Aktuální vydání magazínu Forbes

nwsltr1702sajt
FBS_Lusti_3_web

Lyže se učil dělat metodou pokus-omyl, teď prodává pár i za 50 tisíc

Pošli to dál

Byznys Milana Luštince je pěkná jízda. I když hlavně v začátcích připomínal spíš jízdu v boulích. Nahoru, dolů, skočit – a nespadnout. I na tuhle specialitu Luštinec vyrábí špičkové lyže, závodí se s nimi i na olympiádě, ale aby se majitel firmy z pomezí Krkonoš a Vraních hor dostal tak daleko, musel hodně bojovat.

„Pojďte sem, pojďte se podívat,“ táhne mě Luštinec přes schody do zádveří. „A podívejte se na ty kopce,“ ukazuje mi zpoza zárubní zelené svahy kolem Žacléře, kde svoje lyže značky Lusti vyrábí. „Chápete to? Chápete?“ Nechápu. Dokud mě neotočí o devadesát stupňů a neukáže mi, proč tu vlastně jsem. „Teď se podívejte tady. Každý den posíláme kurýrem přibližně čtyřicet balíků lyží. Přitom na kopcích nic není, žádný sníh. Chápete to?“

FBS_Lusti_6_web

Dlouhé balíky obalené černou fólií čekají seřazené za dveřmi a Luštinec vysvětluje, že nikdy neměl tolik objednávek – když zároveň není sníh. „A jak nasněží, ta čísla se násobí. A to neplatí jenom o Česku, pomůže, i když napadne metr sněhu ve Francii, to nám hned přistane nějaká objednávka na prašanky,“ říká. Třeba ty s Krakonošem, které mají v designu i sojku, a jsou poctou místu, kde se všechny lyže Lusti vyrábí.

Tohle není firma, která by dělala obrovské série – má asi 40 zaměstnanců a ročně pošle do světa kolem šesti tisíc lyží Lusti. Všechny jsou ručně vyráběné a často jde o závodní speciály, třeba skialpové lyže, které patří mezi nejlehčí na světě (615 gramů) nebo kousky na rychlostní lyžování, které jedou až 250 kilometrů za hodinu.

Čtěte také: Zimní příběh lyží Sporten: Doma podceňovaná značka, ve světě špička

Kdybyste ale do Luštincovy dílny vešli před víc než dvaceti lety, v době kdy začínal, asi byste mu takovou budoucnost neprorokovali. „Já se všechno učil stylem pokus-omyl. Začínal jsem tím, že jsem si vyrobil vlastní snowboard. Dnes už to zní trochu neuvěřitelně, ale tehdy se tu nedalo nic takového koupit, ani nikdo nevěděl, jak se to vyrábí. Tak jsem to prostě zkoušel,“ popisuje. Lepil různě dlouhé dýhy dřeva na sebe, vyrobit první kousek mu trvalo měsíc. „A při první jízdě praskl,“ směje se dneska Luštinec.

V té době se ještě živil jako opravář důlních strojů – což byla hodně drsná, špinavá a nebezpečná práce. „Deset let jsem fáral do dolů, tam jsem spravoval těžkou techniku. Jsem jenom vyučený, ale technologie, stroje, vymýšlení nových věcí a zlepšováků, to mě vždycky bavilo,“ říká Luštinec. Jenže v roce 1992 důl v Žacléři zavřeli a on zůstal bez práce.

FBS_Lusti_9_web

„Tehdy mě napadlo, že bych se třeba mohl výrobou snowboardů živit. Od toho prvního pokusu už uběhlo dost času a mezitím jsem se vypracoval a vyráběl jsem i pro známé,“ vzpomíná. A tak začal podnikat. Zrovna dostavěl dům, a tak ho rovnou zastavil a půjčil si u banky. „Našel jsem společníka a rozjeli jsme to, to bylo v září. A v březnu jsme byli bez peněz.“ Společník odešel a Luštincovi zbyl jen dluh. „Tehdy jsem byl na pokraji bankrotu. No, vlastně už za tou hranou, jen jsem si to nechtěl přiznat,“ říká.

Ale věci se začaly obracet k lepšímu – ozval se mu jeden Rakušan, že by potřeboval vyrobit sto snowboardů – a domluvili si schůzku v hotelu. „Bylo to večer v osm, čekal jsem do půlnoci, pak už jsme se zvedl, že to nemá cenu. Tehdy nebyly mobily, nebylo jak se s ním spojit. A vypadalo to, že se na mě vykašlal,“ vzpomíná Luštinec. Byl to moment jak z levného hollywoodského filmu – při dochodu se s Rakušanem potkal, sedli si, jednali do tří do rána – a plácli si. „To byla přelomová zakázka – ale já na ni neměl peníze. A tak jsem musel ještě do banky, na rovinu jsem jim řekl, že mi buď můžou půjčit ještě 150 tisíc, a mít šanci, že jim všechno včetně předchozího dluhu splatím, anebo se jim asi už peníze nevrátí.“

Banka mu uvěřila, Luštinec začal s Rakušanem spolupracovat – a dohodli se i na investici. Galus Industries, což je firma, která značku Lusti vyrábí, vlastní Luštinec z poloviny, zbytek je rakouský kapitál. „Ale já jsem jediný jednatel, celou si ji řídím sám. To byla moje podmínka,“ dodává Luštinec.

