Aktuální vydání magazínu Forbes

Umělé sdružování nebo boření ledů oficiality. Je team building žádoucí?

Pošli to dál

„Team building je ta nejdůležitější věc, do které můžete ve firmě investovat.“
Brian Scudamore, ředitel O2E Brands

„Team building je největší blbost na světě a nejlepší je úplně se na něj vykašlat.“
Howard Garr, CEO Alarm One Inc.

Pokud váháte nad tím, jestli je stmelování kolektivu opravdu způsobem, jak udělat ze zaměstnanců výkonná kolečka v soukolí a zároveň nejlepší kamarády na světě, výše uvedené výroky vám asi moc nepomohly. A podobně skončíte, když si zběžně projedete internet.

Na jedné straně radí respektovaní generální manažeři, jak připravit lidem, kteří pro vás pracují, perfektní týmový zážitek; na té druhé vás od toho jiní, neméně respektovaní, stejně vehementně odrazují. A i velká část zaměstnanců samotných umělé sdružování s kolegy nesnáší, přestože podle statistik skutečně zvyšuje efektivitu práce. Proč má tedy vlastně team building tak špatnou pověst?

„Protože je v podstatě vždycky založený na soutěži, ve které se snažíte někoho porazit, a to většinou nadělá víc škody než užitku,“ říká pro server positivesharing.com Alexander Kjerulf, známý popularizátor „spokojenosti na pracovišti“ a autor knihy Jak být šťastný od 9 do 5. „Takže v rámci celého týmu to nedává moc smysl,“ vysvětluje.

Ať už jde o volejbal, paintabll, bowling nebo závody ve virtuální realitě, soupeření zvyšuje vzájemnou nevraživost (často i mezi členy stejného týmu) a probouzí v lidech spíš horší než lepší vlastnosti. I když se nikdo otevřeně nepohádá, vyhraje vždycky jenom jeden. Na poražené zbude pocit frustrace a vědomí, že – pokud jsou kolegové ten typ – to budou od nich mít na talíři při každé příležitosti.

Team building ale mívá špatnou pověst, i když jej zrovna nepojmete jako soutěž na život a na smrt. „Povinné projevy, sebeprezentace nebo ‚veselá‘ diskotéka taky dokážou nejednomu zaměstnanci způsobit utrpení,“ připomíná Kjerulf. Odkud se tím pádem berou lidé, kteří si společné výjezdy pochvalují a nedají na ně dopustit? Mají šéfy, kteří je umějí udělat jinak.

V úvodu citovaný Brian Scudamore je proslulý tím, že jeho firemní akce jsou zážitky, na které se jeho podřízení těší měsíc dopředu. Uplatňuje totiž dvě jednoduchá pravidla, která Forbesu prozradil:

Vykašlete se na korporátní manýry

„Vykašlete se na souboje týmů a šroubovaná pravidla toho, jak by měl celý program vypadat,“ zdůrazňuje Scudamore. „Není nic útrpnějšího než řídit skupině dospělých volný čas.“

Scudamore samozřejmě připouští, že aspoň nějak celá akce být zorganizovaná musí, jinak se z ní stane separé záležitost jednotlivých zaměstnanců, kvůli které nemuseli nikam jezdit, ale radí začít pozvolna. „Ideální na úvod je třeba večeře, kde sice sedíte spolu (nejlépe u menších stolů – jídlo má pak intimnější a uvolněnější atmosféru), ale bavíte se, s kým chcete a o čem chcete, bez projevů a podobných hrůz. Diskusi byste samozřejmě nějak měli iniciovat, ale zcela nezávazně. Nejlepší je začít s něčím o sobě. Ostatní vám pak na sebe zpravidla taky něco řeknou.“

Buďte originální

A když je atmosféra jakžtakž uvolněná (ano, alkohol pomáhá), zkuste něco neotřelého. „Nemyslí se tím ale vymyslet za každou cenu co největší šílenost typu bungee jumping nebo vodní lyže. Originalita může spočívat prostě v tom, že podřízené vezmete na koncert nebo do zábavního parku,“ radí Scudamore. „Někomu se to líbit nebude (všem se nikdy nezavděčíte), ale možná při té příležitosti najde jiné, stejně naladěné kolegy. Jiní si naopak třeba rádi zatančí nebo zařádí na atrakcích.“

Když navíc do všeho půjdete se svými lidmi a ukážete, že se neberete až tak vážně, nebo je dokonce ponouknete, aby něco zkusili, máte úspěch zaručený. Nemusí jít hned o stoprocentní týmovou proměnu, ale povede se vám aspoň zbořit ledy oficiality. A to pomáhá vždycky.


 

Čtěte také