Aktuální vydání magazínu Forbes

obalgha_sajt_2017-03
titul

Sopka v Praze. V Popocafepetlu jste asi byli a pili, ale jeho příběh neznáte

Pošli to dál

„Na tuhle bukovou lavici jsem pyšnej,“ říká Vít Sojka a rukou přejíždí po opěradle zahnutém tak, jak bývaly lavice ve starém parním vlaku. „Brousil jsem na ní s tátou každou plaňku.“ Sentiment je namístě, tohle je totiž jedna z posledních zachovalých rekvizit z prvního a dnes již dávno zavřeného Popocafepetlu ve Vodičkově ulici.

Popo. Popeš. Popáč. Prostě Popocafepetl. Určitě ho znáte, a pokud vám v posledních 20 letech bylo zhruba 20 let, nejspíš jste tam strávili nejeden večer. Pro několik generací pražské mládeže má (nebo mělo) tohle místo kultovní status. Italská, Újezd, Melantrichova, Michalská, Na Struze, Karolíny Světlé. Ať už jste tam popíjeli radler, tequilu nebo sangrii v kouřem nasáklém prostoru, víte, o čem je řeč.

A právě Vít Sojka je člověk, který tenhle koncept „cestovatelských kaváren“ vymyslel a spolu s Olegem Čajkem dodnes provozuje. „První roky jsem dělal provozního a staral se skoro o všechno: objednával jsem sudy a myl záchody. Dneska už to běží samo, jelikož trávím hodně času v Mexiku, tak jsem spíš jen takový tichý pozorovatel,“ vysvětluje vlasů prostý padesátník, jehož životní role se pohybuje v trojúhelníku podnikatel – průvodce – cestovatel.

Sojka

Vít Sojka je ročník 1963 a pochází z Chomutova. Jeho otec i maminka pracovali v Manesmance, jak se na severu Čech říká slavné válcovně trub, kdysi největšího podniku svého druhu na světě. Když mu bylo pět, přijely sovětské tanky, jeho táta se na protest proti okupaci neholil, a srpnové události změnily životní kurz celé rodině.

Strýc a teta byli chartisté a v roce 1977 se museli vystěhovat do Norska. Pro ty, kdo zůstali, nastalo hledání způsobu, jak se za tuhé normalizace dostat ven. „Táta měl známé mezi lidmi, kteří si stavěli lodě. Tak mě přihlásil do jachetního klubu a začal ve stodole v Droužkovicích stavět vlastní jachtu. Sehnal si formu, dělal na ní ve svém volném čase a za čtyři roky byla hotová,“ říká Sojka o devět metrů dlouhé a čtyři tuny vážící jachtě jménem Bára.

V roce 1981 dostali od ČSTV povolení vyjet na regatu do Baltského moře. Bára se na nákladním autě dostala do německého přístavu Stralsund, kde ji spustili do vln. Na regatu Sojkovi nikdy nedojeli – falšovali lodní deník a zamířili do Malmö, kde strávili skoro měsíc s příbuznými z Norska. „Měli jsme na celý výjezd přidělených jen 50 dolarů. Na měsíc! Ale byl to první výlet na západ. Bylo mi 18 let a bral jsem to jako velkou exotiku,“ vzpomíná Sojka.

Zpátky do Československa vezli ze Švédska 20 výtisků knihy Svědectví od Josefa Škvoreckého pečlivě schovaných u dna jachty. Všechno klaplo, nikdo nepojal podezření a Sojkovi mohli ze suchozemského Chomutova k moři i další roky. „Díky té lodi jsme měli slušnou svobodu, nikdo nás moc neotravoval,“ říká Sojka.

BEL_8122

V polovině 80. let už studoval na strojní fakultě v Praze a do zahraničí jezdil mnohem častěji, než bylo běžné. „Závodně jsem lyžoval a za Gorbačova jsem se dostal do party lidí, která jezdila po světě lyžovat. Výlety se financovaly tak, že jsi s sebou vzal lyže a tam je prodal za tolik, že se výlet zaplatil. Peníze, které jsme si nechali, jsme nastrkali do hůlek pod odšroubovatelnou rukojeť, takže valuty nebyly na letištním rentgenu vidět,“ vybavuje si Sojka triky z minulosti.

