Aktuální vydání magazínu Forbes

Jaký je váš vztah se šéfem aneb Z čeho pramení problémy s autoritou

Pošli to dál

Rozumíte si se svým šéfem, nebo je to naopak někdo, koho nemůžete vystát? Nebo se ho dokonce bojíte? Vztahy k autoritám jsou různé a někdy nám dokážou pořádně zkomplikovat život. Jestli v práci trochu bojujete, tak se vám třeba bude hodit pohled na problémy s autoritou očima psychoanalytického terapeuta.

Začněme příkladem: Petr dostal od svého nadřízeného za úkol vypracovat rozbor trhu. Hotovou analýzu mu ale šéf vrátil s tím, že ji musí předělat, a ještě do ní přidat další data. Petr je kvůli tomu plný vzteku. „Tahle data přece nejsou pro náš trh důležitá. Touhle hloupostí mi jen přidělává další práci!“

Čtěte také: Jak poznat, že s vámi někdo manipuluje, a jak se tomu bránit

To Petrův kolega Ivo při podobném úkolu zareaguje velmi konformně (někdo by řekl až servilně). Udělá všechno, co nadřízenému na očích vidí, a k požadovaným datům přidá ještě nějaká navíc. Domnívá se, že tomu nadřízený přece rozumí lépe, a nerad by ho zbytečně naštval.

Petr je v práci neustále podrážděný a jeho zdraví kvůli tomu není zrovna nejlepší. Občas taky zbytečně zavrhne nápady svého nadřízeného prostě proto, že jsou od něj. A to i když jsou kvalitní a někdy se se šéfem dostává i do zbytečného konfliktu. A i když je schopný, jeho pracovní produktivita tím vším trpí.

Ivo je naopak permanentně vystresovaný, že udělá chybu, za kterou ho bude jeho nadřízený kritizovat. V práci není příliš tvůrčí ani samostatný, v podstatě jenom plní zadání a ani jeho pracovní efektivita není nijak závratná.

Tyto imaginární postavy záměrně ukazují, jak rozdílné vztahy k autoritám mohou lidé mít. A často nejen na pracovištích. Tyto vztahové vzorce jsou součástí naší osobnosti a neseme si je s sebou celý život.

Ty se podle psychoanalýzy formují ve vztahu s rodiči v období takzvaného oidipovského komplexu mezi třetím a šestým rokem života, kdy se vytváří základ budoucí osobnosti. Petr se v tomto věku naučil reagovat na autoritářské chování svého otce výbuchy vzteku a vzpouzením se. A Ivo? Ten byl ze strachu z otcova vzteku vždy poslušný. Jaký měli později vztah s učiteli na škole? Hádejte dvakrát.

Oidipovský komplex jako první popsal zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Podle něj má malé dítě v tomto věku zájem získat pozornost a lásku rodiče opačného pohlaví, a začne proto bojovat s rodičem stejného pohlaví, který tento zájem již získal.

Rodič opačného pohlaví (ale do určité míry samozřejmě i rodič stejného pohlaví) mu zároveň přikazuje, co má dělat, jak se má chovat, jak se nesmí chovat apod. Nakonec dítě v ideálním případě uzná, že vlastně nikdy zájem své matky či otce nemůže získat, a zvnitřní si jejich hodnoty, příkazy a zákazy.

Ale co když se stane, když tímto vývojovým procesem člověk neprojde správně? Právě tehdy v něm může zůstat zaseknutá tendence neustále bojovat s osobami, které nad ním mají moc. Připomínají mu totiž jeho rodiče – první autoritu, kterou člověk poznal. Nebo naopak může mít tendenci se nepřiměřeně bát hněvu autorit. A to takovým způsobem, že automaticky přijímá všechno, co mu nadřízený řekne.

Mnoho lidí dnes považuje psychoanalytické myšlenky za zastaralé. A je pravda, že některé z nich, zejména ty o ženské sexualitě, doopravdy příliš neodpovídají současným poznatkům. Na druhou stranu se ale ukazuje, že na mnoha psychoanalytických moudrech něco je. Dokonce se v poslední době pro mnoho těchto myšlenek (včetně oidipovského komplexu) nachází opora i v neurovědách.

Jaký je tedy správný vztah k autoritám? Člověk by měl být schopný určité autority (včetně jejich hodnot, příkazů a zákazů) přijmout a důvěřovat jim. Na druhou stranu by si měl uchovat i schopnost mít vlastní názor a neměl by nekriticky přijímat úplně vše, co autorita řekne – v určitých kritických situacích je přece zdravé se vymezit.

Ideální je tedy flexibilita mezi póly, které jsem popsal na imaginárních příkladech Iva a Petra. Co ale můžeme dělat, pokud v sobě máme nastavený jednostranný vztah k autoritě?

Psychoanalytici na tyto otázky nemají rádi odpovědi ve formě zjednodušujících návodů. Většina z nich by se ale shodla, že prohloubené reflektování vzorců a kontextu, v jakém se v životě člověka objevují, vede k tomu, že jimi člověk přestane být tolik ovládán.

Člověk je do určité míry tuto sebereflexi schopen prohloubit sám. Většina psychoanalytiků však tvrdí, že ke změně je potřeba emoční prožitek spojený s těmito vzorci zkoumat v přímém přenosu ve vztahu k druhé osobě. A to je jeden z důvodů, proč se podle nich nemůže samostatná intelektuální sebepoznávací činnost vyrovnat zážitku psychoanalýzy nebo psychoterapie.

Autor je kandidátem psychoanalýzy a šéfredaktorem online časopisu Psychoanalýza dnes.

Čtěte také