Co byste riskovali pro svůj sen? Vlastní peníze, zdraví, příčetnost? Víte, že i dnes existují zapálení frankensteinovští vědci, kteří jsou ochotni dát všechno tohle v sázku? Aniž vědí, zda přijde happy end. Ona operace, píše web Wired, se odehrála v červnu 2014 a trvala 11 a půl hodiny. Pacient Phil Kennedy, energický šestašedesátník, přiletěl do Belize jako zdravý člověk. Po zákroku nebyl schopen mluvit. Nenalézal v paměti výraz pro jediný předmět, co viděl kolem sebe. Navzdory snaze vyrážel jen nezřetelné slabiky.

Jakmile vznikly počítače, začali lidé přemýšlet, jak je ovládat myšlenkami. V 60. letech umístil José Delgado, španělský neurolog z Yaleu, do býčího mozku implantát, který sbíral nervové signály a uštědřoval mozkové kůře drobné šoky. Když se býk snažil na Delgada zaútočit, stiskl vědec dvě tlačítka na vysílačce a býk proti své vůli nejdřív zastavil a pak se otočil a odklusal ke zdi.

Delgado snil o přímém ovlivňování lidských myšlenek. Jeho kontroverzní program, který zkoušel i na duševně nemocných, ale postupně zanikl – kvůli nedostatku peněz i proto, že se mozek projevil jako mnohem komplexnější orgán, který nelze jednoduše ovládat pomocí několika drátů.

ff_cyborgdoctor-closeup

Vědec Phil Kennedy

V 80. letech uměli vědci odhadnout, jak pohne pokusná opice rukou, díky implantátu v jejím mozku, který zaznamenával elektrické signály skupiny buněk v motorické oblasti kůry mozkové. Všichni si mysleli, že tohle posune vývoj myšlenkou ovládaných protéz pro lidské pacienty. Mozkové elektrody používané při většině pokusů ale měly jednu nevýhodu: mozek je rosolovité médium, buňky v něm občas cestují nebo hynou kvůli traumatu ze střetu s kovem. Signály získávané elektrodami byly pověstně nespolehlivé a občas elektrody skončily v hromadě zjizvené tkáně, ze které už měřitelné impulzy nevycházely.

Do této situace vstoupil neurolog Phil Kennedy s myšlenkou vtáhnout mozek do něčeho tak, aby elektroda zůstala bezpečně zakotvena uvnitř mozku. Kennedy upevnil konce zlatých drátů potažených teflonem do malého skleněného kuželu. K nim přidal tenký plátek sedacího nervu, který měl živit sousední nervovou tkáň a nalákat do kónického skla neurony. Místo aby zapustil drát do mozkové kůry, přiměl Kennedy nervové buňky, aby kolem implantátu ovinuly své výrůstky, dendrity, a zafixovaly ho na místě.

Vědci mohli díky novince ponechat dráty v mozku zkoumaného subjektu neomezeně dlouho. Místo aby při sezeních v laboratoři náhodně zachycovali útržky mozkové činnosti, mohli si naladit celodenní „poslech“ elektrické mozkové aktivity. Kennedy nazval svůj vynález neurotrofická elektroda a v roce 1996 získal licenci, takže mohl metodu použít na nehybné pacienty neschopné řeči, kterým soudobá věda neuměla pomoci. Průlom přišel o dva roky později, když začal se svým společníkem Royem Bakayem ošetřovat dvaapadesátiletého pacienta po mrtvici Johnnyho Raye.

Ray, veterán z Vietnamu a prodejce sádrokartonu, zůstal po záchvatu mozkové mrtvice na dýchacích přístrojích a pohybovat mohl jen částmi obličeje a rameny. Byl třeba schopen dávat mrkáním najevo souhlas nebo nesouhlas. Protože Rayův mozek po mrtvici neuměl doručit příkaz jeho svalstvu, umístil Kennedy elektrody do Rayova centra motoriky v mozkové kůře – pruhu tkáně, která kontroluje základní pohyby ovládané vůlí (vědci provedli Rayovi magnetickou rezonanci a požádali ho, aby si představil, že pohybuje rukou. Implantát vložili na místo, které v pořízených snímcích zářilo nejvíc).

Čtěte také: Roboti přicházejí a není to sci-fi. Hrozí, že převezmou vaši profesi?

Když byly kužely na místě, připojil je Kennedy k vysílačce implantované pod kůži na lebce pacienta. Třikrát týdně se Kennedy snažil rozluštit impulzy vysílané z Rayova mozku a přimět jeho tělo k pohybu. Časem se Ray naučil modelovat signály z implantátu myšlenkou. Když ho Kennedy připojil k počítači, byl schopen pohybovat zleva doprava kurzorem na obrazovce. Potom pomocí pohybů ramene začal klikat myší, což stačilo, aby začal z klávesnice na obrazovce vybírat písmena a velice pomaličku z nich skládat slova.

