Aktuální vydání magazínu Forbes

Nenápadná hrdinka. Podnikatelka vrací handicapované do běžného života

Pošli to dál

V mléčném baru je rušno. Cizí pes si k našemu stolu přijde pro pohlazení, před pultem se batolí malé dítě. Hosté se zdraví s obsluhou jako se starými známými.

Od prvních chvil se v prostorném a světlém ostravském podniku cítíte, jako byste se zastavili na party u kamarádů – jako v přátelském a laskavém chaosu.

Šéfuje mu Olga Rosenbergerová, usměvavá a nenápadná žena, která dokázala svoje zkušenosti z neziskového prostředí obrátit do úspěšného byznysu, který navíc pomáhá. V oblíbeném ostravském Mléčném baru Naproti už šest let dává šanci handicapovaným, aby našli pracovní uplatnění a vrátili se tím do normálního života.

Za barem se tu střídají lidé s tělesným postižením, duševními poruchami či lehkým mentálním handicapem. „V jiných podnicích většinou dostanou jen práci pomocné síly či uklízeče. V dobrých podmínkách ale zvládnou zastat zdravého člověka,“ vysvětluje Rosenbergerová.

Čtěte také: Přijmout do týmu handicapovaného? Ano! Vaši firmu to posune dál

Ví, o čem mluví. Půlku života strávila vedením neziskové asociace Trigon, která se snaží o začlenění handicapovaných do běžného života. „Toužili pracovat, ale nikdo nám je nechtěl zaměstnat,“ krčí rameny, když vzpomíná na předchozí práci.

Tak se rozhodla, že to udělá sama. Otevřít mléčný bar byl odmalička její sen, maminka ji do jednoho takového vždycky vodila. K řízení neziskovky si tak ještě přibrala práci se sháněním vhodného prostoru, rekonstrukcí a hledáním dodavatelů.

„Bar nám pomáhali opravovat studenti, přespávali v dětském koutku a přes den vyráběli stolky či interiérové dveře,“ ukazuje kolem sebe podnikatelka. „Já sháněla místní dodavatele surovin. Oslovovali jsme třeba starší lidi kolem sedmdesátky. Máme paní, co nám ručně sbírá mák,“ popisuje.

Tohle prostě není úplně obvyklé podnikání. Při kolaudaci prý překvapili hygienu tím, že v kuchyni byla plata vajec. „No co, chceme dělat palačinky, tak tu máme vajíčka,“ odvětila Rosenbergerová. „Ale to už dnes nikdo nepoužívá! V restauracích mají všichni kupované vaječné směsi,“ vzpomíná na odpověď, kterou dostala.

Jenže tahle žena se nespokojí jen tak s něčím. Když už mléčný bar, tak ať má nabídku, kterou si budou hosté pochvalovat. Když sociální podnik, tak ať v něm handicapovaní najdou opravdové uplatnění a pracovní terapii.

„Podívejte se třeba tady na Ondru,“ ukazuje na muže obsluhujícího u pultu. „Celých 15 let o něj v dospělosti pečovala maminka, kvůli svému postižení nic nedělal. Teď je u nás, rozhýbal se a stal se členem kolektivu.“ Když dostal první výplatu, stál prý překvapeně u vitríny a nemohl uvěřit, že má vlastní peníze a může si koupit, co chce.

Handicapovaní pod vedením Rosenbergerové získávají zpátky samostatnost, sebedůvěru a sociální dovednosti. Za soustavnou snahu o zlepšení jejich podmínek získala před čtyřmi lety cenu Žena regionu.

Čtěte také: Sedm tipů na místa, odkud si odnesete dobrou kávu i lepší karmu

A daří se i Mléčnému baru Naproti. Našel si stálé hosty a rozšířil svoje služby o catering. Obrat za loňský rok činil více než čtyři a půl milionu korun.

Podnik zaměstnává 10 lidí s postižením a k nim nutně potřebuje nejméně čtyři zdravé vedoucí směny. Jenže to ve výsledku znamená, že dvě třetiny příjmů putují na mzdové náklady.

„Ano, na provoz je to hodně lidí a všem jsme dali smlouvu, což v pohostinství není úplně běžná praxe. Odvody tak činí i 50 procent,“ dodává. Město i kraj jí pomáhají s investicemi („Přispěli nám třeba na zmrzlinový stroj.“) a pracovní úřad posílá příspěvky na zaměstnávání zdravotně postižených.

Rosenbergerová ví, že si pro podnikání nevybrala vhodný region a třeba hlavní město nabízí pro pohostinství podstatně výhodnější podmínky. „Věřím, že bychom tam mohli fungovat bez dotací,“ konstatuje věcně.

Jenže Rosenbergerovou těžkosti jen tak nerozhází, záběr jejích aktivit je obrovský a vytrvalost neutuchající. Kromě práce v Naproti dál předsedá Trigonu. V současnosti rozjíždí projekt chráněného bydlení a vymýšlí, jak rozšířit cateringové služby mléčného baru. Dohromady vede asi sedm desítek lidí a její pracovní den trvá zhruba 12 hodin. Když je potřeba, pracuje i o víkendu.

Nestěžuje si. Naopak. Tvrdí, že tahle práce jí přináší radost. A když je potřeba a v mléčném baru nestíhají, nevadí jí ani stoupnout si k mytí nádobí. Ostatně tam si prý se svými zaměstnanci popovídá stejně nejlíp.

Čtěte také