Aktuální vydání magazínu Forbes

Margaret Hamilton: příběh ženy, která přes počítač otevřela cestu ke hvězdám

Pošli to dál

Ten poslední krok, vlastně skok, nakonec udělal muž – to když Neil Armstrong otiskl jako první člověk svou botu do měsíčního prachu. Na začátku projektu Apollo, který mířil ke hvězdám, však stála žena. Byť se psal rok 1960 a nebylo zrovna obvyklé, aby vědkyně bádaly v hi-tech oborech. Jenže právě Margaret Hamilton poskládala jedničky a nuly tak, že vznikl software pro kosmické lety NASA, který se stal základem všech dalších programů v přenosných počítačích, co se využívají dodnes.

Tehdy čtyřiadvacetiletá studentka matematiky, píše server Wired, dostala práci programátorky v Massachusettském technologickém institutu a měla plán z platu podporovat svého muže při studiích práv na Harvardu. Teprve pak měl přijít její čas – i ona chtěla svůj diplom. Osobní ambice se však střetly s plány USA vyhrát závod o Měsíc a Margaret zůstala v laboratoři, aby vedla epickou pouť inženýrství. Přispěla tak ke změně budoucnosti a toho, co je v lidských a taky digitálních silách.

hamilton2

Její dcerka spávala v laboratoři na zemi, zatímco máma pracovala na programech, které se nakonec dostaly do řídicích modulů Apolla. Jak můžeš? – divili se jí, ale ona tajemnou novotu své práce milovala. „Když jsme k věci poprvé přišli, nikdo vlastně nevěděl, co děláme. Bylo to jako na Divokém západě. Neexistovaly žádné kurzy, nikdo to nevyučoval.“ Do založení společnosti Microsoft zbývalo 15 let a programování tehdy znamenalo dírkování štítků, které přes noc zpracovával obří sálový počítač Honeywell.

V roce 1965 ji jmenovali šéfkou vývoje palubního softwaru pro počítače Apolla. Amerika byla závislá na její práci a ona pro ni žila každou minutu. Po jednom večírku pádila ke svému počítači, protože si uvědomila chybu v programu. „Vždycky jsem si představovala ty titulky v novinách, které by ukazovaly na mě,“ strachovala se, i když v jejím týmu bylo 400 dalších inženýrů. „Museli jsme vše nasimulovat předtím, než počítač odletěl.“

hamilton_1
Margaret Hamilton dnes. (foto: Harry Gould Harvey IV pro Wired)

Jednoho dne si „hrála“ se simulátorem řízení a najednou na ni vyskočilo chybové hlášení. Omylem totiž spustila přistávací program P01 a poslala modul k zemi, přestože byl stále v letu. A začala vymýšlet, jak podobným omylům, co by v reálu měly fatální dopad, zabránit. NASA však takové myšlenky zavrhla: astronauti neudělají chybu, jsou cvičení na to, aby byli perfektní. To se nikdy nestane!

Jenže stalo. Apollo 8, které poprvé obletělo Měsíc, řídil Jim Lovell a neúmyslně spustil právě program P01. Hamilton byla v laboratoři, když volal Houston: „Máme problém, Lovell vymazal všechna navigační data.“ Bez nich počítač nevěděl, jak dostat astronauty domů. Po devíti hodinách dřiny našla šéfka programů řešení a posádka se v bezpečí vrátila.

Pak Hamilton dostala pověření k dalšímu kroku – už ne jen oblet, tentokrát na Měsíci přistaneme. 20. července 1969 se to stalo skutečností. I když i tomuto momentu předcházely nervy – počítač hlásil, že nemá dost paměti na to, aby přistávací program fungoval správně. Radar totiž vysílal zbytečná data.

Hamitlon narychlo naprogramovala počítač tak, aby upřednostňoval úkoly vyšší priority. „Což bylo i přistání.“ Pak se modul dotkl Měsíce a ona si šťastná pomyslela: „Bože, ono to funguje.“ Mise byla úspěšná a její práce, v níž byla průkopnicí, překročila galaxie. A po letech taky přistála v každé domácnosti.

Čtěte také