Když se v roce 2007 Coca-Cola zavázala, že do třinácti let bude schopna vrátit do přírodního koloběhu veškerou vodu, kterou používá k výrobě svých nápojů, klepala si většina lidí na čelo. Příliš drahé, příliš komplikované, jedním slovem radikální. Jenže Coca-Cola dokáže svůj cíl splnit už letos.
Dobře si vedl i Unilever, který se pro změnu rozhodl do roku 2020 zcela omezit odpad vznikající při jeho výrobě. Toho letos dosáhl ve všech svých 242 továrnách po celém světě. Podobné úspěchy v otázce udržitelnosti slavil také švédský výrobce nábytku IKEA. Ten si vytknul za cíl používat k výrobě pouze bavlnu s certifikátem BCI (Better Cotton Initiative), což zemědělcům umožnilo snížit spotřebu vody a pesticidů až o 40 %.
Tohle ale není óda na schopnost firem vrátit přírodě to, z čeho samy generují zisky. Spíš to podle Kevina O’Maraha, autora knihy Supply Chain Saves the World, dokazuje pravdivost dosud kontroverzní myšlenky, že právě dodavatelské řetězce, které hromadně spotřebovávají, mění a přepravují obrovskou část přírodních zdrojů planety, jsou jako jediné schopny opravdu řešit problém udržitelnosti.
Proč by to měly dělat je nasnadě. Podle průzkumu iniciativy SCM World, která propojuje zkušené profesionály z globálních dodavatelských řetězců, cítí většina firem s ohledem na omezenost zdrojů největší obavy v případě energie – a hned poté vody. I proto společnosti jako Procter & Gamble, Ecolab, General Mills a Land O’Lakes investovaly velké peníze do výzkumu, jak velký dopad mají na (ne)dostatek vody jejich obchodní aktivity. Že se v případě životadárné tekutiny neobávají globální firmy ani tak ceny, jako nedostatku, ukazuje i následující tabulka.
Jako ožehavý problém vnímají tuhle otázku samozřejmě i státy. Například Kalifornie je těsně před dosažením cíle snížit v celostátním měřítku spotřebu domácí vody o čtvrtinu. Izrael zase dokázal během šesti let změnit svůj vodohospodářský systém tak, že dnes recykluje přes 80 % domácí vody. Díky tomu je schopen uspokojit více než z poloviny potřeby zemědělců.
Ještě ale zůstaňme u komerčních firem. Ty teď totiž mají navíc jistotu, že se jim bohulibé aktivity vyplatí – podle nedávno vydané studie nazvané Projekt ROI se programy sociální odpovědnosti pozitivně projeví nejen co do růstu zisku nebo hodnoty akcií dotyčné firmy, ale i nižší fluktuace zaměstnanců.
Závěry studie institutu IO Sustainability a univerzity Babson College – kterou zafinancovaly společnosti jako Verizon či Campbell Soup Company – ukazují, že pro velké a veřejně obchodovatelné společnosti mají programy sociální odpovědnosti potenciál:
- zvýšit tržní hodnotu firmy až o 6 %,
- zvýšit hodnotu akcií během 15 let až o 1,28 miliard dolarů
- snížit systémové riziko o 4 %
- zvýšit tržby až o 20 %
- vybudovat “hodnotu dobrého jména” založenou na sociálně odpovědných projektech v ceně až 11 % celkové hodnoty firmy
- snížit fluktuaci zaměstnanců až o 50 %
- zvýšit jejich produktivitu až o 13 %
- zvýšit míru jejich zapojení až o 7, 5 %
Tahle hezká čísla ale něco stojí. Otázka totiž nestojí tak, zda projekty firemní odpovědnosti realizovat nebo ne, ale spíš jak. „Nestačí se jen zapojit, ale hlavně to umět dobře udělat,“ píšou autoři zprávy s tím, že firmy by se na své programy měly dívat jako na sbírku cenných aktiv, které je nutné dobře navrhnout a dostatečně zainvestovat.
