Aktuální vydání magazínu Forbes

V ložnici se nepracuje aneb Jak na work-life balance podle členů 30 pod 30

Pošli to dál

Jak skloubit práci a soukromí? Jak si nenosit práci domů, a přesto být produktivní? Na to jsme se zeptali pěti úspěšných Čechů z našeho výběru 30 pod 30. Tohle je jejich návod, jak mít naplňující zaměstnání a zároveň bohatý osobní život. Inspirujte se.

Alex Monhartová, designérka (Alexmonhart)

alex

Kreativní práce by neměla mít časová ani prostorová omezení. Dojít si k tomu mi ale trvalo dva roky. Zavírat se ve studiu, málo spát a do noci koukat do počítače není cesta k úspěchu, ale postupné vyčlenění se ze společenského života. Chvíle volna už pro mě nejsou ztrátou času, ale příležitostí, kdy čerpám inspiraci. Proto si často beru práci ze studia domů a přemýšlím nad ní při běžných činnostech. Během pracovního týdne taky střídám prostředí – jdu na rychlou procházku, jindy na kávu a občas potřebuji společnost. Hledám tak nové podněty a snažím se netrávit příliš času nad jedním úkolem, který nemůžu v danou chvíli vyřešit. Momentálně se učím dodržovat víkendy. Jdu na koncert, do kina a nejlépe odjedu s přítelem mimo Prahu. Vyčistím si tak hlavu a můžu dát prostor novým nápadům. Nemít jasný rozvrh, ale jednat dle dané situace je to, co mi vyhovuje nejvíc. Tělo i mysl si řeknou, co potřebují, a já se snažím naslouchat. To je můj modus vivendi.


Lenka Slavíková, matematička

slavikova

Já mám tu nespornou výhodu, že práce je zároveň mým velkým koníčkem. Bonusem je i to, že mi mé povolání matematičky dává příležitost cestovat, poznávat nové lidi a nová místa. Pokud zrovna neučím, tak mám poměrně velkou flexibilitu v tom, co budu ten den dělat, ať už je to práce, nebo některá volnočasová aktivita. Tato flexibilita v sobě skrývá i jisté nebezpečí, kdy má člověk pocit, že nemá volno vlastně vůbec nikdy. Tomuto nebezpečí se snažím čelit, zatím snad víceméně úspěšně; už jsem se ostatně několikrát přesvědčila, že delší doba strávená prací nutně nevede k lepším výsledkům. Proto si vedle matematiky snažím nalézt čas i na kamarády (z nichž mnozí jsou teď ovšem na jiném kontinentu) a na své nematematické záliby – výlety do přírody nebo jógu.


Adam Ondra, lezec

ondra

U mě je důležité skloubit tři oblasti – sport samotný (trénink, čas jen na skály), práci (přednášky, rozhovory, sponzorské povinnosti) a osobní život. A stanovit si správně priority. Trénink šest dní v týdnu a dvakrát až třikrát denně zabere času dost a na moc jiného, zvláště na kategorii práce, čas nezbývá. V ideálním případě je časový prostor vyplněn odpočinkem mezi tréninky, aby měl samotný trénink největší efekt. Pokud bych se soustředil jen na sport, na osobní život by zbýval uspokojivý prostor, zvláště pokud v mém případě ten nejdůležitější článek v mém osobním životě – moje přítelkyně – je také lezkyně, takže mohou být kategorie sport a osobní život alespoň trochu propojené. Když se ale do toho začne míchat kategorie práce, začíná to být všechno výzva. Spousta věcí z kategorie práce je zajímavých a baví mne, ale berou mi čas i energii na sport, mou prioritu. A pokud jej nebudu brát jako prioritu, nebudu dosahovat takových výkonů a nebudu už třeba moct dělat takovou práci, třeba proto, že nebudu tak mediálně atraktivní. Takže je to dost začarovaný kruh. V mém případně je to o tom si přesně říct, co si mohu dovolit odmítnout (věci vyplývající ze sponzorských smluv například) a co je sice zajímavé, ale co vzhledem ke svým prioritám musím odmítnout. A zjišťuji, že často říkám ano na věci, kde bych měl odmítnout a zároveň mohl odmítnout, protože mě to vyčerpává. V tom se stále učím a je umění dokázat říct ne, když je to třeba.


Iva Burkertová, módní návrhářka (Odivi)

foto

Vlastně vůbec neodděluji volný čas a práci. Začala jsem dělat to, co teď dělám, ve svém volném čase, bavilo mě to a někde se to přehouplo v práci. Ani jsem si nevšimla kdy. Často myslím na Tima Ferrise a na jeho ideu krátkodobých důchodů během celého života. Snažím se nic neodsouvat na potom. Dělám vše, co chci, teď a hned. Někdy je to náročné, zejména můj cestovatelský „to do“ list se plní rychleji, než jsem schopná odškrtávat. O to intenzivněji pak funguji v běžném procesu. Naštěstí to mám tak, že když se odněkud vracím, jsem přemotivovaná a inspirovaná, a tak během prvních tří dnů dokážu nemožné – často i to, co mi normálně trvá pár týdnů. Když cítím, že bych se chtěla něčemu věnovat víc, jednoduše si vymyslím pracovní důvod. Chyběly mi hory, tak jsme vytvořili ODIVI snowboard ve spolupráci s LTB. Chtěla jsem víc do přírody, ke své bylinkářské vášni z dětství a aromaterapii, a tak spolupracujeme s firmou Nobilis Tilia na kosmetické řadě. Teď mě chytla jóga a už připravuji kolekci na cvičení a plánujeme testovací cvičení naproti ateliéru na Střeleckém ostrově.


Pavel Baranyk, marketing (Google)

baranyk

Práce je důležitou součástí mého života, ale určitě ne tou nejdůležitější. Navíc je to běh na dlouho trať, ne sprint. To se snažím mít na mysli a na základě toho určovat chod svého života. Pro dobrý work-life balance je zásadní mít jasno v tom, co je opravdu důležité, a na základě toho dobře prioritizovat. Paretovo pravidlo často funguje až překvapivě dobře. Na taktičtější úrovni pro mě, na první pohled možná překvapivě, dobře fungují vypnuté emailové notifikace. Ty se přes den můžou velice snadno změnit z užitečných na hodně vyrušující – především v globální firmě, jako je Google, kde jich člověk dostává opravdu hodně. A 24 hodin denně. V době, kdy se rozhodnu nepracovat, mě pak toto chrání před konstantními myšlenkami na práci a pomáhá mi, abych se zvolené aktivitě věnoval na 100 procent. Nebo několik zdánlivě triviálních, nicméně velice účinných partnerských pravidel – zákaz pracování v ložnici, nedělní večer patří mé manželce, po deváté večer se doma nemluví o práci. Je ale taky důležité nezapomínat, že work-life balance je hodně individuální záležitost a každý má tu rovnováhu jinde.

Foto: Jana Jabůrková


 

Čtěte také