Kolik párů si dnes asi řekne své ano? A kolik jich tuhle otázku řešilo taky? Je to bezpochyby jedna z věcí, které nás v životě děsí úplně nejvíc. Všichni o ní mluvíme, všichni se jí chceme vyhnout, ale podle článku, který zveřejnily New York Times, se jí stejně dopustí většina lidí – vezmou si „špatného“ člověka.
Nejde pochopitelně ani tak o charakterové vlastnosti daného jednotlivce, jako spíš o fakt, že po určité době (která je vysoce individuální) v manželství zjistíme, že ten, koho jsme si vzali, „pro nás není ten pravý“. Paradoxní přitom je, že z toho podle statistik nejčastěji neviníme partnera, ale sami sebe. Už tedy, zdá se, neplatí všeobecně přijímaný předpoklad, že do manželství jdeme s růžovými brýlemi na očích, které sundáváme, jakmile vyprchá prvotní zamilovanost. Problém se přesunul jinam.
V historii se lidé brali z čistě pragmatických důvodů. Buď byly ve hře nemovitosti, které obě rodiny plánovaly spojit, posílení mocenských struktur v dané lokalitě, získání určitého společenského statusu či jiné faktory, jež šly ruku v ruce s láskou spíš výjimečně. I tak ovšem byla manželství velmi konzistentní. Zčásti pochopitelně proto, že rozvod byl tehdy tabu, ale také proto, že praktické výhody přesahovaly citové nedostatky.
Čtěte také: Počkejte s manželstvím, dokud si nebudete jistí, kým chcete být
Dnešní fenomén uzavírání sňatků na základě emoční vazby je typický spíš až pro dvacáté století a tím samozřejmě mění nejen naše očekávání, ale také vzorce chování. Podle Diane L. Danois, americké právničky a zároveň odbornice na zvládání porozvodového stresu, máme totiž problém s odhalením toho, co považujeme za naše nejhorší vlastnosti.
„Ať už jde o změny nálad, nepořádnost, nejrůznější strachy, dluhy z minulosti či jakékoliv jiné negativní aspekty našich charakterů, držíme je před partnerem v tajnosti, co nejdéle to jde. Zároveň si však většina lidí neuvědomuje, že je v pořádku nebýt dokonalý. Nikdo není, ale s tím, jak se rozhodnutí, zda s námi partner zůstane, přesunulo z praktické do emoční roviny, bojíme se, že odhalením svých chyb, ztratíme na atraktivitě,“ vysvětluje Danois.
Při hledání partnera jsme velmi ovlivněni prostředím našeho dětství, v němž jsme se cítili nejlépe. Obecně jde o pocit bezpečí, zázemí nebo toho, že na nás někomu záleží. „Zní to možná sobecky, ale jde o úplně přirozenou věc,“ ujišťuje Danois. „Je to velmi silná motivace pro to, proč potlačit své skryté partnerské požadavky. V manželství si vytváříme svůj vlastní malý svět, který nám pomáhá překonat nepříjemné aspekty dospělého života, jež na nás denně doléhají. Pokud je ovšem ve většině případů jediným kritériem společného soužití fakt, jestli jsou si lidé navzájem přitažliví, má většina z nich prostě obyčejný strach, že o ně nikdo nebude stát, a zůstanou na všechno sami.“
Čtěte také: Když si bohatí řeknou ano: 5 svateb, které stály miliony
Čím spolu partneři před vstupem do manželství žijí déle, tím je pochopitelně možnost, že se tito naši kostlivci dostanou na světlo větší. Ani to ale nic neznamená. „Lidé se často berou bohužel také proto, že jejich vztah z časem vyhoří a manželství vnímají, jako spásný akt, který vyřeší všechny problémy. Tak to ale pochopitelně není,“ varuje další vztahová psycholožka Marie Hartwell-Walker a udává pět nejčastějších chyb, kvůli kterým se lidé nejčastěji berou a na nichž následně jejich vztahy i ztroskotávají:
1. Útěk z nevyhovujících rodinných poměrů
2. Protože vztah jako takový už se vyčerpal
3. Snaha připoutat k sobě druhého člověka
4. Legitimizace sexu
5. Kvůli strachu ze samoty
I když ovšem nemáte takto jasně pojmenovatelné problémy a přesto si nejste jistí, zda se neřítíte do propasti, buďte v klidu. Podle závěrů New York Times si totiž vždycky všichni nakonec bereme „špatného člověka.“ Definice toho pravého, resp. pravé totiž není reálná. Pro nikoho na světě podle zatím dostupných zjištění neexistuje někdo jako ideální partner „…a když se této iluze vzdáme,“ tvrdí Walker, „můžeme docela klidně prožít život v jednom manželství s tím, s kým právě jsme. Stačí si vyhovovat alespoň v základních věcech a otevřeně si pojmenovat, v čem je potřeba si vyjít stoprocentně vstříc.“
Když už se jednou pro manželství s konkrétním člověkem rozhodnete, musíte se zkrátka vždycky připravit na to, že budete muset skousnout dvě až tři zásadní věci, které vám naprosto nejsou po chuti, ale pro váš protějšek jsou zkrátka tak zásadní, že to bez nich nebude on/ona. Je to těžké, ale půjdete-li do vztahu oba takto vyzbrojení, máte velkou šanci na úspěch.
„Vlastně jde jen o to začít se už na začátku ptát: Jak moc šílený/á, doopravdy jsi? A brát to jako fakt,“ směje se Diane L. Danois.
