Aktuální vydání magazínu Forbes

obalgha_sajt_2017-04
titulni

Mistři klavírníci. Umění opravovat piána se u Rendlů dědí už přes sto let

Pošli to dál

Ferdinand Rendl se sklání nad pracovním stolem a ručním lihovým hořákem opatrně nahřívá dřevěná kladívka z klavírní mechaniky. „Časem se dřevo zkroutí a stává se, že kladívka špatně doléhají na struny, takže je potřeba je zase narovnat,“ ukazuje Rendl ve své dílně na okraji Prahy.

Čtyřiasedmdesátiletý klavírník je jedním z několika mála lidí v Česku, kteří umějí perfektně opravit, zrenovovat a naladit piána. „Občas slyším, že by bylo lepší staré piáno spíš vyhodit, ale já mám ke starým strojům úctu. Dávám jim přednost před těmi novými,“ vypráví Rendl.

Tohle řemeslo se naučil od svého otce, v piánech se vyznal i jeho dědeček a dnes už piána renovuje i jeho čtyřiatřicetiletý syn Jan. Ten je tak už čtvrtou generací slavného klavírního rodu, který jsme letos vybrali do projektu Všechna čest. V něm společně s agenturou Yinachi a výrobcem whiskey Glenfiddich vzdáváme hold rodinám, ve kterých se nezapomíná na rodinnou tradici.

1

„Když se nám třeba dostane při renovaci pod ruce nějaký starý klavír Petrof, na kterém je vzadu štítek Rendl, protože ho kdysi prodal můj děda, a můj syn, tedy jeho pravnuk, ho po několika desítkách let zase vrací do původního stavu, je to zvláštní pocit,“ usmívá se Ferdinand Rendl.

Rodinná tradice začala v roce 1911, kdy jeho babička otevřela první obchod s piány v Praze, který později její manžel ještě rozšířil. V rodinném podniku pak pokračoval i jejich syn, který začal nástroje i opravovat a ladit. Jenže pak přišel rok 1948, nástup komunismu a všechno bylo jinak.

„Dědeček to nesl jinak než tatínek. Přišli za ním, musel odevzdat byt a šel do takové suterénní garsonky. No a tatínkovi zase bylo líto, že se ztratila spousta pián, která byla v té době rozpůjčovaná. Někteří lidé využili toho, že byla firma znárodněná, a řekli: My nic nemáme. Ale aspoň ho nechali dělat vedoucího v Družstvu výrobců hudebních nástrojů,“ vzpomíná Rendl.

3

Značka Rendl sice na 40 let zmizela ze světa, ale rodinná tradice přežila. I když jen o fous. Ani Ferdinand Rendl třetí tomu moc nevěřil – a podepsalo se to i na jméně nejmladšího člena rodu, který je prvním Rendlem, jenž se nejmenuje Ferdinand. V roce 1982 dostal jméno Jan. „Narodil se sedm let před revolucí a já už ani nedoufal, že budeme moct v našem řemesle pokračovat. Takže je to Jan. Kdybych to věděl, Ferdinanda si prosadím,“ směje se jeho otec.

Dnes je rád, že syn v řemesle pokračuje. Už proto, že se mu dnes hodí každá ruka. Piána totiž na rozdíl od houslí časem nezískávají na kvalitě – naopak ji ztrácejí, a proto je potřeba je renovovat. „Housle jsou vlastně jen dřevěná skříňka, přes kterou jsou natažené struny. Jenže piáno je minimálně z poloviny stroj, u kterého dochází k opotřebení. A naším úkolem je ho zase vrátit zpět do původního stavu. Přitom se snažíme co nejvíc dílů zachovat,“ popisuje Jan Rendl.

Pokud si jeho práci představujete jen jako mechanickou opravu, jste na omylu. Dobrý klavírník musí mít logicky i hudební sluch a fantazii umělce, který, jak říká Ferdinand Rendl, „podpoří duši piána“. „Hlavně to nesmíte dělat jen pro peníze, protože jinak to většinou nedopadne moc dobře,“ říká.

2

Ročně Rendlovi zvládnou maximálně do deseti velkých renovací (u pianin, která jsou nejrozšířenější, vyjde celková renovace minimálně na 100 tisíc korun), k tomu spoustu drobnějších oprav.

„Uživili bychom ještě minimálně dva klavírníky, ale prostě nejsou,“ krčí rameny Rendl starší a přiznává, že má největší obavy z toho, aby šikovní klavírníci nevymřeli. „Když dnes řeknete klavírník, málokdo ví, že něco takového vůbec existuje. A když nevíte, že něco existuje, nepošlete své dítě do odborné školy, kde se to učí. Takže o náš obor není obecně moc zájem, přitom práce je pořád dost,“ dodává jeho syn Jan.

Tento a další příběhy o předávání rodové tradice patří do projektu Všechna čest.

Foto: Michael Tomeš

Čtěte také