Aktuální vydání magazínu Forbes

Sopka jí změnila život. Místo domů odjela do Bangladéše a začala pomáhat

Pošli to dál

Vypadá to jako klišé, zní to jako klišé. Stačí se podívat na fotky a přečíst k nim pár řádek. Křehká blondýnka z Československa mezi dětmi ze slumu, kterým se pokouší zlepšit život. Jenže život takový prostě občas je.

„Mě překvapuje stále,“ směje se Eva Kernová, která se narodila v Trenčíně, vystudovala v Českých Budějovicích a aktuálně žije ve Spojených arabských emirátech (SAE). Odtamtud dohlíží na nadaci The Choice to Change, kterou před pěti lety založila a která pomáhá nejchudším dětem v Bangladéši.

DSC_5525

Málokdo přitom může říct, že na počátku jeho donátorského příběhu byl výbuch. Přímo erupce. U Evy Kernové ji zajistila v dubnu roku 2010 islandská sopka Eyjafjallajökull, která stopla lety z Dubaje do Evropy. Tehdejší letuška aerolinek Etihad měla z Abú Dhabí naplánovaný let domů za rodiči na Slovensko, ale musela ho vyměnit za jinou destinaci. Nakonec si vybrala Dháku, hlavní město Bangladéše. „Nebyla to úplná náhoda, měla jsem mlhavou představu, že bych chtěla trochu někde pomáhat. Ale nevěděla jsem kde ani jak,“ líčí dobu předtím, než letadlo po pěti hodinách přistálo v zemi, kde na území jen o málo větším, než mělo někdejší Československo, žije přes 157 milionů lidí. Tedy zhruba desetinásobek.

Kernová zkontaktovala terénního pracovníka z místní nadace a ten ji doprovodil do dvou z tamních dvou tisíc slumů. V každém obvykle bydlí kolem tisícovky lidí a ve společnosti, která je většinově muslimská a hodně kastovní, patří k těm úplně dole. „Změnilo mi to život. A několik týdnů jsem se z toho vůbec nemohla vzpamatovat. Nechápala jsem, jak ve třetím tisíciletí může žít v chatrči 3 x 3 metry třeba šest sedm lidí, kteří nemají vlastně vůbec nic. Žádné hračky, žádné oblečení, děti buď žebrají, nebo se dají k místním gangům nebo je rodiče prodají do továren. Chlapci tam jdou v šesti letech a ve 12 pak vypadají, jako by jim bylo 40,“ vzpomíná žena, které je dnes třiatřicet, sama pochází z pěti sourozenců a před pěti lety se rozhodla, že musí alespoň něco udělat.

Když se vrátila do Emirátů, začala všem o svých zážitcích vyprávět, dala dohromady vlastní peníze a peníze od přátel a první stovky dolarů zamířily do Bangladéše. Podle její představy do školy v navštíveném slumu. „Nechce se mi k tomu moc vracet, uvěřila jsem tam jedné organizaci, ale když jsem se za pár měsíců jela podívat do Dháky znovu, zjistila jsem, že za ně postavili modlitebnu. To mě nas…, radši řekněme namíchlo,“ dodává zapáleně v Praze, kam na počátku ledna přicestovala na pozvání klenotnice Jitky Kudláčkové a Vision Business Clubu.

dhaka slum

Jeden z dháckých slumů.

Teď by šlo napsat, že „zocelena předchozími neúspěchy vzala věci do svých rukou“. Abyste tomu ale aspoň trochu věřili, je třeba udělat krok stranou a vrátit se o deset let zpět. Zpočátku totiž život Evy Kernové nevypadal na to, že bude žít v SAE a bude mít nadaci v Bangladéši. Spíše byl celkem přímočaře nalajnovaný na takový poklidný jihočeský rybníček.

Vdala se v 18 letech a budoucnost ji měla čekat v Českých Budějovicích. Tam pracovala jako sestra na LDN, dodělávala vysokou školu a také poznala svého tehdejšího manžela. „Vždy jsem chtěla mít velkou rodinu a pomáhat ostatním bylo pro mě normální z domova. A práce sestry taková je. Takže jsem si říkala, že tak to bude už napořád,“ vzpomíná na léta těsně po střední škole.

Manželství se ale rozpadlo, Kernová po škole začala pracovat ve farmaceutickém průmyslu a najednou podle svých slov zjistila, že má v životě prázdno a netěší ji. Rozhodla se, že jí změnu přinese angličtina. Do světa vstupenka nutná. Vše proto opustila a odjela do USA.

Sunil and Eva copy

Eva Kernová a její společník Sunil Baroi.

