Ondřej Homola je zakladatelem českého startupu Corinth, který vyvíjí virtuální 3D modely pro vzdělávání a spolupracuje s Microsoftem a HP. Homola si jednou za čas dopřeje netradiční relax: tráví týden v naprosté tmě. Pro Forbes.cz píše, jaké to je.
Kdo to nezažil, těžko si představí, jak může být práce na startupu nekonečná. Patnáct hodin denně plných schůzek a jednání. Nahánění snu je tak intenzivní, že se až zapomíná, co ten sen vlastně je. Takže se vám pak stane, že sedíte na pracovním obědě v San Franciscu s člověkem, který už nějaké ty startupisty v životě viděl, a slyšíte: „Kamaráde, vypadáš fakt blbě.“
Potřeboval jsem vypnout. Úplně. Žádné moře, kde bych stejně neustále řešil e-maily. Vzpomněl jsem si, jak mi někdo povídal o terapii tmou – týden v naprosté temnotě, odříznutý od světa, prý je to největší relax. Ale nebyl jsem si tím úplně jistý. Někteří známí mě odrazovali, stejně tak měsíční čekací lhůty.
Na začátku prosince se ale objevil volný týden a řekl jsem si, že jdu do toho. Za tři dny stojím na nádraží ve Štramberku na Severní Moravě a na perónu mě vítá vysoký čtyřicátník. Výrazný orlí nos, černé vlasy po ramena a představuje se jako Roman. Nastupujeme do jeho SUV a chce si povídat. Já jsem ještě pořád na jet lagu a moc mi to nejde, tak jenom poslouchám. „Pobyt ve tmě je stará tibetská metoda. Lámové se zavírali na 49 dní do jeskyně, aby prohloubili svůj vhled do nitra,“ povídá. Začíná mi to docházet.
„Většina lidí to vydrží,“ povídá Roman. „Každopádně můžeš kdykoliv odejít, dveře jsou odemčené.“ To mě trochu uklidňuje. „Jednou denně za tebou přijdu a donesu ti jídlo. Řekni si, na co máš chuť, zkusím vyjít vstříc.“
Čtěte také: Škola hrou aneb Jak český startup uspěl s interaktivními a 3D modely
Za 20 minut jsme na místě. Nenápadný zahradní domek sice má okna, ale okenice jsou zavřené. Dovnitř vede chodbička úzká na šířku dveří a později se mění v „koupelnu“, tedy záchod a sprchový kout. Po pravé straně jsou dveře do hlavní místnosti. Tady je postel, malá komoda a na ní CD přehrávač. Dál nic.
Vypadá to útulně, ale na tom potmě moc nezáleží. Pořád nevím, jestli to dám. Přemýšlím, jak si nejlíp nachystat věci, abych je potmě nejlíp našel. Počítač, telefon a tablet potřebovat nebudu, stejně tak asi polovinu věcí, co mám s sebou. Roman je odnáší pryč. A jak si nejlíp zapamatovat prostor? Asi za hodinu přichází Roman s jídlem. Vaří fakt dobře. Na další dny si poroučím zeleninové smoothies, bylinkové čaje, hlavní jídlo nějakou asii a moc rád bych si dal jako dezert smažený banán.
Ondřej Homola, zakladatel českého startupu Corinth.
„Zkus si pak zapisovat svoje poznámky,“ podává mi Roman papíry a tužku. Potmě? Ještě mě upozorňuje, že se dá na přehrávači pustit audiokniha a vřele doporučuje muziku. Pod postelí jsou také hudební nástroje – šamanský buben, tibetské mísy a nějaká chřestidla. Jsem ready, poslední rada, kterou mi Roman dává: „Zapal si svíčku. Až vypneš světlo, bude to tvůj poslední zdroj světla. A až ji sfoukneš, dobrodružství začíná.“
Loučíme se. Jsem fakt utahaný. Celý rok a 15 hodin v letadle z Kalifornie za mnou. Zhasínám světla a na radu Romana vypínám pojistky, abych náhodou nerozsvítil. Chvilku hledím do svíčky. Plamen v proudu vzduchu pomalu zhasíná a přichází tma.
Den 1
Spím, probouzím se a zase znovu spím. Nemám tušení, jak dlouho. Probouzí mě klepání na dveře. Přichází Roman s jídlem. Jsem rozespalý a dezorientovaný, ale zavírám dveře do pokoje, jak jsme se dohodli. „Tak jak je?“ ptá se Roman. Já mezitím otvírám přenosky s jídlem a ochutnávám, je to vynikající vegetariánská kuchyně. Odpovídám, že je tady nějak brzo. Upřímně se rozesměje. „Ani ne, už je večer,“ vysvětluje mi. Aha, to ten jet lag, můj biorytmus je úplně mimo. Roman po chvilce odchází. Jím a jdu si zase lehnout.
Den 2
Po probuzení se opatrně škrábu na záchod. Zkouším i sprchu, ale potmě to ve sprchovém koutě není žádná sranda. Nějak to dávám, ale nejvíc mě těší, že jsem to vůbec zvládl. Dojídám zbytek jídla z přenosky a přemýšlím, co budu dělat dál. Vzpomínám si na hudební nástroje pod postelí, tahám tibetskou mísu a zkouším na ni hrát, ale vůbec to nejde. Zkouším to dlouho a mám pocit, že to byly aspoň dvě hodiny. Ale vlastně to mohlo být mnohem míň, ve tmě se mění vnímání času. Dostavují se malé úspěchy.
