Komunisté byli zuřivější než kdy dřív. „Největší československý kapitalista a jeden z největších evropských kapitalistických upírů… vysává tisíce horníků na severu Čech, vydělal nezměrné bohatství z potu a krve českých i německých otroků, takže si může za desítky milionů stavět nejluxusnější sídlo v Praze…“

Psal se rok 1931, hospodářská krize byla v plném proudu, právě zkrachovala největší rakouská banka Creditanstalt a bolševici se s novou intenzitou pustili do člena jejího představenstva a nejbohatšího Čecha té doby Otty Petschka.

Uhlobaron, bankéř a přítel Edvarda Beneše, který byl za první republiky tím, čím je dnes Petr Kellner, tedy mocným finančníkem a byznysmenem, partu kolem Klementa Gottwalda štval dlouhodobě. Že si v časech, kdy většinu společnosti zasáhla chudoba a nezaměstnanost, stavěl opulentní palác v pražské Bubenči, je ale vyprovokovalo ještě víc.

Petschkova vila, ambasáda USA

Vila byla nejdražším a nejluxusnějším sídlem Československa, dnes tu sídlí velvyslanec USA.

O tom, jak Petschkova vila, která vyšla na 300 milionů korun, což dnes odpovídá asi dvěma miliardám, postupně pohltila život i duši svého stavitele (a zdaleka nejen jeho), napsal nyní knihu jeden z jejích nedávných obyvatel – bývalý americký velvyslanec v Praze Norman Eisen. Jde o poutavého průvodce 20. stoletím v kulisách mimořádné budovy.

Eisen shromáždil nejen Petschkův příběh, ale i příběhy dalších lidí, kteří monumentální dům v Praze 6 obývali – včetně šéfa wehrmachtu v protektorátu Rudolfa Toussainta nebo prvního poválečného ambasadora USA Laurence Steinhardta, který nakonec palác pro Američany získal.

Nejsilnější je ovšem popis toho, jak Otto Petschek postupně propadl svému snu, který jej málem přivedl na mizinu. Několikrát se dostal do těžkých problémů se splácením. Hlavně ho ale odcizil od vlastní rodiny. Zatímco manželka Martha byla k extrémně nákladné stavbě kritická, ale svého muže podporovala, děti se s domem nikdy nesžily. Především pro syna Victora byl třípatrový monument trýznivým symbolem napjatých vztahů s náročným otcem.

Předchozí díly seriálu Povinná četba: Miliardář, wrestler a sexvideo / Vzestup a pád dámy, které se říkalo Steve Jobs v sukníchProměna, paranoia a dopadení šéfa Silk Road / Jak Icahn porazil Ackmana

„Měl to být další jeho dar Marthě, jeho dědici Vikymu, třem dcerám, jejich dětem. Měla to být pocta jeho milované Praze, prosperujícímu novému československému národu a Evropě, do které patřili. Jeho následovníci by tam žili jako Pražané, Čechoslováci, Evropané, Židé,“ líčí Eisen magnátovy pohnutky ke stavbě domu, který vznikal mezi roky 1924 a 1931. Jeho stvořitel si ho však moc neužil, zemřel už v roce 1934. A Petschkova rodina ho opustila na podzim 1938 po podpisu mnichovské dohody.

Eisen vyprávění prošpikoval také osobní rovinou, neboť jeho matka se narodila v Československu a rodina Petschkových pro ni i její příbuzné představovala prototyp židovského úspěchu a prominence. Někdejší blízký spolupracovník Baracka Obamy, kterému se coby etickému poradci přezdívalo Mr. No, třeba popisuje, jak na základě Petschkovic emigrace i rodina jeho matky zvažovala, že odejde do USA. Nakonec to neudělala a téměř všichni její členové zemřeli v koncentračních táborech…Kniha Normana Eisena The Last palace

Norman Eisen byl velvyslancem v Česku v letech 2010 až 2014. Nyní mu vyšla kniha The Last Palace.

Otto Petschek si impozantní dům s obřím plaveckým bazénem a zaobleným půdorysem vysnil a obětoval mu hodně. Jak popisuje Eisen, zatímco Ottovi příbuzní už dlouho před rokem 1938 vyváděli potají peníze z Československa a přejmenovávali své děti, on nic takového nedělal. Praha pro něj byla vším, byl jí věrný a po stavbě stamilionového domu to platilo obzvlášť.

Muž, který své děti u večeře zkoušel z toho, zda poznají skladby, které vyťukával prsty na hranu stolu, poznal nebezpečí, do nichž se Evropa řítila, až těsně před svou smrtí. Ve Vídni, kde se léčil, spatřil Hitlerovy sympatizanty, jak útočí na policii a židovské obchodníky. „To jím otřáslo,“ píše Eisen.

Paradoxní ale je, že pražská vila, dnes sídlící v příznačně pojmenované ulici Ronalda Reagana, nacisty i komunisty, dva z úhlavních Petschkových nepřátel, přežila v podstatě bez úhony. Ačkoli, jak poznamenal její dlouholetý správce Adolf Pokorný, pár měsíců, kdy se v ní po konci 2. světové války usadili Rusové, na ní zanechalo větší jizvy než roky nacistické okupace Čech.

I Norman Eisen si nicméně všiml, že také nacisté, kteří se k ní jinak chovali veskrze uctivě, něco upravili. Dodnes v ní prý jsou předměty, třeba konferenční stolky, které nechali zespodu označit hákovým křížem.