Připomíná to scénu ze špionážního filmu. Vlastně tak trochu i to jméno. Damir Špoljarič odkóduje pancéřové dveře, a než otevře další, které stojí o dva metry dál, musí počkat, až se první zavřou. „To je jedno z opatření, aby se sem nikdo nemohl dostat,“ usměje se Špoljarič.
Ty další jsou pak ještě impozantnější – ostnatý drát, železobetonové zdi, kamery na každém rohu, nonstop bezpečnostní služba nebo místnost plná speciálních baterií a dva dieselové generátory, které by při výpadku elektrického produ udržely celý systém v chodu i čtyři dny.
Jsme v pražské Hostivaři uvnitř zřejmě nejlépe zabezpečeného datového centra v Česku a v několika řadách tady před námi hučí a blikají servery, na kterých běží zhruba 15 procent českého internetu. I když se to zvenku na první pohled nezdá, tady jsou doslova nedobytné.
Nenápadnou zelenou budovu na okraji zoraného pole vlastní Špoljarič spolu se svými dvěma společníky z firmy VSHosting, jejíž byznys spočívá v tom, že poskytuje webhosting velkým tuzemským projektům. Špoljarič a spol. tady investovali už téměř 100 milionů korun a dalších 150 milionů ještě utratí na zbylé dvě fáze projektu, díky kterým tady jednou bude uloženo až 8 tisíc serverů.
Zajímavé na tom všem je to, že šéfovi téhle firmy je teprve 27 let, a když mluví o jejím obratu, který se loni blížil ke 100 milionům, říká to téměř zahanbeně. Protože je to prý pořád jen začátek. „Zajímá nás expanze. Hlavně Spojené státy a Jižní Amerika, když se podíváte na jihoamerické datové toky, rostou každý rok exponenciálně. Proto chceme konkurovat velkým světovým firmám,“ říká Špoljarič, který už také rozjel americkou pobočku v Texasu.
Příběh, který má tenhle syn české matky a chorvatského otce (Damir se narodil už v Česku) za sebou, je vůbec zajímavý. Podnikat totiž začal už v 17 letech, kdy se svými dvěma kamarády začal po Praze budovat datové komunitní sítě, tedy sdílené připojení, díky kterému se lidé tehdy mohli dostat k internetu.
To byl koneckonců i důvod, proč se do toho Špoljarič původně pustil – byznys se z toho stal až o něco později. „Chtěli jsme si sáhnout na opravdový internet a dostat se tehdy k páteřní síti, takže jsme si pronajali server v datovém centru, který byl k páteřní síti připojený,“ vzpomíná.
První klient, kterému prodal místo na serveru pro jeho web, byla Česko-Slovenská filmová databáze ČSFD.cz. „Tenkrát jsem jel pro server autobusem, vzal jsem si spotřebitelský úvěr a stejným autobusem jsem k nim jel podepsat smlouvu. To mi bylo čerstvě osmnáct,“ směje se Špoljarič.
Tehdejší středoškolák chodil do školy s notebookem v ruce, o přestávkách obtelefonovával klienty a během hodin musel vyřizovat e-maily. Pak odmaturoval, ale na Vysoké škole ekonomické vydržel už jen dva týdny. Neměl na to čas – a popravdě ho to ani nebavilo. „Neumím se učit, jsem hyperaktivní a nepozorný, takže jsem toho nechal,“ přiznává sebekriticky.
V té době se o to víc vrhl na rozvoj své firmy. „Jako puberťák jsem měl spoustu nápadů, co všechno uděláme, jak všem konkurentům přetáhneme jejich klienty. Šli jsme do toho po hlavě, nekoukali jsme vůbec na rizika, takže je štěstí, že jsme tohle období překonali a začali jsme jsme to řešit už víc racionálně,“ směje se při vzpomínce na první roky své firmy.
Špoljarič patří k mladé generaci IT byznysmenů, které internetový boom zastihl nepřipravené v době puberty. Za pochodu se učil rozumět byznysu a pracovat s lidmi, a protože s tím neměl žádné zkušenosti, logicky dělal spoustu chyb. Což je mimochodem věc, kterou dnes považuje za svoji výhodu.
„Každý rok si říkám, jak jsem byl o rok dřív naivní, ale nic z toho bych nevzal zpátky. Protože z každé chyby vzešlo nějaké opatření, které nás posunulo dál. Zní to možná jako klišé, jenže ono to funguje. Lepší bylo udělat tu chybu v době, kdy jsme byli ještě malí, než teď, kdy by to stálo mnohem víc a škody by byly větší,“ uvažuje Špoljarič.
Jeho VSHosting dnes provozuje zhruba 3 tisíce serverů, které postupně stěhuje do svého nového datového centra. Mezi jeho klienty jsou internetové portály, zpravodajské weby, stránky bank a především e-shopy, mezi nimi třeba Parfums.cz, tuzemská jednička na trhu s parfémy.
Celkem je na serverech VSHosting uloženo kolem 10 petabajtů, tedy 10 milionů gigabajtů dat. „Obecně se dá říct, že jen zhruba pět procent všech projektů na internetu potřebuje velká individuální řešení. A to je to, na co se zaměřujeme my. Ale lákají nás i menší projekty, které nepotřebují tolik dat a výkonu, takže jsme rozjeli ještě druhou službu SnackHost, hosting v cloudu, se kterým chceme expandovat hlavně do Německa, Polska nebo Velké Británie, což jsou v Evropě nejzajímavější trhy,“ popisuje Špoljarič.
Právě orientace na „export“ je druhá zásadní věc, která mladého podnikatele přivedla až tam, kde dnes je. „V Česku konkurentů moc není, trh je tady zkostnatělý. Ty firmy téměř nerostou a hlavně nepřinášejí velké inovace. Lidé z nich tady spolu chodí na pivo, což je věc, kterou by nikdy v Americe neuděli. To mě na českém trhu štve, chybí mi tady větší soutěživost,“ říká.
Pro inspiraci si proto každý rok jezdí hlavně do Spojených států. „Začal jsem se dívat na úspěšné lidi tam. Snažím se do Států občas jezdit na delší dobu, abych víc přičichnul k tržnímu prostředí, které v Česku tolik není. Lidé tam jsou racionálnější, když se bavíte s klientem, narovinu vám řekne, jestli se mu to líbí nebo ne. V Česku vám to jasně neřekne, protože se bojí, abyste si nemyslel, že je malý nebo chudý. Proto se vždycky vrátím plný nápadů,“ tvrdí.
Jediné, co ho v ještě větším rozletu brzí, není paradoxně nedostatek klientů nebo peněz (data centrum postavil VSHosting z vlastních peněz a s pomocí úvěrů od bank, přestože zájem měli i investoři), ale spíš chybějící odborníci na IT. „Problém je, že se uchazeči nesnaží práci získat, ale my se snažíme získat je. Na pět míst je tady třeba jeden uchazeč. Takže vymýšlíme výhody, aby si vybral nás. Lidé prostě nejsou. Takže jsme to museli vyřešit tak, že si je snažíme vychovat,“ říká šéf firmy, která má něco přes 40 zaměstnanců.
Foto: Matěj Sova
