Aktuální vydání magazínu Forbes

madetaci_sajt
Froome 1

Jediná Češka na Tour: Půl milionu na rameni a fotky, jaké nikdo jiný nesvede

Pošli to dál

Tahle Tour de France měla vlastně standardní průběh. Dvakrát během ní zmokla na kost. Jíst obvykle nestíhala. V předposlední, horské etapě – té, kde útočil Čech Kreuziger – ji málem smetl vrtulník. A po cestě do Paříže dojela o půlnoci posledních deset kilometrů k benzínce s úplně vyschlou nádrží. Nic, co by ještě fotografku Markétu Navrátilovou, jedinou Češku v pelotonu Tour zocelenou tolika „starty“ v závodě, mohlo rozhodit.

Těch účastí bylo už čtyřiadvacet, rok co rok od sezony 1994, kdy počtvrté v řadě žlutému závodu kraloval Španěl Indurain. „Takže se tam už cítím jako ryba ve vodě,“ říká hubená dáma, která na rameni musí třeba šest hodin vozit deset kilo vybavení dohromady za 500 tisíc. „Záda bolí a první týden je nekonečný, ale pak si zvyknu. Do toho vedro, zima, prší a to je jak v průvanu ve sprše na zahradě.“

TdF_Jacky_Marketa 2

Markéta Navrátilová a její šofér Jacky.

Zatímco ze začátku šlo o řemeslo a z motorky motající se kolem pelotonu měla fotografka z Kyjova dodávat hlavně zpravodajský materiál, dnes už si u „své“ nizozemské agentury Cor Vos umí nadiktovat podmínky. Třeba tu, že chce udělat jen tři opravdové fotky. Takové, co nezapadnou a druhý den nebudou minulostí.

Proč jen tři?
Můžu udělat sto fotek, které někdo publikuje, a budou prima. Ale to nejsou fotky, které bych si dala do knihy, na výstavu, které by přesahovaly průměr. Mám pocit, že tři je maximum, že takové budou výjimečné, neopakovatelné, nadčasové.

TdF 2002_Richard Virenque

To je luxus.
Ale agentura na to, že chci úplnou volnost, slyší. Je to samozřejmě trošku nafrněné, ale už mi nestačí fotit řemeslo. Vlastně ani nelpím na motorce, protože ta mě vlastně svazuje. Odseděla jsem si na ní patnáct let, pak se mi narodil Tim, dvakrát jsem ještě jela naplno, ale už z motorky pomalu slézám a jezdím teď na půlku Tour, na týden. Už chci udělat jen ty tři fotky a jiné ambice už nemám. Tour jsem fotila víc než dvacetkrát a narazila jsem na strop.

Čtěte také: Jak dosáhnout na úspěch na kole i v byznysu podle šampiona Tour

Co to znamená?
Dostala jsem absolutní podmínky na práci, není kam dál, není lepší zaměstnavatel. Na motorce je to ohromný adrenalin a privilegium, ale jsem tam cvičená opice. Můžu fotit jen to, kde je to povolené, a podobné fotky jako všichni ostatní.

Froome 2

A kde tedy vznikají ty neobyčejné, pro něž jste vyhlášená?
Motorka není zárukou, že udělám něco mimořádného. Devět z deseti fotek ani z motorky není. Pro mě je lepší jet autem na Mont Ventoux, chodit dvě hodiny po kopci a najít si místo, které nikdo mít nebude.

To už před odjezdem do Francie máte v hlavě nějaký plán?
To nejde, Tour není jako portrét, kde vím, jak by mu to slušelo. Mění se počasí, závodníci, scenérie, pak přijede peloton, s ním přijdou mraky a fotka najednou nefunguje. Jindy se těším, že závodníci vyplní cestu a oni přijedou jako korálky. Všechny scénáře musím mít vymyšlené, protože když se to děje, už není čas přemýšlet. Je jen jediná možnost a nesmím ustřelit.

TdF 2013_Mont Ventoux

Je kouzlo vašich fotografií v tom, že se na Tour díváte jinak než zbylých jedenáct fotografů – mužů?
Dělají si ze mě srandu, že mám fotky, kde není vidět cyklistika. To kolo tam samozřejmě pořád někde je, ale zkouším, jak daleko můžu ještě zajít, aby to byla fotka srozumitelná pro relativně konzervativní publikum. Sportovní fotka je o výkonech, napětí, a jim teď najednou nutím něco, kde jsou kola v rohu. Na to se člověk taky musí naučit.

Čtěte také: Z české pece na Champs-Élysées. Jak vznikal pohár pro krále Tour de France

Jak jste se učila vy?
Hrála jsem tenis a bývala jsem do desítky v republice. Ale protože jsem měla v osmnácti těžkou autonehodu, tři fraktury na hlavě, ze dne na den jsem skončila. Mám nevratně posunutou kostrč a mohla jsem hrát hodinu dvě, ale ne čtyři. Tak jsem ležela na kanapi a otec mi řekl: Hele, jedeme na Tour. Chceš jet s námi?

TdF 2013_Cadel Ewans

To se neodmítá, ne?
Jela jsem. Byl to rok 1992, mně bylo dvacet a jeli jsme na pět dnů do hor. Tour je úžasná, ať se vám cyklistika líbí nebo ne, ta atmosféra, zvlášť v horách, vás musí chytit.

