Skypujete si s příbuznými v USA, esemeskujete s kamarády v Indii, mailujete s kolegy z Austrálie a berete to jako samozřejmost? Nemusí to tak být pořád. Skoro veškerou zaoceánskou digitální komunikaci totiž zajišťují kabely z optických vláken na dně oceánů. A jak píšou New York Times, poblíž těchto kabelových tras v poslední době operují ruské ponorky a špionážní lodě, což znepokojuje Američany.
Skoro to vypadá, že jsme na pokraji nové studené války. Ruské ozbrojené síly se na mezinárodním poli pouštějí do samostatných akcí a Američané se na to dívají se stále rostoucí nedůvěrou. A od Severního moře po severovýchodní Asii – a dokonce ve vodách u amerických břehů – prý roste i ruská aktivita podél známých tras podmořských kabelů.
Kabely z optických vláken přitom podle webu Wired zprostředkovávají 99 procent transoceánské digitální komunikace. Velký hackerský útok by mohl zahrnovat i to, že by někdo kabely na mořském dně, kde jsou obzvlášť zranitelné, záměrně poškodil. Což by okamžitě přerušilo veškerou digitální komunikaci, na kterou si západní vlády, ekonomiky i občané zvykli jako na něco samozřejmého.
Studentka mediálních studií na New York University Nicole Starosielski šest let mapovala historii podmořské kabelové sítě a kulturní, politické a ekologické okolnosti, které ovlivnily její podobu. Letos vyšla její kniha Undersea Network (Podmořská síť), která ukazuje zranitelnost systému.
„Většinou považujeme internet za rozptýlený systém,“ vysvětluje Starosielski. Útok na jeden klíčový uzel pozemní sítě, na který připadá dost záložních zdrojů, většinou celý internet neshodí. Pod mořem je to jinak. „Jen něco málo přes 200 systémů zprostředkovává internetový provoz přes oceán a ty jsou soustředěny do několika málo oblastí. Takže kabely se táhnou těmito koridory po celé zeměkouli.“
Není to jen kvůli politice, ale taky kvůli seismickým rizikům nebo členitosti mořského dna. Jak to vypadá, vám ukáže partnerský web ke knize, kde lze zkoumat tichomořskou kabelovou síť pomocí interaktivních map, historie různých kabelů a fotek míst, kde se kabely vynořují na souš.
První transoceánský kabel, měděný telegrafní drát, vedl přes Atlantik už v roce 1866. Kabely položené v následujících desetiletích kopírovaly éru koloniálních zaoceánských cest a mnohé moderní kabely dělají totéž. V 50. letech se standardně rozšířil koaxiální kabel způsobilý přenášet telefonní hovory. V 90. letech pak ustoupil kabelům z optických vláken, které umějí přenášet ohromná množství digitálních dat ve formě světla (o tom, jak fungují a jak se pokládají na mořské dno, se dočtete v tomto článku Neila Stephensona z roku 1996).
Kvůli drátům v oceánu se kuly pikle vždycky. V roce 1959 třeba americké námořnictvo prohledalo ruskou rybářskou loď s vlečnými sítěmi poblíž Newfoundlandu, protože mělo podezření, že neoprávněně manipulovala s kabely. (Důkazy ale nikdy nenašli.) A v letech Američané provedli takzvanou operaci Ivy Bell, v jejímž rámci „napíchli“ tajné sovětské vojenské komunikační kabely.
Nynější podmořské kabely jsou tlusté zhruba jako zahradní hadice kvůli transportu. „Je třeba je smotat a naložit do lodí, takže musejí být co nejlehčí,“ vysvětluje Starosielski. V roce 2006 poškodilo kabely zemětřesení, které tak shodilo internet na celém Tchaj-wanu. O rok později přetrhaly úlomky kovového odpadu části dvou kabelů z optického vlákna poblíž Vietnamu a přerušily tam internetové připojení na několik měsíců. A do kabelů neváhají kousnout ani žraloci.
Za 60 procent nehod kabelových systémů ovšem můžou rybářské lodi, když spouštějí kotvy nebo vlečou sítě. „Kabely jsou poškozovány neustále, můžou za to tažené kotvy i přírodní katastrofy,“ vysvětluje Michael Sechrist, někdejší projektový manažer pro společný výzkumný projekt Harvardovy univerzity a Massachusettského technologického institutu M.I.T., zčásti financovaný ministerstvem obrany.
Proto jsou kabely na námořních mapách vyznačeny jasně růžovou klikatou čarou a na moři varováním, aby zde lodě nekotvily. Což může být bohužel návod i pro případné sabotéry.
Podmořské kabely byly úmyslně poškozovány během obou světových válek, ale čerstvé incidenty nejsou známy. Kabely poškozené náhodou poblíž pobřeží není těžké najít a opravit. Zničení kabelů v odlehlých hlubinách oceánu by bylo mnohem horší.
Ochrana podmořských kabelů tak doposud spočívala v tom, že se na ně neupozorňovalo. Nikdo o nich moc nepřemýšlel, a tím byly v bezpečí. Do budoucna se to může změnit.