Čtěte také: Jak může běhání a meditace pomáhat proti depresím
Klepání značí příchod Romana. „Jak to jde?“ ptá se bujaře. Najednou se mi chce mluvit mnohem víc, vykládám mu o hudebních nástrojích a hraní – míval jsem na gymplu kapelu. Úkoluji Romana nákupem didgeridoo, což je dechový hudební nástroj australských domorodců. „Nic neslibuju, ale uvidím,“ odchází.
Den 3
Probouzím se. Kde to jsem? Mám pocit, že mi tma drtí plíce, nemůžu dýchat ani se zorientovat. Pár vteřin mi trvá, než si uvědomím, co se děje, ale úzkost nepřestává. Buší mi srdce, oči něco chtějí vidět, ale nemohou. Mám pocit, že se zblázním. Potřebuju se uklidnit. Lehám si k výdechům čerstvého vzduchu u podlahy. Trochu to pomáhá. Začínám si říkat, jestli mi to za to stojí. Vyspal jsem se? Vyspal. Tak potřebuju tady ještě být? Po nějaké době přichází Roman a popisuju mu, co se stalo. „To je normální průběh,“ povídá. „Třetí a čtvrtý den je vždycky nejkrušnější.“
Asi to fakt očekával, protože k jídlu přináší smažené banány s oříšky jako dezert. To mi fakt bodlo. „Ještě ti můžu přinést nějaké audioknihy nebo muziku,“ nabízí se. Prosím, aby je donesl další den.
Den 4
Je zajímavé, jak pobyt ve tmě začne rozvíjet další smysly. Hlavně sluch a čich, ale i hmat. V komodě u postele nacházím aromatické oleje a trávím jejich průzkumem hodně dlouhou dobu. Přichází Roman a kromě jídla nese i cédéčka s muzikou a audioknihami. A hlavně: Sehnal didgeridoo!
Pouštím se do hry, ze začátku to vůbec nejde, ale nevzdávám to. Našpulenou pusou prskám dovnitř, jak jsem se to učil ještě na gymplu, ale stejně to nezabírá. Nástroj tedy odkládám a pouštím si audioknihu 4 dohody. Je to fajn, poslech mě baví asi ze všeho nejvíc.
Den 5
Vstávám a znovu trénuju na didgeridoo a tibetskou mísu. Moc mi to nejde, ale bavím se poslechem těch neumělých zvuků. Potom si jen tak lehám a relaxuju. Najednou mám pocit, jako by se v místnosti rozsvěcelo slabé modré světlo. Zvedám se z postele a světlo mizí, ale jakmile si lehám zpět, zase se objevuje. Jako kdybych měl mžitky před očima. Není to nepříjemné, ale určitě hodně zvláštní. „Pátý den, no,“ komentuje to Roman, když přichází. „To už se organismus začíná čistit.“
Čtěte také: 10 znamení, že jste v depresi a pravděpodobně o tom nevíte
Den 6
Šestý den už si připadám odpočinutý a znova začínám přemýšlet o práci. Napadá mě spousta myšlenek a tak beru do ruky papír a tužku, které mi dal Roman, a dělám si potmě poznámky. V tu chvíli ještě netuším, že i v úplné tmě napsané poznámky jde pak na světle snadno přečíst. Poslouchám audioknihy a muziku a zkouším znova sám hrát. Začínám se už docela těšit ven. S Romanem se domlouváme na desátou ráno druhý den a chvíli poté, co odchází, usínám.
Den 7
Probouzím se s příjemným pocitem. Dobře to uteklo. Dojídám, co zbylo v přenosce a říkám si, že Roman musí každou chvíli dorazit. Nic se neděje, tak si zapínám muziku a vleže čekám. Nemám tušení, že Romanova poslední návštěva se odehrála před obědem a venku je teď kolem jedné hodiny ráno. Čas úplně přestal mít smysl.
Tak se odehrává mých nejdelších deset hodin za celý pobyt. Neustále očekávám Romanův příchod, a stále nic. Je to nepříjemné, už bych chtěl ven, ale vím, že si to stejně dělám sám. Po fakt dlouhé době, snad kolem osmé ráno, rezignuji. Dávám sprchu, přestože jsem ji plánoval jako první věc na světle, a beru do ruky tibetskou mísu. Po chvíli hraní se ozývá klepání.
Sedm dní ve tmě je opravdu věčnost. Přišel jsem do tmy strhaný a unavený, ale odcházel jsem příjemně zpomalený a zrelaxovaný. Vzpomínám si, že při východu se mi výrazně rozšířilo periferní vidění. Ven vyjdete jako nový člověk. Najednou máte úplně novou energii, chuť do práce a do života, sedm dnů tmy vám dá nadhled, odstup od věcí, poznáte sám sebe. Prostě jdete až na dřeň.
Měl jsem zase chuť do práce. Ale to jsem ještě nevěděl, že pár týdnů poté, co vyjdu ze tmy, můj osobní a pracovní život nabere úplně jiné obrátky. Ale o tom až třeba někdy příště.
