Aktuální vydání magazínu Forbes

jajsembest_sajt
klaster

Jak jsem strávil měsíc v buddhistickém klášteře a objevil tam cestu ke štěstí

Pošli to dál

Ta nabídka měla název Únik do pralesa. Inzerovali v ní malý příbytek v pralese situovaný ideálně, přímo u potůčku v blízkosti vodopádu. Měsíční náklady nula, strava zahrnuta. „To zní příliš dobře na to, aby to byla pravda!“ pomyslel si Andy Mack, když vtom uviděl poznámku sepsanou malým písmem: budíček ve čtyři ráno, jedno jídlo denně, plnění denních povinností, žádný sex, alkohol ani jiné opiáty, žádná hudba, tanec. A taky žádné vlasy a obočí. Toto je příběh Australana, který se usadil v Praze a před lety se rozhodl zakusit život v thajském klášteře.


Před 12 roky jsem odcestoval z domovského Zlatého pobřeží v Austrálii do Thajska na pobyt v buddhistickém klášteře. V té době jsem se snažil do života nacpat tolik, co se dá: řídil jsem několik firem, hrál jsem na jevišti v několika kapelách, pracoval jsem na svém těle poctivě každý den v posilovně, trénoval jsem bojová umění, abych se stal neporazitelným. Naháněl jsem dokonalost a peníze byly velmi velkou částí tohoto ideálu. Na akciovém trhu jsem vydělal 40 tisíc dolarů za den a taky jsem stejně rychle neuvěřitelné sumy peněz zase ztratil.

To vše pro pocit štěstí. Ale proč, když jsem už měl být podle všeho šťastný, jsem se cítil úplně nanic? Samozřejmě, cítil jsem momenty štěstí, ale většinu času jsem cítil jen nedostatečnost, jako kdyby všechno bylo málo.

Napsal jsem si proto seznam věcí, o nichž jsem si myslel, že mi přinášejí klid. Meditace byla jedna z nich, jenže typem meditace, kterou jsem praktikoval, jsem se zaměřoval na dosahování. Víc síly, víc zdraví, peněz. A tehdy mě napadlo, že asi nepotřebuju získávat víc, ale spíš začít upouštět.

Mack

Pak jsem se potkal s učitelem sifu Adamem Miznerem, což mi úplně změnilo život. Přestěhoval jsem se k němu a trénoval jsem taiči, čchi-gong a meditaci 12 hodin denně. A zatímco dosud jsem měl za idoly lidi jako Branson nebo Anthony Kiedis, od té chvíle jsem toužil jen po tom, být jako mniši v Tibetu nebo Thajsku, o jejichž osvobození jsem slýchal denně. Skočil jsem tedy do letadla směr Thajsko a toto je příběh mého prvního dne v místě mých snů.

Noc před odchodem do lesa mě přemohl strach z hladovění, které hrozilo. Myšlenka na jedno jídlo denně byla v ostrém kontrastu se životním stylem profesionálního sportovce, a proto ještě předtím, než jsem se vzdal vlasů, uháněl jsem na skútru do města za dobrotami, na které jsem si jen uměl vzpomenout. Strašně jsem se nacpal.

Brzo ráno, trpě seriózní opicí z jídla, jsem nasedl na rezavou hondu. Ranní průvod mnichů sbírajících svou almužnu mi přinesl nové vzrušení. Pak už, jak jsem se blížil ke klášteru, houstl prales i teplo. Uvítaly mě dvě sochy se zvířecí podobou, co klášter chrání před zlými duchy. Vědomí, že toto je místo, kde budu žít celý následující měsíc, mi brnkalo na tu nejhezčí strunu.

Čtěte také: Mistr taiči radí, jak být šťastnější. Přestaňte bojovat sami se sebou

Do tohoto momentu se můj trénink meditace skládal z chůze a sezení. Uměl jsem nohy přeložit do preclíku a sedět tak hodinu i víc. Ale nikdo mi neřekl, že budu muset klečet na kolenou na holé zemi celou hodinu, úplně bez pohybu. Bolest byla nesnesitelná, jako kdybych klečel na žhavém plechu.

Trvalo věčnost, než se mniši přestali modlit. Konečně. Všechno se zdálo v pořádku, když zazněl gong a… následovala další hodina preclíkové meditace. Jak přežiju další dny? Toto byly jen dvě hodiny a další den se očekává to stejné, ale pět hodin. Ale teď je čas na spánek na bambusové podložce na zemi.

almuzna

Zdálo se mi, že to trvalo jen 20 minut, když hrůzostrašný zvuk přerušil mé sny. Byl to ranní gong, ve čtyři hodiny ráno. Jen tak tak jsem se přidal k napůl probuzeným mnichům a novicům, kteří směřovali do hlavní haly na druhé kolo modlení a meditace.

Snad to byl nedostatek spánku nebo skutečnost, že nervová zakončení v nohách odumřela, druhé kolo bylo o dost lehčí. Přivoněl jsem si k vítězství. Až na ten zvuk, který vycházel z mého žaludku. Teprve tehdy mi došlo, že mám hlad. Nejedl jsem 36 hodin a všechny ty pěstované svaly, na které jsem byl tak hrdý, se ztrácely. Pár hodin poté jsme vyrazili do vesnice žebrat o jídlo.

Žasl jsem nad pohostinností i různorodostí thajských delikates. Matky držely svoje děti na rukách a ty dávaly jídlo do mnišských misek. Nádherný zážitek v ranním oparu. V klášteře se jídlo rozdělilo a po dalším modlení a meditaci přistoupili mniši ke snídani. Snídani, která tu byla spojena s obědem i večeří.

A teď do práce. Denní povinnosti jsem vítal jako příjemný oddych od sedavých meditací. Pracovní skupiny dostaly úkoly: stavět nové příbytky, instalovat vodní potrubí, čistit toalety a samozřejmě zametat popadané listí ze stromů. Dostal jsem velikánské koště a jako pravý borec jsem měl svou část za chvíli čistou. Ale přišlo zklamání, celou plochu skoro okamžitě pokryla nová vrstva.

Teď už jsem v klášteře téměř 24 hodin a žiju.


V následujících letech jsem se do tohoto i jiných klášterů vracel bez větších problémů s preclíkovou meditací. Hodiny sedavých meditací se staly součástí mého tréninku a celkového životního stylu. Pobyty v klášteře člověka naučí leccos o sobě samém a já je každému velmi doporučuju. Jestli jsem našel to vysněné štěstí a osvobození, po kterém jsem tak toužil? Řekl bych, že ano.

Ovšem to hlavní, co jsem se naučil, bylo, že stát se mnichem není odpovědí na všechny mé starosti. Že je fajn odejít z každodenního života a utišit mysl. Vidět přes vlastní zkušenost, o čem se píše v knihách. Že mysl nám to opravdu jen komplikuje a je třeba se s ní naučit pracovat. Naučit se uvolnit napětí, které nám život nabízí každý den, a ne utíkat od rodiny a práce do lesa, to je ten pravý recept na štěstí. A to mne taky dovedlo k mé současné práci, učím lidi, jak udržet mysl a tělo uvolněné bez ohledu na situaci, ve které se nacházejí. To bylo to štěstí a osvobození, které jsem našel já.

Čtěte také