Ten děsivý den si pamatuje až moc dobře dodnes. Trasa přes Beringovo moře je sama o sobě drsná, jen nekonečná planina, na níž pomalu svůj bicykl sunete odnikud nikam, a do obličeje vás při tom bodá ostrý vítr od severu. Jenže tentokrát se k mrazivému očistci přidala přízemní sněhová bouře. Tehdy šlo Janu Kopkovi zase jednou o život, protože kdyby se zastavil, už ho nikdy nikdo nenajde. Jen smrt. Blázen, řeknete si možná, ale pro českého dobrodruha z Jablonce je tohle ten pravý život. Extrémní cesta k sebepoznání, které ho pak v životě nutí vidět věci jinak.
Jako jediný Čech tuto cyklistickou epopej na tisíc mil jménem Iditarod Invitational, která vede ze západu na východ Aljašky, vyhrál. Na kole s tlustými plášti, aby se nebořil do sněhu, a ze stejného důvodu jen s minimální výbavou připevněnou k rámu doputoval k prvenství za 23 dnů, den za traťovým rekordem.
Pravda, do cíle tenkrát z padesáti účastníků dojeli jen dva, takže být poslední vlastně znamenalo být druhý. Ale o výsledky v tomto závodě až tolik nejde. Tady jde o přežití. A sněhová bouře na zamrzlém zálivu patřila k těm momentům.
„Kolem všechno letělo, neměl jsem se očima čeho chytit, ztrácel jsem rovnováhu, padal, nemohl se zvednout,“ vypráví Kopka, když na rozhovor dorazí z Jablonce na kole a stejných 110 kilometrů plánuje zpět domů. Teď má na sobě jen tenký dres, ale tehdy ve fujavici si nemohl přiobléct ani bundu, protože by ji uragán odnesl kdo ví kam.
„Jak byla zima, zamrzlo mi pití, pak i maska, kterou jsem dýchal, otvor v ní se začal zacelovat. Půl dne jsem nejedl, nepil, měl jsem halucinace,“ říká. Po nekonečném brodění zimou uviděl uprostřed noci světla vesnice, jenže ta v dalším okamžiku zase zmizela. Nesmíš omdlít, opakoval si. „Ve tři ráno jsem do té vesnice došel, ale protože jsem měl hlavu silou vůle naprogramovanou jen na to, že to je ten cíl, dál jsem nevěděl, co dělat. Tak jsem tam jen tak stál a nehýbal se. Naštěstí mě uviděl nějaký eskymák a řekl: Pojď se mnou, tady si sedni, tady máš jídlo a tady si lehni.“
V místech, kde kdysi vládla zlatá horečka, Kopka při svých třech účastech hledal něco jiného – útěk z normálního života. Pryč od složenek a plné mailové schránky, to je jeho cesta do hlubin cyklistovy duše. Objevoval ji, když jel v ultramaratonských závodech napříč Austrálií, Mongolskem, pouští v Maroku nebo z Kanady do Mexika přes Skalisté hory. A nebo právě v závodě, který obtížností trčí nade všemi – Iditarodem.
Aljaška je drsný kraj a v únoru dvojnásob, byť místní teploty minus 60 nepovažují za žádný extrém. Cesty tam neexistují, vesnice sporadicky, do toho můžete potkat losa, který je nebezpečnější než medvědi nebo vlci. Je to sice býložravec, takže člověka nechce ulovit, pouze pokud se mu při náhodném setkání znelíbí, má potřebu ho zničit. A pak jde zase dál. Od domorodců tak uslyšíte jednoduchou radu, jak na losa: Nesmíte ho potkat!
„Celou dobu máte strach, že se odsud nemusíte dostat pryč, a ta deprese způsobuje, že padáte na dno a vzápětí zase skočíte do euforie. To je, jako když si píchnete,“ přibližuje Kopka sinusoidu pocitů, které se střídají nezávisle na vědomí. „Dávky adrenalinu jsou obrovské a dlouhodobé, mám pocit, jako bych byl v jiné dimenzi. Proto se tak rád vracím, je to jako závislost na droze. Na Aljašce totiž neřešíte hodnotu peněz, spěch, stresy a když jsem přijel do cíle, měl jsem chuť se obrátit a vyrazit zase zpátky do divočiny.“
Což se Kopkovi vlastně pokaždé stalo, protože se musel vydat domů, do divočiny uprostřed civilizace. Tolikrát si po návratu do reality říkal, že se nebude zabývat hloupostmi. „Jenže musíte, pokud tady chcete žít,“ uvědomuje si. „Po každé takové zkušenosti se posouvám dál, mám nadhled, ale paradoxně je to tady spíš nevýhoda. Když vám lidi uprostřed Aljašky ukážou, že podstatné je jen to, jak postavit srub, nasekat dříví a sehnat jídlo, tak se tady trápím. Trvá týdny až měsíce, než zase přijmu místní styl života.“
Tisíc mil, které mají jeden směr a jeden cíl, se stalo mottem českého dobrodruha. Inspirován všemi závody, v nichž kdy startoval, rozhodl se uspořádat jeden vlastní a vedoucí těmi co možná nejopuštěnějšími oblastmi v Česko-Slovensku. Aby dal lidem šanci ochutnat, jak taková cesta sebepoznání bolí.
Původně měl sice obavy, že na rozdíl od pustin Aljašky je tady civilizace přece jen dostupnější a účastníci závodu 1000 Miles Adventure při prvním závanu problémů budou utíkat do bezpečí svých běžných životů, ale všichni filozofii hlavního organizátora pochopili. Žádné telefony, teplá postel a všední starosti. Jen vy, kolo a cesta k cíli.
Taky jde o závod bez podpory, taky si musíte kromě povinné výbavy vést to, co byste mohli potřebovat. Třeba provaz nebo hadřík namočený v benzínu, kdybyste nesehnali suché dřevo na oheň. V šestém ročníku, který vítěz projel za osm dnů, si manažeři i zaměstnanci, kteří se v pelotonu mísili, znovu dokonale porovnali žebříčky hodnot.
Jistě, je to sice malinko extrémní způsob cesty ke kořenům, ale jsou lidé, kteří se po ní i v dnešní uspěchané době chtějí vydat. Vždyť všech 150 startovních čísel zmizelo letos během tří minut.
