Aktuální vydání magazínu Forbes

obalgha_sajt_2017-04
mapa

Už se někdy stalo, že by tak málo lidí ovládalo takové bohatství?

Pošli to dál

Nejnovější zpráva charitativní organizace Oxfam tvrdí, že nerovnost v příjmech dosáhla nového globálního extrému. Pouhých 62 lidí nyní vlastní takové bohatství jako celá spodní polovina lidstva dohromady. V roce 2014 to bylo 80 lidí, v roce 2010 jich bylo 388. To jen pro srovnání. Finanční krize pokosila řady boháčů, ale ve výsledku zvětšila jmění těch zbylých.

Bylo by ovšem naivní myslet si, že tento stav je výsledkem liberálního kapitalismu několika posledních stovek let. I v dějinách najdeme příklady extrémního bohatství, informuje server The Conversation. Odhaduje se, že římský císař Gaius Julius Caesar měl pod palcem jmění v hodnotě 4,6 bilionu dolarů – to byla zhruba pětina jmění tehdejší Říše římské.

Nejbohatším mužem historie pak podle časopisu Times byl Mansa Musa, král afrického Timbuktu. Ten vládl v letech 1280 až 1337, jeho království bylo největším producentem zlata na světě a bohatství vladaře se nedalo vyčíslit, jak gigantické bylo. Historické postavy také dokazují, že pro kumulaci bohatství byla důležitá především armáda a právní moc.

Učit se chamtivosti
Je ale nerovnost v lidské společnosti skutečně nevyhnutelná? V roce 2009 získala Elinor Ostrom Nobelovu cenu za svou práci na systémech „společného vlastnictví“. Jednalo se o studii společností, kde zdroje byly rozdělovány spravedlivě ve prospěch všech, často však v rozporu s naším moderním pojetím soukromého vlastnictví.

Práce této autorky ukázala, že v příznivých podmínkách se těmto systémům dařilo a kolikrát mnohem lépe, než tomu bylo u systémů organizovaných vrchnostensky. Diskuse, zda tyto formy organizace společnosti byly v dějinách široce rozšířené a zda se i naše „nerovná“ společnost mohla vyvinout z tohoto rovnostářského základu, pokračují dodnes.

miliardari

Další žhavou otázkou je, zda lidská společnost byla vždy kapitalistická. Zatímco mnozí argumentují tím, že určité znaky kapitalismu provázejí lidstvo od samého počátku, instituce, které moderní kapitalismus zastřešují, jsou novinkou. Ve feudálním zřízení středověku byla schopnost jednotlivce hromadit bohatství do značné míry omezena množstvím „věcí“, které mohl skutečně vlastnit. I když už existovaly formy úvěru a rozvinuté peněžní systémy, byly tu absolutní limity toho, co se dalo skutečně fyzicky nastřádat.

Papírové peníze
V dnešní době není hromadění bohatství závislé pouze na materiálních statcích nebo reálných aktivech, jako jsou nemovitosti, výrobní prostředky, nebo dokonce lidé. Vždyť ve Spojených státech v dobách otroctví představovalo vlastnictví otroka značnou část kapitálu. Nyní však máme systém částečných bankovních rezerv, což znamená, že velká část naší peněžní zásoby vůbec neexistuje ve fyzické podobě.

Jednou z největších inovací minulého století, která je dle organizace Oxfam také hlavním viníkem podílejícím se na rostoucí nerovnosti, je růst odvětví obchodovatelných nehmotných statků v podobě finančních nástrojů. Deregulace finančního sektoru je ve skutečnosti jeden z nejvýznamnějších procesů přispívajících k rostoucí nerovnosti posledních let.

V době před finanční krizí to byly právě vysoce rizikové hypotéky a jejich následné obchodování na finančních trzích, které umožnily obchodníkům lidově řečeno „namastit si kapsu“, zatímco bezprostřední riziko bylo ponecháno na bedrech majitelů nemovitostí. Jen máloco je v dnešní době mimo dosah finančního trhu. Obchoduje se s hypotékami, emisemi, nebo dokonce i s budoucím výkonem obchodních společností. Ať už se nerovnost v dějinách vyskytovala nebo nikoli, jedno je jisté – způsob, jakým lze hromadit bohatství v naší době, je radikálně odlišný od těch předchozích.

Čas na zpátečku?
Částí řešeného problému je i to, zda můžeme s jistotou říci, že se takováto nerovnost v dějinách ještě nevyskytla, nebo zda nám pouze chybí adekvátní data.

Nemůžeme se ale zaměřit pouze na vypovídající hodnotu bohatství. Bylo by směsné tvrdit, že život ve feudalismu nebo bohatství získané z kolonizování přírodních zdrojů jiných národů by bylo vhodnější. Ohlédnutí za dějinami nám má ukázat, že naše společenská organizace není jedinou historickou formou, a stejně tak náš ekonomický řád.

Pokud dokážeme jasně definovat, která vládní rozhodnutí ohledně daní a finanční regulace vedou k nerovnosti, máme potenciál to i změnit. Pokud poznáme faktory, které v dnešních dnech vedou k nerovnosti – a mýty, které tvrdí, že tato nerovnost je nevyhnutelná – je v naší moci dosáhnout změny.

Čtěte také