Takže láska na první pohled?
Ne, ale vydržela jsem tam. Myslela jsem si, že se budu nudit, ale byla to taková zábava. Jen tak jsem si tam chodila s foťákem, cvakala na film, diáky, no peklo. Ale hned mi uveřejnili první fotku v časopisu Peloton. A pak, možná proto, že jsem byla holka, mě oslovil člověk z Photosport International. Ptal se: Nechceš mi vyfotit tři závody v Anglii? A tak jsem pomalinku začala. Ale tu velkou příležitost mi dal až Cor Vos.

Colombiere

Neboli nizozemská fotografická agentura, co se specializuje na cyklistiku.
A jestli bych pro něj nechtěla fotit Tour. Že to první rok zkusíme zadarmo, jen za náklady, a když to půjde, příště už normálně s platem. Tři roky mi trvalo, než jsem si sedla do toho chlapského světa, a tehdy mě poprvé poslali na motorku. Mezi těch dvanáct nejlepších fotografů na světě.

Takže laťka byla vysoko.
A já se snažila šplhat nad ni. Spoustu věcí okoukáš a pak to chceš vyfotit jinak, líp. Z motorky samozřejmě musím přivézt to povinné, tu krev, pot a slzy, co pak proběhne všemi novinami. Vím, že se nelze rozněžňovat nad slunečnicemi v posledních padesáti kilometrech etapy. Vlastně není čas vůbec na nic. Loni jsem vyfotila vítězného Štybara a druhý den už o tom nevím. Na Tour žijete jen přítomným časem, protože všechno jde tak rychle za sebou, zážitky jsou intenzivní a jeden přebíjí druhý. Pak přijedu domů, chodím po bytě a jenom vydýchávám.

Čtěte také: Šampaňské pro prezidenta a stádo pod kapotou. Odkud se řídí Tour de France

Motorka na Tour je pro fotografa vrchol?
Je to absolutní poloha při focení cyklistiky. Musíte ale dostat příležitost a pak se jí držet. Měla jsem štěstí, nedělala jsem chyby. Teda…

TdF 2007_Cross

Co?
Jednu jsem udělala. Byla to časovka za Armstronga na Alpe d´Huez. Cor Vos byl naštvaný na celý svět, dohodli jsme se, že začneme fotit až v posledním kopci, vyhodil mě tam z auta a já si zapomněla vzít helmu. Projel Armstrong, skočila jsem na motorku a tehdy jsem to zjistila. Věděla jsem, že pěšky to nahoru nedojdu, bylo to deset kilometrů, tak že pojedeme pomalu, aby nás nikdo neviděl. Jenže řidiči motorek mají vlastní závod, i oni chtějí nejlepší podmínky pro svého fotografa. Já ho brzdila, ale on najednou viděl příležitost a vrrr, už tam byl. Pořadatel mě hned seřval, že tam stojí 250 tisíc lidí na deseti kilometrech, jestli jsem se nezbláznila a že se uvidíme v tiskovém. Věděl jsem, že bude peklo, ale přimluvili se za mě kluci z L´Equipu, ten člověk mě pak chytil za rameno a řekl: To bylo poprvé a naposledy!

Ale zažila jste i karambol, že?
Když sedíte na motorce s někým, kdo je na Tour poprvé, musíte dávat pozor za dva. Zkušenosti jsou nepřenosné a i pro mě je každá Tour v něčem poprvé. Jednou jsem jela s nováčkem, jehož táta dělal maséra u Armstronga. Všechny těžké situace zvládl: Sarkozyho v pelotonu, kozy na silnici, mlhu v horách.

Kreuziger

Ale?
Ale po jednom 30kilometrovém sjezdu jsme přijeli do vesnice a najednou jsme museli ze 150 kilometrů zabrzdit na 50. Tak to nahulil do motorky před námi, já jsem vylítla někam na mez, zlomila jsem objektiv, urazila dva blesky a z té škarpy mě pak někdo lovil. Ale na Tour spadnete tak rychle, že není čas o tom přemýšlet nebo bát se.

Taky si říkáte, že už nikdy, a nakonec se zase těšíte?
Netěším, je to práce, odpovědnost a závazek. A když udělám chybu, budu ve Watts ještě na Silvestra.

Kdo je fotogenický?
Zažila jsem éru Armstronga od začátku do konce a všichni fotografové jsme ho měli rádi. Byla to osobnost s přesahem a jak to dopadlo, je jiná věc, to neumím posoudit. Ale dával lidem naději a vygeneroval spousty peněz, na což se zapomíná.

TdF 2003_Lance Armstrong

Znali jste se dobře?
Jo, věděl. V pelotonu to s ním bylo nejintimnější, řekl: Hele, už těch fotek máš dost, jeď. Nebo: Co mám ještě udělat? On byl v té době z kategorie Gates nebo Bono Vox, když zakašlal, svět měl chřipku.

A na co nevzpomínáte v dobrém?
Jednou jsem byla na rozhovoru s Němcem Voigtem u něj doma v Berlíně. Kolem pobíhalo pět jeho dětí a on vyprávěl, že na soustředění nemůže, protože manželka by to sama nezvládla. To byl březen. Pak přišla Tour, zastavila jsem v kopci, protože se mi to tam zrovna líbilo, a on tam spadl přímo přede mnou. Z hlavy mu tekla krev, taky to vypadalo, že ji má trošku jinde, než by ji měl mít. A já tam stála, slzy v očích a musela jsem fotit. Ale schovávala jsem za ten foťák, abych tam nebyla. Najednou se mi vybavilo všechno to, co má doma. To je pak lepší nikoho neznat, aby se člověk nedojímal.

Čtěte také