Programátoři jsou dělníci dneška. Stejně jako třeba univerzitní profesoři. Aspoň v USA, kde se tyto a jiné odborné profese musejí potýkat s utlačováním ze strany zaměstnavatelů přesně tak, jak se to před lety začalo dít tamní dělnické třídě. Tento jev v knize „Sleeping Giant: How the New Working Class Will Transform America“ popsala Tamara Draut, viceprezidentka organizace Demos, která se zabývá veřejnou politikou. Autorka v ní píše o proměně pracujících tříd v USA a o vlivu, který tyto trendy mají na politiku.
Otec Tamary Draut byl zástupcem staré dobré americké dělnické třídy – „American hero“, který pracoval v továrně na zpracování oceli. Taková dělnická třída ve Spojených státech ale už vymizela a v současnosti ji tvoří lidé, kteří nevyrábějí věci, ale poskytují služby: zdravotní sestry, uklízeči nebo obsluha ve fastfoodech, píše server Fast Company.
Nová „dělnická“ třída je rasově rozmanitější, větší zastoupení v ní mají ženy a většinou pracuje bez ochrany odborů. „Tím, že se tváří dělnické třídy stali lidé různých ras a zvláště ženy, jejich status občanů druhé kategorie přispěl k neviditelnosti a opomíjení celé této třídy,“ píše Draut. Výsledkem jsou nestabilní pracovní hodiny, nízké mzdy, a dokonce jejich nevyplácení. Údělem těchto pracovníků je strašné zacházení.
„V situaci, kdy se je vedení firem snaží pořizovat za pár babek, jsou pracovníci jen náklad, který musí být snížen na minimum, a jejich cena je pomíjena pro maximální zisk,“ píše Draut. Zaměstnanci jsou prý hrdými přispěvateli k úspěchu firem, ve kterých pracují, chtěli by ale větší uznání. Jak Traut řekl jeden zaměstnanec Coca-Coly: „Vyděláváme jim miliardy, tak proč s námi zacházejí jako s něčím, do čeho šlápnete na trávníku?“
Čtěte také: Proč se musíme připravit na 4. průmyslovou revoluci
Podobný osud začíná postihovat i odborníky americké střední třídy. Absolventi škol se musí uchylovat k pracím, ke kterým nepotřebují svůj čerstvě vysloužený diplom. Novináři čím dál méně pracují jako součást redakce a píší na volné noze, aby se uživili. Univerzitní profesoři jsou najímáni jako externí pracovníci, a za svoje předměty si tak vydělají minimální mzdu.
Od odborně kvalifikovaných pracovníků se dnes vyžaduje nonstop e-mailová a telefonická pohotovost a potřeby jich samých a jejich rodin jsou ignorovány. A ani lidé s žádanými dovednostmi tomuto trendu neunikají, dříve dobře placené technické a finanční profese nevyjímaje.
„Poté, co byl pětačtyřicetiletý programátor Rick propuštěn, musel vyškolit svého zahraničního nástupce, aby dostal odstupné,“ uvádí Draut příklad. Podobné příběhy jako ten Rickův jsou čím dál častější mezi odborníky v profesích donedávna považovaných za imunní vůči vábení levnější pracovní síly – i Rickovi se už stalo, že jeho společnost přestěhovala jeho pozici s celým oddělením do zámoří, aby tak osekala náklady.
„Jestli si nová dělnická třída nevybojuje ekonomickou a politickou autoritu, které se kdysi těšili převážně bílí zástupci modrých límečků dělnické třídy z průmyslové éry, každý, kdo není opravdu zámožný, bude muset žít nad propastí ekonomické nejistoty. Proč? Protože ten samý přístup, který zdecimoval životní úroveň dělnické třídy, je teď zodpovědný za oslabování střední třídy,“ vysvětluje Draut. „Ekonomika, která je založena na neúctě a která ignoruje potřeby pracovníků a jejich rodin, není dlouhodobě udržitelná.“
