Jste přesvědčeni, že máte zajímavý nápad, přínosný projekt, ale nevíte, jak se s ním dostat k někomu důležitému? Hlavní je neztratit odvahu a vytrvat. Newyorská autorka Gillian Zoe Segal napsala knihu Getting There: The Book of Mentors (Dokázat to: Kniha mentorů), soubor rozhovorů s mnoha významnými a úspěšnými lidmi o tom, co je motivuje, jaké překážky museli překonávat, co považují v životě za podstatné. Na webu qz Segal popsala, jak se ke známým lidem, o kterých psala, dostávala ona. A tím vznikl návod, jak se setkat i s těmi největšími a nejvytíženějšími osobnostmi.

Takže jak na to?

Většina známých lidí je mimořádně zaneprázdněna a pořád po nich někdo něco chce. Nejste-li známá osobnost ani nemáte skutečně bombastickou nabídku, nejste priorita. Takže se připravte na to, že vás mnohokrát budou ignorovat. Nesmíte to brát osobně nebo vás to zdeprimuje a připraví o veškerou odvahu.

Svůj požadavek musíte protlačit k rozhodným lidem.

Pokud máte jakýkoliv kontakt na žádanou osobu, použijte ho. Je jedno, že to není velké jméno. Jednoho ze svých zpovídaných autorka získala tak, že manžel její nejlepší kamarádky měl kamaráda, který v minulosti pracoval v CBS a byl ochoten ji zkontaktovat s jeho asistentem.

Ale když nikoho takového nemáte, jsou i jiné cesty:

getting there

Přebal knihy Gillian Segal.

Musíte působit lidsky. Čím oficiálněji se projevujete, tím lehčí je vás odmítnout.

Nejlepší metoda je osobní žádost. Odmítnout člověka z očí do očí je těžší než odmítnout e-mail nebo tweet. Máte-li možnost osobního setkání – na party nebo veřejné události, určitě to udělejte. Ale pozor na otravování. Nesmíte si nárokovat moc času. Stačí se představit, říci dvěma větami, co chcete, a požádat o kontakt na někoho, komu to může vylíčit detailněji. Autorita vám většinou dá jméno kontaktní osoby a tu pak co nejdřív oslovte.

Několikrát jsem se třeba pokoušela oslovit umělce Jeffa Koonse přes jeho kancelář, ale bezvýsledně, popisuje Gillian Segal. Pak jsem ho potkala na vernisáži v New Yorku. Šla jsem rovnou k němu, řekla mu o své knize a o tom, že ho přes kancelář nemohu zkontaktovat, takže potřebuju vědět přesně, na koho se obrátit. Koons mi dal jméno. Tomu člověku jsem napsala hned druhý den ráno: „Včera večer jsme mluvili s Jeffem o jeho možném rozhovoru pro mou knihu a požádal mě, abych se s detaily obrátila na vás.“

Podobně sehnala šéfkuchaře Daniela Bouluda a Warrena Buffetta.

Když nemůžete svůj cíl kontaktovat osobně, navažte kontakt s tím, s kým můžete – vydavatelem, tajemníkem, tiskovým mluvčím. A toho, s kým si píšete, oslovujte jménem – kontakt je tak osobnější. Když nevíte, jak se jmenuje, zeptejte se. E-mail pro konkrétního adresáta zavazuje více než obecný pro „vážené dámy a pány“.

Krkolomné bylo třeba zajistit interview s nositelem Nobelovy ceny Muhammadem Júnusem, líčí Gillian Segal: Jednou jsem obědvala se ženou, která se přátelí s Júnusovou dcerou. Nejdřív se mým jménem snažila kontaktovat jeho kancelář, ale neuspěla. Když jsme přemýšlely o plánu B, sdělila mi, že Júnus je právě ve městě a má přednášku v jednom hotelu.

Professor Muhammad Yunus, Nobel Peace Prize winner visiting the

Muhammad Júnus je bangladéšský ekonom, který v roce 2006 získal Nobelovu cenu za mír.

Potloukala jsem se v recepci, dokud nebylo hotovo, svůj požadavek jsem mu přednesla, když jsem ho doprovázela k jeho taxíku a vyfotila jsem si ho, kdyby náhodou souhlasil s rozhovorem do knihy (přece jen – žije v Bangladéši). Pak jsem se snažila asi rok a půl získat rozhovor přes telefon, přičemž si mě přehazovalo pět asistentů ve dvou kancelářích. Všechny jsem znala jménem a oni si zapamatovali mě.