Tou dobou si s partou známých naplánoval cestu kolem světa a dostal výjezdní doložku na 90 dní. Jenže hned na začátku se tenhle plán zadrhl. Na Kubě vyjeli na moře s katamaránem a dali klíče od pokoje plavčíkovi. Když se vrátili, doklady i peníze byly pryč. Sojka se vrátil domů a úřady mu daly najevo, že už není v zájmu republiky, aby cestoval do zahraničí. A tak se rozhodl, že emigruje.

Chytrým trikem se dostal do letadla z Berlína do Havany a při mezipřistání v Kanadě požádal o azyl. Pak odjel za známými do Vancouveru, kde se uchytil jako závozník na stavbě a postupně se z něj stal kameník. „Obkládal jsem krby a koupelny dlažbou a mramorem. Byla to podřadná, přitom ale dobře placená práce. Bylo to hodně psychicky náročné. Sedával jsem nahoře na mrakodrapu, ve kterém jsem patro po patru obkládal, a hrozně se mi stýskalo.“

U domu, kde ve Vancouveru bydlel, parkoval červený jaguar. Za oknem měl cedulku: Na prodej. Cena: 10 tisíc dolarů. Sojka po něm toužil, a když už měl peníze připravené, uvědomil si, že v takovém autě přece nebude jezdit s kyblíky a nářadím na stavbu. Místo jaguára si tak na dražbě koupil ruského žigulíka. „Na export do Kanady to Rusové vyráběli jako velmi kvalitní až nezničitelné auto a já s ním projezdil křížem krážem Ameriku, až dolů do San Diega.“

GZ0A5912

Do toho přišel rok 1989 a listopadová revoluce. Sojka se rozhodl vrátit do domů – jenže to vzal přes Mexiko, kde se seznámil s Miriam, svou současnou ženou, a věci nabraly trošku jiný směr.

Nejprve do Nepálu, kam se z Československa vypravilo letadlo plné horolezců, a pak s Miriam na půl roku na čundr po Jižní Americe. „Cestování je důležité. My jsme byli šťastná generace, že jsme poznali rozpadající se komunismus i novou svobodu,“ říká Sojka. Z Peru se vydal do Evropy představit rodičům vážnou známost. Přiletěl do Lucemburska, kde je rodiče vyzvedli na letišti, a vezli autem domů do Chomutova. „Přijížděli jsme přes Cheb, a když jsem viděl ty rozbořené Sudety tak jsem se před Miriam strašně styděl. Na druhou stranu zase v Karlových Varech, tam jí na kolonádě spadla brada.“

Jenže mladý pár potřeboval peníze, takže se vrátil zpět do Vancouveru. Ne na dlouho – život ve stylu „dojíždění v autě a v supermarketech“, jak to Sojka nazývá, se mu zajídal. Táhlo ho to do Mexika, kde měl díky rodině manželky i zázemí. Hledal v Mexiko City zaměstnání, jezdil po okolí létat na padáku a lezl na nedalekou horu Popocatépetl. „V podstatě jsme žili zadarmo u tchána a z úspor z Kanady.“

BEL_8124

Sojka si Mexiko zamiloval, stalo se jeho druhým domovem a to se náramně hodilo, když ho známý oslovil s tím, že hledá pro cestovní kancelář Extrem Tour průvodce. Tak kývl a zanedlouho seděl v autobuse plném lidí na první sedačce s mikrofonem v ruce – 40 turistů vozil měsíc křížem krážem po Mexiku. „Byl to můj první kontakt s cestovním ruchem a strašně jsem se styděl,“ říká Sojka, který si o pár let později s kamarádem založil vlastní cestovní kancelář MLT Mexiko, specializovanou jen na tuto zemi.

Nejprve s nimi jezdili jen známí, ale v roce 1998 nastal zlom: na veletrhu se dali dohromady s původně chomutovskou cestovkou Firotour a během jedné sezony do Mexika vyslali 10 turnusů po 30 lidech. A právě to nasměrovalo Sojku k vlastním cestovatelským kavárnám. S jedním z turistů si totiž během cesty vyprávěl, jak by chtěl mít kavárnu. A když se uvolnilo místo v pasáži domu U Nováků ve Vodičkově ulici v centru Prahy, neváhal. Psal se rok 1999 a hospod a kaváren se zajímavým konceptem v metropoli byla jen hrstka.

