Když jsme byli dětmi, zdálo se nám, že prázdniny nikdy neskončí, a čas zbývající do Vánoc se vlekl jako věčnost. Tak jak je možné, že čím jsme starší, tím rychleji nám ubíhají dny, týdny, či dokonce celé měsíce?
Tento zrychlený běh času kupodivu není výsledkem toho, že máme běžné dny napěchovány dospěláckými starostmi a povinnostmi. Výzkum ukázal, informuje server The Conversation, že vnímání času se skutečně zrychluje spolu s věkem, a proto máme pocit, že žijeme v neustálém spěchu.
Existuje několik teorií, které se snaží vysvětlit, čím to, že spolu s vyšším věkem nám čas ubíhá rychleji. Jedna z nich říká, že tento jev je výsledkem postupných změn v našich biologických hodinách. Jak stárneme, zpomaluje se nám metabolismus a tím také tep a dech. Dětská srdce bijí rychleji, a proto se jim zdá, že čas plyne pomaleji.
Jiná teorie zase tvrdí, že vnímání času souvisí s množstvím nových informací. Se spoustou stimulů trvá našemu mozku déle, než je zpracuje, a proto se i daný časový úsek zdá delší. Tato teorie by mohla také vysvětlit fenomén tzv. „pomalého vnímání“, který lidé často zažívají například v okamžiku před dopravní nehodou. Neznámé okolnosti jsou na lidské vnímání prostě příliš.
Pravdou je, že když čelíme zcela nové situaci, mozek zaznamenává vše mnohem detailněji a v naší vzpomínce se pak věci dějí pomaleji, než tomu bylo ve skutečnosti. Toto bylo prokázáno u lidí, kteří zažili volný pád.
Čtěte také: Čas jsou peníze. Ale co má pro nás větší cenu?
Další teorie říká, že čím jsme starší, tím víc si zvykáme na naše okolí. Nevnímáme už jednotlivé drobnosti a detaily v našich domovech a pracovištích. Pro děti, na rozdíl od dospělých, je svět neprobádané území a denně jsou zasypávány obrovským množstvím nových zážitků. To znamená, že musejí vynaložit podstatně větší úsilí, aby srovnaly své představy o vnějším světě s realitou. Teorie tak naznačuje, že právě to způsobuje, že dětem čas běží pomaleji než dospělým, zaběhlým v každodenní rutině.
Takže čím víc si zvykáme na každodenní život, tím rychleji nám čas běží a obecně se dá říci, že spolu s věkem už nás toho tolik nepřekvapí. Tato teorie bere v potaz také biochemický mechanismus. Má se za to, že uvolňování neurotransmiteru dopaminu, ke kterému dochází při nových podnětech, nás zároveň učí vnímat čas. Ale žádná z těchto teorií plně nevysvětluje to pevné pouto mezi věkem a zrychlováním času.
Zjevné krácení času si říká o vytvoření logaritmické stupnice. Vzhledem k tomu, že se měřená kvantita může diametrálně lišit, potřebujeme širší stupnici, která bude schopna zachytit, co se skutečně děje. To stejné platí i pro běh života.
Na Richterově stupnici, která se používá pro měření zemětřesení, zvýšení ze stupně deset na jedenáct neodpovídá zvýšení seismické aktivity o deset procent, jak by tomu bylo na lineární stupnici. Každý přírůstek na Richterově stupnici odpovídá desetinásobnému nárůstu pohybu.
Proč by ale naše vnímání času mělo odpovídat nějaké logaritmické stupnici? Myšlenka spočívá v tom, že vnímáme určitý časový úsek jako podíl času, který už jsme prožili. Pro dvouleté dítě je rok polovina jeho života, což je opravdu obrovsky dlouhá doba, kterou si musí počkat na svoje další narozeniny.
Pro desetiletého je rok pouhých deset procent jeho života (což dělá čekání o něco snesitelnější) a pro dvacetiletého je to už jen pět procent. Na logaritmické stupnici by tak dvacetiletý musel čekat do svých třicátých narozenin, aby zažil stejný běh času jako dvouletý, který čeká na svoje třetí narozeniny. Z tohoto úhlu pohledu už není tak překvapující, že čím jsme starší, tím rychleji nám čas běží.
Doba pěti let, kterou jste zažili ve věku od pěti do deseti let, vám bude připadat stejně dlouhá jako doba od vašich čtyřicetin do osmdesátin. Takže honem do akce. Čas letí, ať se bavíte nebo nikoliv. A letí rychleji a rychleji každým dnem.
