Aktuální vydání magazínu Forbes

Jak jsem se vzdal šestimístného platu a začal pracovat po svém

Pošli to dál

Když jsem po osmi letech odcházel z korporátního světa a začal podnikat, prožíval jsem euforii i obavy. Těšil jsem se, že si budu moct konečně dělat věci víc po svém. Zároveň jsem se bál, jak se prohne náš provozní účet, který do té doby z mé šestimístné gáže každý měsíc bezstarostně platil chod celé čtyřčlenné rodiny včetně hypotéky.

S myšlenkou fungovat samostatně jsem koketoval nejméně dva roky, jenže dlouho jsem se nemohl rozhoupat. Jak se ale postupně měnila korporace, lidé v ní i já, dospěli jsme do stadia, kdy bylo jasné, že už zdaleka nejsme tak kompatibilní jako dřív. Rozloučení proto vedlo k oboustranné úlevě, což je vlastně ideální stav. Z manažerského kolotoče jsem vyskakoval s pocitem úplné korporátní sytosti a nezlákala mě ani podobná židle v jiné velké a bohaté firmě.

Přechod na volnou nohu pro mě byl zatím největší a nejlepší pracovní změnou, ale přinesl i ztráty. Mám za sebou rok a je to v mnoha ohledech jiné, než jsem si představoval. Jednu věc ale vnímám jednoznačně: věk kolem čtyřicítky je na takovou změnu výborný, protože už jsem měl dost zkušeností a vybudované zázemí a zároveň mi ještě zbylo hodně energie a odvahy překopat si život.

Cepicky

Miroslav Čepický se vzdal korporátního světa a postavil se na volnou nohu.

Za posledních 12 měsíců jsem mnohonásobně snížil počet upovídaných meetingů a konferenčních hovorů, přečtených i sesmolených mailů, prezentací a jiných úkolů, které žerou spoustu hodin týdně, ovšem na jejich konci často skutek utek. Místo toho teď zvládnu hodně jiné práce a přitom jsem i mnohem víc s rodinou než dřív. Jenom si musím přísněji hlídat disciplínu. Někdy se totiž úkoly nahromadí a přijde vlna tak intenzivní práce, že bych ji nepřál ani své nejmíň oblíbené šéfové, kterou jsem kdy měl. To si pak nadávám, že mám líp plánovat. Subjektivně mi čas na volné noze utíká rychleji, jako bych se ocitl v nějakém Matrixu s černou dírou na minuty a hodiny.

Peněz zatím vydělávám asi o čtvrtinu míň než v zaměstnání, ale bohatě to stačí na všechno, co jako rodina potřebujeme. Rozdíl je taky v tom, že peníze nechodí zdaleka tak pravidelně jako dřív a skládají se z více částek od různých klientů. Výjimkou není ani zpoždění, za které někdy můžou procesy a systémy a jindy zase já, protože vystavování faktur a administrativu spojenou s podnikáním mám až na posledním místě pracovní hitparády.

Většinu peněz vydělávám tím, za co jsem byl placený i jako zaměstnanec. Se dvěma kolegyněmi máme společnost I am PR a pro několik firem a nadací zajišťujeme komunikaci s médii. Když jsem začínal pracovat pro jednoho z klientů, tak se mě zeptal, jestli jako bývalý ředitel komunikace v korporaci opravdu budu makat, psát tiskové zprávy, odpovídat novinářům na dotazy nebo hledat zajímavá témata. Byť je to taky do určité míry virtuální práce, tak mě baví mnohem víc než například celodenní dýchánek s desítkami dalších manažerů, na kterém jsme všichni hodnotili pracovní výkon a loajalitu mnoha lidí z řady týmů, aniž bychom měli šanci je vůbec všechny osobně znát.

Díky časové flexibilitě můžu vedle hlavní práce dělat i to, co jsem při zaměstnání nestíhal. Vrátil jsem se k psaní, kterému jsem se věnoval v Hospodářských novinách a na Aktuálně.cz pár let po škole. Na svém blogu pracebavi.cz zveřejňuji rozhovory s podnikateli i zaměstnanci a také postřehy spojené s prací a spokojeností v ní. Zároveň nabízím konzultace pro lidi, kteří zvažují pracovní změnu. Články a rozhovory píšu i pro Pravý domácí časopis, kterého se každý měsíc bez jakékoli reklamy prodá přes deset tisíc kusů.

casopis

Projekt Prďáckej časák pro děti teď bojuje o svou budoucnost.

Jedna z podnikatelských radostí, které jsme si doma dopřáli, bylo zhmotnění nápadu na dětský časopis. Vydáváme ho se ženou, kamarády a našimi i jejich dětmi. Vychází čtvrtletně, jmenuje se Prďáckej časák a na trhu jsou zatím tři čísla. Každého z nich se prodalo zhruba tisíc kusů, což nestačí ani na náklady. My se do toho navíc pustili původně s velkým optimismem, takže jsme jich vytiskli o dost víc, než bylo rozumné. Jsme ve slušné ztrátě a Prďáckej časák právě hraje o budoucnost. Bereme to jako riziko podnikání a píšeme si bilanci: finančně propadák, ale aspoň to pár dětem udělalo radost.

Rozpočty, se kterými pracujeme nejen v časopisech, ale i v PR pro naše klienty, jsou mnohonásobně menší než ty, na které jsem byl zvyklý v korporaci. A přesto největší úspěchy i z pohledu PR mám právě z posledního roku na volné noze. S menšími rozpočty mnohem víc koukáme na efektivitu a poměr cena/výkon je nesrovnatelný s tím, jak jsme fungovali ve velké firmě.

S tím souvisí i to, že máme méně kapacit a v malém týmu musíme zvládnout vše, na co jsme dříve měli spoustu dalších pomocníků a agentur. Teď pracujeme pro několik klientů z různých oborů. Výsledek je, že je práce mnohem pestřejší a za poslední rok jsem se toho naučil víc než za mnohem delší období v zaměstnání, kde jsem fungoval už víceméně v rutinním kolečku. Co mě taky pořád drží ve střehu, je nejistota a velká míra změn. Každý měsíc je jiný a klientům musíme pravidelně dodávat konkrétní výsledky, což je mnohem větší adrenalin, než jsem vnímal jako zaměstnanec.

Jestli se k podobné změně chystáte, je dobré se trochu připravit. Já měl velké štěstí, že se mi krátce po oznámení o začátku podnikání samo ozvalo několik klientů, takže mi brzy začaly chodit nové příjmy. Měl jsem taky úspory minimálně na rok rodinného života, což je hodně důležitá věc hlavně proto, abyste nebyli ve stresu, že musíte vzít jakoukoli práci.

Autor: Miroslav Čepický

Čtěte také