Sandra Gligić letos slaví v agentuře Sun Marketing rovných deset let. Nastoupila do ní po ukončení studií na České zemědělské univerzitě v Praze a poté, co se jí rozhodli vzdát její bývalí majitelé, ji převzala. Od té doby si užívá radosti i strasti v ředitelském křesle. A když na ni přijde nechuť cokoliv dělat, vzpomene si na své triky a rituály, které jí pomáhají prokrastinaci překonat.
V čele agentury stojím už několik let, nicméně nehraju si na Supermana, že vše zvládám levou zadní a nemám dny, kdy bych nejraději nevylezla z postele, nebo že občas nebojuji s nepřítelem jménem prokrastinace.
Nicméně mám několik pomocníků, kteří mi pomáhají zvládat tzv. líné dny, ponořit se do práce a být maximálně efektivní. Nemám totiž ráda pocit, že jsem celý den dělala vše a přitom nic.
Čtěte také: Chcete se pořádně vyspat? Zkuste si kolem sebe vytvořit ticho a tmu
Hluboká práce a stav „flow“
Operativní úkoly jsem schopná vyřídit klidně i v kavárně, letadle nebo ve vlaku. Ale pak je tu ten typ složité, přemýšlivé práce, při které potřebuju něco promyslet, vymyslet nebo nastavit. Snažím se tedy různými rituály dostat se do flow a umět pracovat na věcech nejen po povrchu.
Zpočátku je to hodně těžké, ale bez toho, aby člověk uměl pracovat opravdu hluboce, není schopný dělat nic jiného než vyřizovat operativu a žádnou věc neposune dopředu, nevymyslí nic nového.
Tiché hodiny na soustředěnou práci
Tiché hodiny jsou výborná věc na podporu hluboké práce a klidu na soustředění. Fungují tak, že si buď sami pro sebe, nebo v kanceláři stanovíte čas, ve kterém se soustředíte na práci a nikdo vás neruší.
U nás v Sunu máme dva bloky tichých hodin skoro každý den. Dvě hodiny dopoledne a dvě odpoledne. Znamená to, že za vámi nikdo v tom čase nepřijde, nepoklepe vám na rameno a nevytrhne vás z práce, na kterou se soustředíte. Máte tak jistotu, že se do práce můžete opravdu zabrat bez strachu z vyrušení.
Kvalitní implementace tohoto lifehacku trvá měsíce a je to proces náročný na důslednost, ale výsledek stojí za to. Podmínkou je se na tu dobu odstřihnout od mailů, messengerů, sociálních sítí. Zpočátku jsem byla v době tichých hodin nervózní, že mi něco uteče – e-mail, Facebook…, ale neuteklo mi absolutně nic.
Roomba a paní na úklid
Přijít do uklizeného bytu, kde nemám na zemi drobečky od snídaně, je osvěžující. Nemusím tak jako první po příchodu z práce myslet na to, že bych měla uklidit a mít tzv. druhou směnu.
Ranní ustlání postele
Jsem fanouškem rituálů, které mi pomáhají si věci uvědomit a dávají mým dnům řád. Proto každý den, ať je kolik chce hodin, ustelu ráno postel. Je to moje rozloučení s nocí, důkaz, že je ráno a nový den. Naopak rozestlaná postel ve mně budí pocit, že bych se do ní ještě mohla vrátit. Tenhle rituál po probuzení potřebuju stejně jako třeba ranní hygienu.
Tři hlavní věci, které chci udělat
V jednom dni mám často i desítky úkolů. Někdy malé, někdy velké. Jiné dny mám zase méně věcí k vyřízení, každopádně pro to, abych si večer lehla do postele a měla pocit, že dnešní den byl k něčemu a že byl úspěšný, potřebuju svoje tři priority.
Ty si napíšu na malý papír a mám je celý den na stole, před sebou. Večer si je obřadně odškrtnu a užiju si pocit, že jsem zase o krůček dál, že jsem věci posunula a že někam směřuju. Proto rozhodně mezi tyto úkoly nepatří nic jako „objednat se k zubaři“.
Dávám si záležet, aby to byly vždy tři priority související s rozvojem, osobním i pracovním. Hodně času ve dni totiž všichni trávíme operativou a pak máme večer pocit, jak tvrdě jsme celý den dřeli. Důležité je si ale každý den aspoň chvíli vyhradit i na věci, které pomáhají věci posouvat kupředu, nejen udržet je ve stávajícím běhu.
Den na schůzky, den na práci od stolu
Nejhorší jsou dny, kdy mám jednu schůzku ráno a jednu odpoledne. To je v podstatě den, kdy už nic moc dalšího neudělám, půlku dne prosedím v kanceláři v lodičkách a stejně se nemůžu na nic pořádně soustředit. Proto jsem si před časem zavedla schůzkovací dny a dny v kanceláři.
V praxi to vypadá tak, že už večer vím, co mě druhý den čeká, že mám třeba pět schůzek a mentálně se připravím na to, že v průběhu dne nic dalšího nevyřídím a budu prostě v terénu. Na druhou stranu pro dny v kanceláři si beru i pohodlnější oblečení a už od rána se snažím nachystat na to, že se budu potřebovat dostat do flow, a zařadím proto odpovídající rituály.
Malé odměny za odvedenou práci
Sedím u stolu a říkám si, že bych měla už začít s tím projektem, s prvním úkolem toho dne. Jenže se mi nechce. Dobře mi na tohle funguje motivace drobnými odměnami. Například si řeknu, že když se teď budu hodinu věnovat dané práci, skočím se pak projít, koupit si kafe a zavolám kamarádce.
Podvědomě to děláme všichni, ale když jsem do toho zavedla pravidlo, stala jsem se na svých odměnách v podstatě závislá a dobře mi tenhle systém funguje k tomu, abych využívala čas pro práci na maximum. Když se mi úkoly splnit nepodaří, důvodem je většinou jenom to, že mi do toho spadnou úkoly jiné, zřídkakdy je důvodem prokrastinace.
Lidé, kteří jsou lepší než já
Vždycky je nejjednodušší a nejpohodlnější role jednookého krále mezi slepými. I já bych se dokázala cítit krátkodobě dobře mezi lidmi, kterým mohu vše ukázat, vše je naučit, vysvětlit jim cokoliv. Dlouhodobě jsem ale pochopila, že právě to, že cítím, že nevím vše, že mám kolem sebe lidi, kteří umějí spoustu věcí lépe, mě nutí neusnout na vavřínech a myslet i na to, co všechno nevím, ale mohla bych.
Často se přistihnu, že obdivuju své kolegy za to, jak dané věci rozumějí nebo jak jsou dobří v nějakém oboru, jak dobře mluví anglicky nebo jak lehce jim jde komunikace s klientem. Sama si pak uvědomím, že tak dobře bych to nezvládla, a nutí mě to přemýšlet, co musím změnit, abych se na jejich úroveň dostala.
Minimálně je fajn si tohle vyhodnocování dělat objektivně a bez předsudků, že já na to nejsem. Jsem, jenom na tom musím zamakat.