Americký neurolog zažil svých 15 minut slávy, ovšem další pokusy s postiženými pacienty nepřinesly posun. A zatím na vědeckém poli dosahovaly úspěchu pokusy s konkurenčními protézami kontrolovanými mozkem – obvykle to byly destičky o rozměru několika milimetrů s desítkami obnažených drátů vedoucích do mozku. Kennedyho kónické sklo začalo vypadat jako video Beta – slibná technologie, co se neprosadila.

Kennedyho výzkumný program začal upadat. Staré granty vypršely, nové nedostal, musel propouštět laboratorní techniky a inženýry, jeho společník zemřel. Úspěch nepřinesly ani pokusy s pacientem po autonehodě, jehož mozkovou aktivitu se Kennedy snažil nasměrovat tak, aby tvořila hlásky za pomoci syntezátoru. Neměl ale kontrolu, zda si pacient případně vytvořené hlásky skutečně myslí. Snažil se proto získat nějakého pacienta v rané fázi neurodegenerativního onemocnění, kde by bylo možné ověřit, zda mozková aktivita skutečně přináší kýžené výsledky. To by Kennedymu umožnilo upřesňovat algoritmus pro dekódování mozkové aktivity.

Než ale svého pacienta našel, americký federální úřad pro dohled nad léčivy mu odňal licenci a Kennedy už nemohl operovat lidské pacienty. A tehdy se rozhodl: „Udělám to na sobě.“ Protože jeho zdravotní pojištění by nelicencovanou operaci nekrylo, najal si levnějšího operatéra v Belize, který mu za 30 tisíc dolarů umístil do mozku elektrody v kónickém skle. Dva dny po operaci seděl Kennedy na nemocničním lůžku a náhle se mu zaťaly čelisti a začal nekontrolovatelně drkotat zuby a jedna ruka se mu začala chvět.

Robot Robocop

Dočkáme se Robocopů i mimo plátno?

Pokud jde o řeč, byl schopen jen dokola opakovat: „Sorry, sorry,“ nebo změť slabik a pár neartikulovaných slov. Když si vzal tužku, čmáral jen rozházená písmena. Po několika dnech se doktor Powton, jak se Kennedyho operatér jmenoval, zašel za pacientem podívat a přinesl mu citronovou šťávu, protože bylo horko. Když se Kennedy napil, zašeptal: „To je dobrota.“ Od té doby sice pořád těžko hledal výrazy pro některé předměty, ale plynulost jeho mluvy se začala zlepšovat. Dočasná ztráta řeči byla jen příznakem pooperačního mozkového otoku.

Čtěte také: Jak naučit roboty dělat složité úkoly? Hrát si s nimi jako s dětmi

Po návratu do USA připomínaly belizské dobrodružství jen nepatrné problémy s výslovností a oholená a obandážovaná vědcova hlava. Pak několik měsíců čekal, až mu ve skleněných kuželích v mozku narostou neurony. V říjnu 2014 ho v Belize čekala druhá operace, kdy se na dráty čouhající z jeho mozku napojila elektrická cívka a radiovysílač. Zákrok proběhl bez komplikací, i když operatéra překvapila velikost komponentů, které chtěl Kennedy pod kůži na hlavě voperovat. „Říkal jsem si – nikdy jsi neslyšel o mikroelektronice, chlape?“ přiznal Powton.

Po návratu domů začal Kennedy sbírat data. Přes den se věnoval pacientům na klinice, a když mu v půl čtvrté padla, zamířil do laboratoře, napojil se na počítač a začal zaznamenávat, jakou aktivitu vykazuje jeho mozek při vyslovování různých slov a frází. Pokus ale netrval tak dlouho, jak by si byl přál. Rána po řezu z druhé operace se nehojila – elektronika byla moc velká a po 88 dnech šel pod skalpel potřetí a cívku a vysílač mu – tentokrát už v USA – vyňali. Elektrody ve skle zůstaly v mozku – s těmi už Kennedy zřejmě dožije.

Fantastická a trochu strašná budoucnost – přenesení mysli do počítače, přenesení mozku do kybernetického těla – se sice zdánlivě rýsuje na dosah, ale vždycky to s ní dopadne jako s hejnem ryb, které se hemží kolem potápěče. Když si je chce pohladit, vždycky na poslední chvíli někam uhnou.