Asi se všichni shodneme na tom, že smích je důležitý a že hraje důležitou roli v každé kultuře na světě. Jde evidentně o sociální fenomén – je totiž prokázáno, že se smějeme až třicetkrát víc ve skupině lidí, než když jsme sami – přesto dosud nikdo zcela nevyjasnil, proč vlastně smích existuje. A i jeho funkce coby formy komunikace zůstává záhadou.
Z nedávno publikované studie v americkém vědeckém týdeníku Proceedings of the National Academy of Sciences však vyšlo, že posluchači jsou podle smíchu schopni poznat přátelství. Účastníci průzkumu měli za úkol posoudit u párů lidí, kteří se vůbec neznají, a dvou přátel jejich vztah právě podle druhu smíchu. Zjistilo se, že to lze pouze na základě určitých akustických odlišností. Přátelé se smějí spontánněji, zatímco neznámí lidé bez emočních vazeb produkují více umělého smíchu, píše server The Conversation.
Abychom pochopili pravý význam smíchu, musíme se podívat na jeho prapůvod. Začátek evoluce smíchu u lidí lze vystopovat v době před 10–16 miliony let. V té době se smích pojil s vyšší tolerancí bolesti a výrazem sociálního statusu, jeho primární funkcí však spíš bylo vytváření a prohlubování sociálních vazeb. A právě tyto vazby se staly klíčovým faktorem k přežití ve větších a komplexnějších sociálních strukturách.
Čtěte také: Co vám napoví řeč těla? 7 gest, která prozradí víc než slova
Má se za to, že smích se vyvinul z vynuceného zrychlení dechu v průběhu her, které u mláďat savců posilují spolupráci a soutěživost. Spontánní smích, který spouští konverzace nebo události, se objevuje od prvních měsíců života, a to i u dětí, které jsou neslyšící nebo nevidomé. A rovněž ve světě zvířat, třeba u velkých opů.
Už od počátku byl smích spojený s tím, jak se cítíme. Dřív jsme se smáli, jen když přišlo něco pozitivního, brek naopak doprovázel opačné emoce. Stejně tomu bylo s křikem při vzteku. Opravdový posun nastal, až když se člověk naučil zvuky používat i v jiných situacích bez toho, že by musel prožívat nějakou bolest, vztek nebo pozitivní emoce. Zvýšená schopnost kontrolovat hlasivky spojená s rozvojem mozku nakonec vedla k vývoji řeči. Ale byla i způsobem, jak vědomě imitovat smích.
Spontánní i umělý smích prostupují naším životem a takřka každou životní situací, ať jde o vyprávění vtipů s kamarády nebo zdvořilou konverzaci s kolegy. Jsou ale mezi nimi rozdíly – spontánní smích je oproti tomu vyvolávanému charakterizovaný větší výškou, která svědčí o větším vzrušení, nebo kratším trváním. A podle posledního výzkumu jsme schopni tyto dva druhy rozlišit a vyhodnotit.
