Mirriam Prieß se živí koučingem manažerů v krizích, kteří trpí například stresem nebo syndromem vyhoření. Přednáší na Brand Academy v Hamburku i v řadě vzdělávacích kurzů a ve své knize Jak zvládnout syndrom vyhoření popisuje čtyři vlastnosti, s kterými se u vyhořelých lidí často setkává:
1. Nevnímáte sami sebe a své potřeby
„U každého z mých pacientů, který trpěl syndromem vyhoření, se vyskytovala jen omezená nebo dokonce nulová schopnost vnímat sama sebe,“ uvádí Prieß první faktor. To znamená, že často neznáte vlastní hranice a potřeby, které pro vás buď neexistují vůbec, nebo jen minimálně.
„Vzpomínám si na muže, který se přišel léčit, a na sezení vyprávěl o tom, že chtěl volný čas na neschopence využít trochu pro sebe. Byl to úspěšný manažer zodpovídající za tisíc lidí. Popisoval, jak potom seděl doma v obývacím pokoji, civěl před sebe a netušil, jaká aktivita by ho tak mohla bavit,“ popisuje autorka jednoho ze svých pacientů a definuje jeden z nejhlavnějších životních principů: Fungovat, kdykoliv je třeba.
2. Hlavně, aby to dobře vypadalo
Lidé se syndromem vyhoření mají podle Mirriam Prieß velmi často narcisistní rysy. „Často máte o sobě takovou představu, které je dalece vzdálená vaší vlastní identitě, ale právě tu před svým okolím za svou vydáváte,“ říká Prieß a dodává, že jednoduše žijete tak, aby „to dobře vypadalo“, podle určité představy, která může také plynout z hlubokého pocitu méněcennosti.
Čtěte také: Proč nás ničí vyhoření a jak ho uhasit. Zkuste říkat ANO
3. Definujete sebe sama prostřednictvím výkonu a uznání
„Hranice jsou tu proto, aby se překračovaly“ nebo „Vždycky by to šlo ještě líp“ je heslem většiny jedinců se syndromem vyhoření. Ti baží po uznání a neustále vyhledávají sebepotvrzení především na základě svých výkonů.
„Ztrácejí hranice a nezkrotnost a to často z toho důvodu, že se cítí méněcenní a chtějí tomuto pocitu uniknout. Po uznání tak baží i kvůli nulové sebelásce a to se často také projevuje bezmeznou péčí a prací pro ostatní,“ vysvětluje Mirriam Prieß.
4. Máte omezenou schopnost vést dialog a touhu po harmonii
„Všichni mí pacienti mají jen minimální schopnost vést dialog. S tím je spojena velká obava z konfliktů, která často kráčí ruku v ruce s výrazným potlačováním agrese a s neschopností se s agresí vyrovnat,“ uvádí odbornice poslední ze syndromů. Místo hledání konstruktivních řešení se tak vyhýbáte sporům, mlčíte o nich nebo je podceňujete.
