Imperativ „mluvit pravdu“ se leckdy dost přeceňuje. Za prvé, vaše osobní pravda s sebou táhne několik kilo zavazadel plných osobní předpojatosti, takže to vůbec pravda být nemusí, takže pozor na ni. Na druhou stranu může neupřímnost (v kombinaci se slušností) fungovat jako pojivo, které bude držet vaši společnost pohromadě. Ne nadarmo definoval Ambrose Bierce slušnost jako „nejúctyhodnější pokrytectví“.
Kdyby každý říkal každému do očí, co si opravdu myslí, tak bychom z přílivu těchto „pravd“ byli pravděpodobně neustále v depresi. Nikdo by nevystrčil nos z domu, s výjimkou chvíle, kdy by se vyrazil pomstít za urážku, která se mu stala. Každý z nás tohle cítí v kostech, a právě proto si většina z nás zvykla držet jazyk za zuby.
Čtěte také: 7 způsobů, jak se svých lidí uděláte namotivované dříče
Jenomže – můžeme se dostat do bodu, kdy slušnost (tedy uctivé neříkání pravdy nebo nepoukazování na problémy) povede k selhání mnoha nadaných, inteligentních a čestných lidí nebo organizací. Leckdy nám totiž brání rozeznat své vlastní slabosti, o kterých sice všichni kolem ví, ale nikdo nás na ně neupozorní. Výzvou pro jednotlivce i organizace tak je naučit se pravdu využívat coby nástroj, ne jako zbraň.
Vaše vlastní slabost může spočívat v nějaké specifické vlastnosti, která je v malých dávkách přínosem, ale ve větších škodí. Pravděpodobně se vám dostává od slušných a ohleduplných lidí kolem tolik pozitivní zpětné vazby, že jste sami sebe přesvědčili, že vaše Achillova pata je tím, co vás činí jedinečnými. V reálu je ale tím, co vás aktivně sráží.
Může jít o naprosto běžné věci: to, že příliš mluvíte příliš; sestřelujete a odsuzujete nápady ostatních; staráte se více o své jiné úkoly než o práci, pro niž vás najali; dáváte hlupákům patřičně najevo, že jsou hlupáci; jste příliš spontánní nebo naopak příliš upjatý; vždy se vyhýbáte riziku nebo do něj naopak vždy jdete po hlavě… a tak dále. Jinými slovy, jsou to vlastnosti, které nosíte s pýchou, ale které vás dost možná táhnou k zemi.
Čtěte také: Příručka správného šéfa: 5 rad, jak vést lidi a vycházet s nimi
Marshall Goldsmith, jeden z nejlepších korporátních koučů na světě, přirovnává většinu vysoce postavených lidí v obchodní branži ke golfistům. „Prohlašují (a dokonce tomu věří), že si vedou lépe, než je tomu doopravdy,“ napsal Goldsmith. „Golfisté, stejně jako obchodníci, mají tendence přehlížet své slabé stránky, či je dokonce popírat. To pak vysvětluje, proč tráví tolik času trénováním toho, v čem jsou opravdu dobří, a pramálo času věnují tomu, na čem by naopak potřebovali zapracovat.“
Slušnost vašich kolegů ale není jediným vašim nepřítelem. Loajalita rodiny a přátel může škodit úplně stejně, protože vám ztěžuje vidět věci tak, jak jsou, a zachytit varovné signály nebezpečí. Dobrým příkladem může být třeba Donald Trump – úspěšná osoba, který se ale utrhl ze řetězu, ponoukaný slušností, loajalitou a pochlebováním svého doprovodu. Je těžké se dohadovat, zda by ho někdo dokázal vůbec usměrnit jinam, ale přehnaná slušnost a lichocení jeho stoupenců situaci zcela jistě nepomohlo.
Kultura konstruktivní upřímnosti
Aby se organizacím dostalo zpětné vazby, kterou potřebují, a aby se takové vazby dostalo i individuálním vedoucím, na to je potřeba vytvořit prostředí, kde se lidé nebudou bát mluvit – tedy bez rizika perzekuce. To ale znamená daleko více, než rozesílání interních dotazníků nebo svolávání diskusí se zaměstnanci. Dobrý styl vedení vyžaduje nastolit kulturu konstruktivní upřímnosti.
Čtěte také: Jedna malá věc, díky které jsou lidé v práci šťastnější
To neznamená, že musíte po lidech vyžadovat příliv nápadů, protestů a připomínek čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. To by bylo ve svém důsledku stejně kontraproduktivní jako mlčení.
Od vedoucích to ale vyžaduje schopnost zahájit konverzaci s ceněnými zaměstnanci na všech úrovních, a umění používat přesně cílení otázky, které budou nabádat k hledání řešení. Tady je pár příkladů:
- Co bychom mohli dělat jinak, abychom dosáhli většího úspěchu?
- Je něco, co bychom o sobě měli vědět, co nás potenciálně táhne k zemi?
- Je zde něco, čím bys mohl/a přispět, ale zatím jsme ti nedovolili se o to s námi podělit?
- Je zde něco, na čem jsme si kdysi zakládali, ale teď je z toho pro nás spíše břemeno?
- Jak se můžeme pohnout kupředu, ale zároveň zůstat věrni tomu nejlepšímu, co nás definuje?
Buďme k sobě upřímní, tenhle přístup je obtížnější, než na první pohled vypadá. To je taky důvod, proč ho stále tolik lidí a společností není schopných přijmout. Od vedoucích pracovníků totiž neuvěřitelnou pokoru a zároveň sílu. Nicméně, i pokud by mělo být vybudovat kulturu konstruktivní upřímnosti náročné, je mnohem nepříjemnější čelit selháním v důsledku nedostatečné upřímnosti.
