Ten bonmot už mezi vinaři zevšedněl, ale na Leoše Horáka tak nějak pořád pasuje. Každý vinař má mít tolik vinohradu, kolik stačí jeho žena obdělat, říká se a majitel Vinařství Horák se při tom nahlas rozesměje: „No to bychom moc nefungovali.“

Rodinné vinařství sice spravuje „jen“ dva hektary vlastních pozemků, ale i za pomoci subdodavatelů dnes on, syn a bratr produkují 60 tisíc lahví ročně. A ve čtyřech tisícovkách z nich teď bude to nejlepší víno světa. Bílé Hibernal výběr z hroznů 2016 dostalo zlatou medaili na soutěži Vinalies Internationales v Paříži.

_SAL0528

Už loni to byla senzace, když vinař z moravské vísky Vrbice, které se pro raritní sklípky kopané v pískovcové skále říká Hobitín, získal nad Seinou trofej Lauréat Trophée mezi růžovými víny. „Říkali nám: Važte si toho, to se v republice ještě nikomu nepodařilo,“ vzpomíná Horák na překvapivé ocenění jeho Cabernetu Moravia a připomene: „Jde o nejprestižnější soutěž světa.“

A tak když posílal vzorky letos do 23. ročníku Vinalies, vlastně si od toho nic velkého nesliboval. Přece jen kategorie bílých vín byla tou nejobsazenější, v pelotonu bylo přes 1000 účastníků z víc než 40 zemí. Ale protože se soutěž koná na poměry vinařského roku velmi brzy, začátkem března, víno z Moravy vydělalo u degustátorů na své mladosti, svěžesti, aromatičnosti.

hibernal

Přitom Vinařství Horák bylo v konkurenci obrů z tradičních vinařských zemí trpaslíkem. A současně mladíkem, protože teprve v roce 2004 si jeho majitel odnesl z úřadu dekret na živnost a z malého podniku doma na statku začal budovat velký byznys, který dnes dodává kvalitní přívlastková vína do pražských restaurací, tvořil speciální edici pro Jágr Team a po pařížské medaili mu na bílého laureáta chodí objednávky už i ze světa. Protože tohle víno má podle svého tvůrce potenciál. „Doma už deset let staré hibernaly mám a vím, jak se takové archivované víno chová.“

Za hranicemi to nejspíš tolik nevyzní, ale v Česku každý hned pozná, že tohle víno bude po čertech dobré. Až přijde 10. dubna do prodeje, na cenovce bude napsáno 666 Kč. „To číslo nás snad pronásleduje,“ kývne Horák. Když vyrobil cuvée 2012, jedno z prvních oceněných vín, a nalahvoval je, šarže obsahovala 666 lahví. „A teď zase ta satanská cena. Ani jsem si to neuvědomil, nastavil jsem ji na 550 korun, ale bez daně. Nejdřív jsem se zhrozil, ale teď už nebudu ubírat ani přidávat.“

Leoš+Lukáš (2)

Otec Leoš a syn Lukáš ve svém království.

Příběh vinného triumfu má však poněkud nezvyklé kořeny. Horák se sice narodil v centru vinného regionu a doma vinařil jeho děda i otec, on se ale rozhodl pro zemědělskou školu, a když doma viděl krávy, králíky i slepice, chtěl se stát zootechnikem. „Protože před revolucí se nevinařilo, existovalo jen několik státních statků, družstev a podnikatelská sféra neexistovala,“ připomíná realitu minulého režimu. „Stát limitoval i počet arů na rodinu a každá směla vlastnit jen 500 keřů.“

Po revoluci se však soukromé podnikání uvolnilo a z původně „nucených“ prací ve vinohradu se Leoš Horák poté, co rodinné víno sám ochutnal, do nového oboru zamiloval. Nejdřív začal pracovat ve velkém vinařství Baloun ve Velkých Pavlovicích, kde se stal sklepmistrem, a po 17 letech, která pro něj byla vysokou vinařskou, se nadobro vydal na vlastní dráhu.

Tvrdou, občas klikatou, ale dnes už taky vítěznou. A o své životní křižovatce teď šampion z Paříže říká: „Víno už mi voní víc než ty krávy.“