Aktuální vydání magazínu Forbes

Jak jsem minimalismus věcí přenesla do své hlavy a jsem dva dny offline

Pošli to dál

Žádný internet, sociální sítě, videa na YouTube, články, podcasty, maily, komentáře. Nic, jen tlačítkový telefon a malý MP3 přehrávač.

Do minimalismu jako myšlenkového směru, ve kterém hledám více prostoru pro to důležité, jsem se ponořila před šesti lety.

Tehdy jsem byla poprvé těhotná a popáté jsem se stěhovala a při tom se jasně ukázalo, kolik toho doopravdy máme. Mnohem víc, než jsem si myslela, a mnohem víc, než bylo běžně v bytě vidět.

Čtěte také: Týden jsem nepoužila telefon a kompletně mi to změnilo život

Následovaly tak týdny, měsíce a roky zbavování se věcí, až jsem postupně měla chuť pustit se do redukování dalších oblastí svého života – chtěla jsem uklidit nejen ve skříních, ale i v hlavě a nemít v ní pořád tolik vířících informací, útržků zpráv, nevyřízených mailů nebo fotek z dovolené mých kamarádů.

Minimalismus, který jsem si nacvičila u věcí, jsem začala praktikovat i v hlavě a poprvé jsem si naordinovala celý týden offline. Výsledek byl skvělý.

Byla jsem odpočinutá, plná energie. Mysl byla klidnější. Metodou pokus-omyl jsem postupně přišla na to, že je pro mě nejlepší formou být offline dva dny v týdnu.

Zkoušela jsem například přesně limitovanou porci internetu, kdy jsem si „naordinovala“ třeba jen hodinu online. Nefungovalo to. Hlídat si dobu připojení bylo těžké a většinou stresující a obvykle se objevilo něco podstatného těsně před vypršením „časového limitu“.

Teď už víc než rok praktikuji dva dny v týdnu offline a víc než rok pravidelného odpojování mě samotnou naučil hodně. O sobě, rovnováze, návycích. O tiku kontrolovat nekontrolovatelné. O očekávání společnosti, kdy být připojen je normou.

Ano, jsem máma na rodičovské, píšu blog o minimalismu, nevlastním chytrý telefon a používám internet k práci i čistě mimopracovně a můžu se odpojovat i v běžný pracovní den.

Ale i když nemáte stejné výchozí podmínky, to, zda být, nebo nebýt online ve svém soukromém čase, máte jen ve svých rukou.

Protože až když jsem se začala pravidelně vědomě odpojovat, dokázala jsem cítit svou míru závislosti na internetu. Lépe ji poznat. Včas identifikovat tik, kdy začínám jen klikat sem a tam. Kdy mě to nasává jako nějaký digitální vysavač. Kdy už moc nepřemýšlím, ale má hlava není v klidu. Pracuje, šrotuje, přemítá. Kdy také trpí mé zdraví, hlavně oči, záda, šíje.

Naopak, čím méně jsem připojená, tím méně mě to vtahuje. Tím méně mám chuť brouzdat někde jinde, někde daleko od „tady a teď“.

A co hlavně, odpojováním jsem si lépe osahala a zkrotila své ego a odpověděla si na otázky jako: Půjde to i beze mě? Půjde. Co se stane, když si v sobotu nezkontroluju maily a Facebook? Nic, maily počkají do druhého dne a na Facebooku bude zase jiná řada novinek.

Jednoduše už nemusím mít vše pod kontrolou a takhle to sama sobě pravidelně připomínám.

Vedle meditace je tak odpojování mým zatím nejlepším způsobem mentálního odpočinku, doslova jsem občerstvila svou mysl, zklidnila jsem se a udělala jsem si prostor na jiné činnosti.

A jak to udělat, aby „odpojení“ fungovalo i pro vás?

Tady jsou dva základní a jednoduché kroky:

1. Plánujte předem

Asi jako půst. Když se nestihnete nasnídat a ve dvě hodiny odpoledne už vám kručí v břiše, nezachráníte to tím, že se odpoledne rozhodnete pro jednodenní půst.

Plánovat předem je mým základním předpokladem úspěchu. Mysl se potřebuje přeladit a připravit.

Dny offline si plánuji na pohodové dny, kdy nečekám žádné extra důležité zprávy. Předem si najdu informace, které by mi bez internetu chyběly (jako například vlakové spojení).

2. Přesně si určete mantinely

Dopředu vím, co přesně pro mě znamená být offline. Mohu si zacvičit jógu podle videa na YouTube? Mohu si zapnout počítač a psát článek v textovém editoru? Mohu mít dopoledne zapnutý internet pro práci? Mohu se na mobilu podívat na předpověď počasí?

Jakmile jsou mantinely vágní, je snazší je překračovat…

Zvolte si hranice dne offline podle své situace. Malé, střední, vysoké. Hlavně udržitelné a takové, abyste se necítili jako ve vězení.

Tak do toho pojďte taky, protože nemáte co ztratit, jen hodně získáte!

Foto: Martina Benáčková

Čtěte také