FBS_Lusti_4_web

Výměnou za investici vyráběl do rakouských sportovních řetězců levné lyže a snowboardy pod cizími značkami. „Ale mně to po pár letech začalo vadit. Chtěl jsem dělat skvělé věci, jak nejlíp umím, ne jen dobré a levné,“ vysvětluje. Začal lyžemi pro dcery, které závodily, později je vyráběl i pro známé. Jednoduché jednobarevné ručně dělané lyže s neošizenou konstrukcí. „Začalo se jim říkal lušťovky. Pak mi došlo, že bych chtěl vyrábět hlavně svoje lyže, aby byly nejlepší, ne nejlevnější. A aby měly svoji značku. A tak vzniklo Lusti.“

Napřed dělal dvacet, třicet párů ročně – hodně se soustředil na výzkum a vývoj, na testování. Lusti byla jen taková vedlejší kolej k levné výrobě do Rakouska. Pak ale přišla krize a velké zakázky přestaly chodit, a dneska už Luštincova vlastní značka dělá většinu produkce žacléřské fabriky, která ročně utrží kolem dvaceti milionů korun.

A Lusti se daří dobře – tohle jsou lyže na kterých jezdí polská a od příštího roku i česká horská služby, závodila na nich Nikola Sudová a na lyžích z Žacléře se vítězí i ve světovém poháru ve skibobu. „Hodně se věnujeme okrajovým disciplínám,“ vysvětluje Luštinec. Ty totiž velké značky trochu opomíjejí, a tak je tam prostor prosadit se i pro menší firmu z Bohem zapomenutých Vraních hor.

Když procházíme fabrikou, voní tu dřevo a lepidlo. To je taky srdce každé lyže, která odsud odejde. Jádro mají buď ze smrkového nebo z odlehčeného dřeva, z obou stran jsou nalepené další vrstvy, od grafitové skluznice po designovou fólii. Uvnitř je kromě dřeva taky karbon, sklolaminát, titanal (slitinila hliníkového duralu a titanu) – těch vrstev je tam i dvanáct. Každou z nich tu v dílnách upravili do potřebného profilu a tvaru.

FBS_Lusti_5_web

Je odpoledne a už ztichlou výrobou se line dramatická a heroická hudba. Něco jako z Pána prstenů. „Lidé chodí na ráno a na odpolední a noční už tu zůstávají jen lepiči lyží. Jeden je fanda do filmové hudby,“ vysvětluje Luštinec. A ukazuje, jak podstata výroby lyže spočívá v tom, že se na sebe lepí v podstatě neslepitelné věci. „Takže k tomu slouží speciální lisy, do kterých se vloží ze všech těch vrstev udělaný sendvič. Lis mu dá výsledný tvar a aktivuje lepidlo,“ ukazuje. A jen tak mimochodem dodá, že tyhle lisy vyráběl sám. „Neměl jsem na začátku peníze, abych si koupil lisy za miliony,“ krčí rameny.

Bez mučení taky přiznává, že víc než denní chod firmy a byznys samotný ho baví vymýšlet nové věci a inovace. A tak letos, kdy slaví padesátiny, se rozhodl rozjet ještě jeden projekt. Novou značku L50.

„Už jsme párkrát slyšeli, že naše lyže jsou skvělé, ale pro někoho prostě moc levné,“ směje se Luštinec. A ukazuje prototyp lyže, která má tuhle mezeru vyplnit. „Dole grafit, nahoře titanal, karbon a mahagon, uprostřed ta nejlepší závodní lyže, co vyrábíme,“ popisuje Luštinec vrstvu po vrstvě svého nového mazlíčka. Vyjde v limitované edici 50 párů a přijde na 50 tisíc – a dost párů už je zabraných.

„Teď už jsme si s výrobou poradili, ale že to bude tak pracné, tak neskutečně náročné dát tuhle lyži dohromady – i s našimi zkušenostmi – to mě teda nenapadlo,“ přiznává s vydechnutím Luštinec. A ukazuje, jak každý detail ladili, dokud nebyl úplně dokonalý. Rýhy vyfrézované do titanalu, které stály hodně tisíc a hodně nervů, karbon, obložení z vzácného dřeva. Lak, který se povedl až na několikátý pokus.

„Teď jsme ve stadiu, kdy nás ta lyže přišla na víc než padesát tisíc,“ rozesměje se, nakažlivě a na celé kolo. A potvrzuje to, co se o něm v oboru povídá. Že tenhle rtuťovitý chlapík každou výzvu bere jen jako bouli v závodu, jako můstek, který mu pomůže odrazit se dál.

Autor fotografií: Matěj Slávik

Čtěte také