Z tašky mu vypadne metr, který nosí pořád u sebe. Jeho klienty jsou totiž lidé jako dirigent Walter Attanasi nebo bubeník Bo Valbjorn z dánského orchestru Prinsens Musikkorps, kterému bral míry přímo na pražském letišti před jeho odletem do Dánska.

„Na koncertním kostýmu pro Waltera Attasiho pracuji celé prázdniny a za tu dobu jsem se s ním potkal dvakrát, proto musím brát míry při prvním setkání,“ říká Roman Humlíček, krejčí, který po 16 letech odešel od firmy Blažek, aby pracoval už jen pod svým jménem v kuřimském suterénním ateliéru.

Čtěte také: Na plný plyn. Co se mohou podnikatelé naučit od závodního autoprůmyslu? 

Tam mezi vzorky látek a svých prací, u štendru a kávovaru tvoří oblečení i pro klienty s devítimístným kontem. Nebo za nimi přijíždí sám, a to jim pak pro změnu často špendlí obleky přímo při jednání.

Roman Humlíček.

Do firmy Blažek nastoupil v roce 1999 a dostal za úkol změnit styl pánského oblékání tak, aby osmdesátky z šatníků už navždy zmizely. Vedle klasické kolekce proto Humlíček vytvořil takovou, která ukazovala nové trendy. Ta se ale zpočátku neujala, zákazníkům se nelíbilo, že je moc přiléhavá, zdála se jim nepohodlná a „pro mladé“. Tento názor zlomila až kampaň s Leošem Marešem a Roman Humlíček přidal svou trošku k vybudování jména Blažek.

Čtěte také: Jak nás kompromis při výběru manažera stál 30 milionů korun 

Pro firmu nakonec vytvořil 30 kolekcí, ale po 16 letech úspěchu a jistoty se ji rozhodl opustit. „Měl jsem skvělé spolupracovníky, ale čím dál více jsem cítil určitou izolaci. Návrhář nic u psacího stolu nevymyslí, inspirace je všude kolem vás a já chtěl s kolekcí pracovat a vnímat ji i po svém předání, a to jsem nemohl,“ říká Humlíček, který své první kalhoty ušil, když mu bylo osm, z novin v dílně svého dědečka na Českomoravské vrchovině, kterou později zdědil.

Odejít ze zavedeného podniku pro něj podle jeho slov bylo jako odejít z rodné do cizí země. „Neznáte tam vůbec nikoho a je to vzrušení, ale také samota. Hledáte nějaké spojence a spojenectví, hledáte někoho ze své rodné země, s kým byste si popovídali. Po nějakém čase se ale začnete rozkoukávat.“

Na začátku měl samozřejmě představy a plány, které mu nevyšly. „Lepší je počítat s padesáti procenty toho, co si vysníte nebo naplánujete. Samozřejmě ale, že tu redukci na padesát procent uděláte až zpětně,“ směje se Roman Humlíček a dodává, že od začátku usiloval o to, aby mohl fungovat bez investora, a proto sám sebe postavil do role krejčího.

Ročně dnes ušije více než 100 obleků, košil a nepočítaně džín na míru. Ty se ostatně staly jeho neplánovaným hitem. „Jednou přišel zákazník, který chtěl džíny k saku, a od té doby dostávám od čím dál více lidí zprávy typu – objednávám džíny, stejný materiál, stejné provedení, nic neměnit!“ Roman Humlíček si návrhy a střihy dělá sám, konečnou realizaci mají na starosti krejčí u nás nebo na jihu Evropy.

Největší překážku pro Humlíčka představují stále čas a peníze. „Má práce je součást mého života a mé rodiny, a protože mě baví, tak jsem ochotný pracovat více než osm hodin denně. Nesmí to ale být jen o práci, nicméně když mi někdo zavolá, tak nemůžu říct, že mám víkend nebo příští týden jiné plány,“ říká. „Takhle obětovaný řas vám ale pak nahradí to, že máte jen pozitivní, nebo velmi pozitivní zpětnou vazbu,“ doplňuje krejčí.

A co byla vůbec hlavní věc, kterou si musel Roman Humlíček ujasnit, když se rozhodl z velké firmy odejít? „Vlastně to, co chci dělat do konce života.“