Popocafepetl, pojmenovaný podle 5452 metrů vysoké sopky, jiný byl. Bar měl vyvedený ve stylu zádi Kolumbovy lodi, pil se tu mezcal, tequila a radlery, v době, kdy ještě české pivovary netušily, co to je. Z reproduktorů tu vyhrávali Shakira a Manu Chao ještě předtím, než byli slavní. Popocafepetl se rychle stal mezi mladými v Praze pojmem. „O tomhle byznysu jsme nevěděli vůbec nic a přitom to byl hned od začátku ohromný úspěch. Pamatuji si, jak jsem asi po čtyřech měsících provozu přišel o půlnoci dovnitř a tam na 60 místech bylo asi 150 lidí a všichni hrozně pařili. Byla tam fakt unikátní atmosféra, až moc,“ usmívá se Sojka.

Prvnímu Popocafepetlu se dařilo i finančně. V květnu se otevřel a v prosinci už měli zakladatelé svou vstupní investici zpět. Tahle jízda ovšem za pět let skončila kvůli tomu, že majitel domu (rakouská hazardní skupina Admiral) Sojkovi s Čajkem neprodloužil nájemní smlouvu. Tou dobou už však měli otevřený druhý podnik téhož jména – v ulici Na Struze, kousek od Goetheho institutu. A pak začaly přibývat další: Melantrichova, Italská, Újezd…

GZ0A5862

Sojka ovšem už léta dělí svůj čas mezi Mexiko a Česko, takže Popobyznys sleduje spíš jen z dálky. „Jsem takový tichý pozorovatel. Celý náš byznys táhl dopředu můj společník Oleg. Rád hledá prostory za dobrý nájem, rád rozjíždí nové věci. Naštěstí jsme to nikdy nepřepálili. Díky tomu mám pořád pocit, že jméno Popocafepetl roste,“ říká Sojka.

Ne všechny podniky jsou však stále jejich. Melantrichovu, Újezd, Na Struze a Italskou prodali známým, příbuzným nebo bývalým zaměstnancům podle jednoduchého pravidla „na vrcholu prodat“. O franšízing nejde, ačkoli název Popocafepetl i koncept cestovatelsky vyzdobené kavárny funguje dál. „Vždy to je na přátelské bázi. Víme, že podnik jde do správných rukou.“

Sojka se staral o to, aby měl Popocafepetl správný mexický „feel“. Vozil nápady z tamních barů, třeba sklo na sangrii, sudový mezcal a také cédéčka s latino a etno muzikou. Dnes to vypadá jako běžná věc, svůj neotřelý styl má v Praze každá druhá putyka, ovšem před 15 lety tomu bylo jinak. „Hlavně z Michalské se stal velmi populární a dobře vydělávající podnik,“ dodává Sojka s tím, že dnes za největší konkurenci pro Popocafepetl považuje pražskou náplavku. „Je to tak. Nejslabší jsou pro nás vždycky léta, protože naší hlavní klientelou jsou mladí lidé v centru. Být venku u řeky je pro ně samozřejmě lákavější.“

Byznys s předponou „popo“ tvoří dnes zhruba polovinu jeho příjmů, zbylá půlka plyne z průvodcování po Mexiku. „Je to na příjemný život a je to srdcovka,“ říká o Popocafepetlu. Stále jezdí do celého světa a spočítal, že už byl v 70 zemích, vždy aspoň na měsíc – a často bral s sebou i nyní dvaadvacetiletého syna Francesca a patnáctiletou dceru Eunice. „Zářezy na pažbu si nedělám. Svět je velký a na jednu pušku to není.“

poslední

Mimochodem, Sojkovi právě prodávají jachtu Bára, která je poprvé do světa vyvezla. „Máme ji na Nechranické přehradě a je v dobrém stavu,“ říká. „Ještě by obeplula svět.“

Foto: David Váňa, archiv Víta Sojky

Čtěte také