, abys na ten knipl nahoře dosáhl,“ vzpomíná Peťko.

Nechtěl uvěřit, ale pak najednou ve sluchátkách uslyšel, co nikdy předtím: „Martine, teď je řízení tvoje…“


 

Čtěte také