Aktuální vydání magazínu Forbes

Podnikatel nikdy nehraje sám. Jak jsem zkušenosti z Monopolů využil v byznysu

Pošli to dál

Spoluzakladatel a CEO IdeaSense Rudolf Čihák je motorem firmy – řídí ji, určuje její strategii a zabývá se business developmentem. Na seniorních manažerských pozicích si prošel velkými firmami z různých odvětví – pracoval pro americkou telekomunikační společnost AT&T®, kdy novinky z USA přinášel do Česka, dále působil v Lucent Technologies jako technický a marketingový ředitel a nějaký čas strávil také v Bell Laboratories. Mezi Rudolfovy nejčerstvější zkušenosti před IdeaSense patří práce pro Vodafone, kde řídil strategické transformační projekty byznys divize, a ČSA, kde se pohyboval v oblasti inovací. Je také spoluautorem optických sítí Českého Telecomu, Aliatelu (dnes GTS). V IdeaSense se podílí zejména na strategickém plánování, do byznys modelů přináší ekonomický pohled.


Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč. Tak zní část textu od Michala Horáčka v písni Srdce jako kníže Rohan. Hra je pro většinu lidí především zábava jako třeba Monopoly, o kterých se kdysi tvrdilo, že stimulují k podnikání.

Když jsem Monopoly v minulosti hrál, celkem mi to šlo. A přestože se mi ve hře dařilo, necítil jsem k ní respekt. Připadalo mi to všechno umělé, neopravdové. Hra, která si na podnikání jen hraje. Tehdy jsem se velmi mýlil a svůj omyl jsem si uvědomil až o 30 let později.

Čtěte také: Ega stranou i vypnuté notifikace. Jak řídí byznys tvůrci motivačního diáře

Když jsem začal podnikat, mnohokrát jsem si na Monopoly s respektem vzpomněl. Začal jsem po dlouholeté kariéře v manažerských rolích. Měl jsem pocit, že svět podnikání mi otevírá svou náruč.

Postupně jsme začali budovat z ničeho firmu zaměřenou na rozvoj inovací. Vytvářeli jsme trh, který ještě neexistoval. Dělali jsme mnoho chyb a byl to takový nekonečný boj kolem černé nuly. Postupně jsem si uvědomil, že musím něco změnit.

A došlo mi, že to nemá být předmět podnikání, ale samotný přístup k němu. Přestal jsem se nimrat v detailech a začal více věřit lidem kolem sebe. Cíleně jsem hledal další hráče a využíval jejich schopnosti pro posílení firmy. Přidával jsem do hry nové nástroje a tím rozšířil i zdroje příjmů.

Tato změna přístupu ve mně vyvolala touhu dělat stále nové kroky. Chtěl jsem hrát a nemohl se dočkat rána, až bude další tah. Touha hrát a vyhrát mě přivedla k poznání, že mé šance se podstatně zvýší, pokud nebudu součástí té hry. Pokud budu stát vždy pár kroků bokem.

Začal jsem se dívat na podnikání seshora. Jednotlivé hrací figurky mě netížily tolik jako dřív. Spalo se mi lépe a i podstatně lépe žilo. Začal jsem předem promýšlet každý tah. Ne pouze ten můj, ale i tahy všech hráčů okolo. Uvědomil jsem si, že stát uvnitř znamená nevidět celou perspektivu, a hrát tedy tak trochu naslepo.

Dospěl jsem k poznání, že podnikání jako hra má mnoho disciplín. Podnikatel musí umět strategicky přemýšlet, musí rozumět svým zákazníkům, číslům, lidem, obchodu, procesům a držet si vždy nadhled.

Chvíli mi trvalo si uvědomit, že podnikání se hře Monopoly velmi podobá a že to není jen strategická hra, ale i návod, jak k podnikání zdravě přistoupit. Jakmile jsem dospěl k tomuto uvědomění, vše šlo lépe.

Čtěte také: Udělejte si čas na revoluci. Zakladatel Albi radí, jak udržet byznys v růstu

Příkladem může být i můj vztah k penězům, který jsem dlouho hledal. Trvalo mi pár let uvědomit si, že peníze jsou jen nástrojem stejně jako auta, počítače, tiskárny. Nemusí být mé. Dají se koupit jako v obchodě housky. Je nutné jen vědět jak a za kolik. Důležité je se nenechat penězi svázat, ale rozvíjet. Využít je obezřetně v každém tahu.

Další důležité poznání, ke kterému jsem postupně dospěl, je takové, že podnikatel nikdy nehraje sám. Musí se umět spojit s těmi nejlepšími. Nebo ještě lépe s těmi, kdo jsou lepší než on sám. Začal jsem získávat pro naši hru ty nejlepší, které jsme znali. Tým se rozrostl na současných 33 členů a já vím, že toto číslo rozhodně není konečné. Jednotlivé partie podnikání začali hrát a vyhrávat jiní.

Firma už není jen o mně a mých společnících, ale o lidech, kteří v ní pracují a kreslí její budoucí podobu. Cítím, že teprve teď to začíná být ta pravá jízda.

Pan Horáček ve svém textu ukryl kus pravdy z podnikatelského života. Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč, se stalo pravidlem, kterým se řídím a které mi usnadňuje každodenní život. Díky za něj, pane Horáčku!

Čtěte také