Když vás vyhodí dveřmi, vraťte se oknem – jinými slovy – nenechte se odradit odmítnutím někoho, kdo ani nemá právo říci vám ano. A když vás vyhodí i z okna, počkejte a pak znovu zkuste dveře – třeba se tentokrát někdo chytne.

Zřídka se vám podaří vyřídit všechno s jediným člověkem. Když vás někdo opakovaně odmítá nebo ignoruje, dělejte jakoby nic a zkuste někoho jiného. A nikdy neříkejte, že už jste předtím neuspěli. (Mnohokrát váš cíl totiž váš požadavek ani nezahlédl, jeho personál ho zamítl sám).

Berte odpovědi doslovně. Napíšou-li: Bohužel, pan X je momentálně velmi zaneprázdněn a nemůže…“ považujte to za odmítnutí „momentální“ a později to zkuste nanovo.

Důležité je také zachovat přátelský a příjemný přístup. Nikdo nechce jednat s nepříjemnými cizími lidmi. Vyslouží vám to jen další záporné odpovědi a možná i špatnou pověst. Jestliže vás definitivně odmítnou, přijměte to velkoryse a poděkujte, že se vaším požadavkem zabývali.

Nikomu nevyčítejte, že vás ignoruje. Nestěžujte si, že voláte už pošesté. Pokud někomu, kdo neodpovídá, posíláte další e-mail, napište nebo pošlete ho jako úplně nový. Mimo jiné tím svému kontaktu umožníte, aby si zachoval tvář v případě, že teď odpoví a taky vám může zčistajasna odpovědět, aniž by zdůvodňoval, proč si vás předtím nevšímal.

Vyjádřete, co chcete, jasně a stručně. Nikdo nemá čas ani chuť prokousávat se dlouhými odstavci, aby zjistil, o co vám jde.

Když už vám jednou někdo odpoví, chopte se ho a už ho nepusťte. Přísloví: Kout železo, dokud je žhavé, tu sedí.

Přizpůsobte se: když někdo může, přijměte jeho termín, i kdybyste měli zrušit jiné závazky.

gehry

Dalším „úlovkem“ Gillian Segal se stal i Frank Gehry.

Dejme znovu slovo Gillian Segal: Na první interview s Warrenem Buffettem mi vyhradili deset minut. Letěla jsem kvůli tomu z New Yorku do Omahy. A ještě před setkáním mi Warren oznámil, že se nechce fotit. Opáčila jsem, že fotku potřebuju, ale ujistila ho, že nezabere čas vyhrazený pro interview, a zavtipkovala, že i kdyby to mělo být foto, jak ode mě odchází. Nakonec jsem Warrena vyfotila hned při vstupu do jeho kanceláře a interview nám trvalo hodinu.

Ale jedním z největších oříšků se pro ni stal architekt Frank Gehry. Žádosti naslepo na kontakty na jeho webovkách nevycházely. Nezabrala ani intervence nové přítelkyně otce autorčina přítele (ano, čtete dobře, jakýkoliv kontakt může prospět), která se s Gehrym znala. O pár měsíců později to Gillian Segal zkusila znovu na adresu společnosti a tentokrát jí vyhověli. Asi měli novou sekretářku.

Hned poslala ukázky své práce a pak kancelář znovu volala, jestli materiály dostali a co dál. Gehry na žádost kývl a domluvili si schůzku. Ale tím to nekončí. Slavný architekt jí pak celý rok rušil termíny. Ale interview se nakonec podařilo. A když se sešli, Gehry vůbec neměl ponětí, jak komplikovaně termín získávala. To prý ostatně neměl nikdo ze zpovídaných.

Kdyby mě rozhovory s mými mentory naučily jediné, píše autorka, pak to, že odhodlání a vytrvalost se nakonec vyplatí. Americký hoteliér Ian Schrager to shrnul nejlépe: „Lidé se liší jen v maličkostech. Ti, kteří nejvíce chtějí uspět a neúnavně se o to snaží, těm se to podaří.“

Dosáhnout jakéhokoliv cíle je jednodušší, pokud máte opravdovou vášeň. To vám dává sílu překonat překážky. Kdyby Gillian Segal nevěřila, že koncept její knihy je správný, čtenářům se bude líbit a bude jim užitečný, bylo by pro ni mimořádně těžké překonat všechna ta odmítnutí a pořád dál někoho oslovovat a přemlouvat k rozhovoru.