„Neuměla jsem nic, učila jsem se do té doby jen německy, takže mi sestra musela na dálku vyřizovat pobyt jako au-pair. Přijela jsem do San José a rok tam žila v jedné rodině,“ dodává. Chvíli to vypadalo, že se ve Spojených státech usadí, uvažovala o dodělání rozdílových zkoušek na zdravotní sestru, ale stále prý měla pocit, že to není to pravé. Navíc zasáhla finanční krize z roku 2008, která podstatně zvýšila nezaměstnanost a Kernová se vrátila domů na Slovensko. S dluhy, bez práce a s nejasnou budoucností. Další nepříliš povedené období.

Nakonec zasáhla náhoda, když viděla inzerát Etihad Airlines, které v Bratislavě dělaly konkurz na nové letušky. Z dvou set přihlášených vzali šest a ona byla mezi nimi. A věci se začaly lepšit. Práce ji bavila, chvíli byla dokonce tváří Etihadu v reklamách a dostala se až do vedení VIP oddělení Lounge na letišti. Přitom začala na volné letenky cestovat i v době volna, až (jak už víte) přistála v Dháce místo na Slovensku kvůli islandské sopce. A tam se také po počátečním neúspěchu musela rozhodnout, jak bude pomáhat dále.

„Zeptala jsem se mého průvodce Sunila Baroie, za kolik by šla udělat škola pro 25 dětí. Zamyslel se a říká: 1000 amerických dolarů. Na rok. Tak jsem se rozhodla, že to zkusíme,“ říká Eva Kernová s tím, že se Sunil stal v založené nadaci C2C jejím partnerem. Zatímco ona se spolu s dalším partnerem věnuje po světě především zajišťování zdrojů, on nadaci operativně řídí na místě. Kernová má ale vlastní práci v Dubaji v biomedicíně a C2C pořád bere jako dobrovolnou aktivitu pro volný čas.

DSC_1475

„Je to jako mít vlastní rodinu,“ dodává s tím, že aktuálně má škola 150 dětí, deset učitelů, tři lidi v back-office, jednoho terénního pracovníka, zdravotní sestru, kuchařku a tři pomocníky. Nejstarší žáci zatím chodí do páté třídy, ale cílem je postupně otevírat ročníky až do deváté. Když totiž děti ze slumu vydrží ve škole do svých 12 až 14 let a naučí se v ní anglicky a základy práce na počítači, mají pak řádově větší šanci, že najdou práci, která je důstojně uživí. „Angličtina a PC jsou totiž velká devíza a zaměstnavatelé se pak smíří i s tím, že pocházejí ze slumu, odkud by je jinak nikdy nevzali,“ vysvětluje Kernová.

Důležité jsou i takové věci, jako je zajištěný oběd, který znamená, že se děti mohou učit i odpoledne a rodiče je nepošlou po dvanácté na ulici žebrat. Nadace s letošním rozpočtem kolem 80 tisíc dolarů (zhruba dva miliony korun) zatím drží politiku jednoho dítěte, pomáhá tedy vždy pouze jednomu potomkovi z určité rodiny, aby kapacitně vše zvládala. Dítě pak dostane k uniformě také například vlastní „crocsy“, které na tři roky sponzoruje pobočka firmy Crocs pro Střední východ. K velkým donátorům patří Khalifa University či Etihad a podle Kernové přispívají také jednotlivci z Emirátů.

Aktuálně ale registruje C2C ještě v Británii, aby si dárci odjinud ze světa mohli své příspěvky odečítat z daní, což bangladéšský systém neumožňuje. Nadace má zatím pokryté výdaje jen zhruba na tři měsíce dopředu, což je prý stav, s nímž se podle její zakladatelky časem naučíte žít. Jejím dlouhodobým cílem je ale naplnit zdroje alespoň na tři roky dopředu a ideálně získat vlastní budovu školy, kterou teď musí nadace pronajímat.

„Říkám tomu efekt drahé kabelky. Můžete si vybrat, zda si koupíte za tisíc dolarů pěknou kabelku, nebo udržíte jednu třídu rok v chodu,“ dodává Kernová, která se ale snaží vyhýbat tomu, aby prvoplánově hrála na city. Na otázku, co ji charita naučila, odpovídá stručně: „Musíte si dát pozor na své ego a nesmíte v charitě ztratit sama sebe. Nejdůležitější je udržet balanc. Abyste mohl dobře pomáhat, musíte být nejprve spokojený sám se sebou. A když vám k tomu pomůže hezká kabelka, tak si ji kupte. Také to občas dělám.“

Čtěte také