Je rok 2016. Mladé studentce Monice Benešové lékaři právě oznamují, že má těžké potravinové alergie a do konce života bude držet přísné diety. Šestadvacetiletá dívka trpí vážnými zažívacími potížemi, o kterých se stydí mluvit. Nikam nechodí, drží se doma, trápí se a cpe do sebe prášky. „Takhle to přece dál nejde,“ honí se jí při tom hlavou.

Střih. Jaro 2017. Benešová právě nasedá do letadla do Ameriky. Míří na Pacific Crest Trail neboli Pacifickou hřebenovku – jednu z nejtěžších pěších tras na světě. Cesta se táhne od mexických hranic až po Kanadu a měří přes čtyři tisíce kilometrů. Zahrnuje poušť i velehory, brodění řekami, vedro i sníh.

Sedmadvacetiletá Benešová ji chce ujít sama a vyčistit si mysl a třeba i zlepšit zdraví. „Vždycky jsem na tohle dobrodružství chtěla vyrazit a v tomhle stavu jsem vlastně neměla co ztratit,“ vzpomíná zpětně.

Za svoje obtíže viní hektický život v hlavním městě a s ním spojené chyby v životosprávě. „Jsem holka z venkova, všechno u nás plyne pomaleji. Přechod do Prahy na studia jsem nezvládla,“ přiznává. Žila v permanentním shonu, vynechávala jídla, často se najedla až pozdě v noci, neodpočívala…

Problémy se objevily rychle. U Benešové propukly silné potravinové alergie na laktózu, lepek i sóju, které ji uvěznily doma. „Bála jsem se třeba jenom jet metrem, protože se vždycky mohly objevit trávicí problémy. Dny jsem v podstatě trávila na záchodě,“ svěřuje se.

Čtěte také: Chcete zažít divočinu? Tohle jsou místa pro opravdové dobrodruhy

I do Ameriky s sebou proto táhla speciální potraviny a také pořádné balení prášků. Jen v letadle snědla hrst imodií, aby cestu zvládla, a velkou výhrou pro ni bylo vlastně už to, že se dokázala ve svém stavu postavit na start trailu.

První měsíc bojovala o každý ušlý metr. „Potíže se objevovaly třeba dvacetkrát denně, byla jsem pomalá a musela s sebou tahat litry vody navíc,“ vzpomíná na první dny v kalifornské poušti.

S každým dalším týdnem ale nemoc ustupovala a přibližně v polovině trasy si Benešová dovolila sníst první čtvereček čokolády. „Bylo to pro mě obrovské zadostiučinění,“ usmívá se při vzpomínce. Normální jídlo, a nic se nestalo. Postupně se zrychlovala a do svého jídelníčku začala zařazovat mléko i mouku.

Na konci už byla schopná ujít za jeden den i čtyřicet kilometrů a trail se jí podařilo dokončit během pěti měsíců. Nutno podotknout, že obvyklá délka je asi šest až sedm měsíců.

Z tří tisíc lidí, kteří na hřebenovce každoročně odstartují, jich dokončí necelé tři stovky. Mezi nimi byla loni i mladá Moravanka.

Nebylo to vůbec lehké. Na své cestě se musela vypořádat se sněhovou bouří, co ji zastihla v horách. I s omrzlinami ale postupovala dál. Poradila si i při setkání s pumou či medvědicí s mláďaty (více o tomhle dobrodružství se dozvíte v podcastu).

„Když mi bylo nejhůř, tak jsem prostě brečela,“ přiznává s upřímnou bezprostředností. A tvrdí, že po cestě našla vnitřní sílu, která jí pomohla dojít až na hranice s Kanadou. „Tady v Čechách bych ji nejspíš nikdy nenašla. Vrátila jsem se jako nová Monika,“ říká.

A vlastně to potvrzují i lékaři. Její alergie se během cesty zlepšily o 80 procent. Sama podotýká, že se nemoc naučila brát jako svoji součást a už s ní nebojuje. „Na trailu, když jsem trávila třeba několik týdnů o samotě, jsem se prostě naučila žít sama se sebou. Naučila jsem se znovu si věřit a mít sama sebe ráda,“ vysvětluje.

Z Prahy se přesunula zpátky na Moravu a zakázala si spěchat. Vrátila se k novinařině, kterou studovala v Praze. Snaží se hodně odpočívat, pečovat o sebe, pracovat a plnit si svoje další sny. Už si dokázala, že nízko mířit nemusí.