Teenagerům to může znít jako práce snů: hrát videohry a následně je zkoumat? Ale Tereza Krobová, jedna z mála herních vědkyň u nás, ví, že úplná idyla to není. „V Česku se musím obhajovat pořád,“ říká. „A vysvětlovat třeba mámě, že když hraju hry, tak se neflákám.“
Cíle přitom měla původně jiné. Studovala žurnalistiku. Toužila po spisovatelské dráze. Ale pak jí v dalším směřování zcela převrátil cestu jeden předmět na vysoké škole. V rámci mediálních studií se přihlásila na Počítačové hry jako nové médium – kurz vyučovaný Jaroslavem Švelchem, českým průkopníkem v oboru videoherní vědy.
„Nadchl mě způsobem, jakým přednášel. To je to, co chci dělat, řekla jsem si tehdy,“ vzpomíná 27letá Krobová. Přihlásila se na druhou vysokou školu, genderová studia, a oboru se věnovala i v diplomové práci nazvané Genderová analýza ženských hrdinek v počítačových hrách.
Na Fakultě sociálních věd zůstala a tématem se nyní zabývá jako doktorandka. Objíždí domácí i světové konference, přednáší, přispívá do odborných časopisů a… Ano, hraje hry.
„Primárně jim musím rozumět, pohybovat se v tom prostředí, zjišťovat, co mají lidé rádi a jaké kontroverze kolem her jsou, abych věděl, co zkoumat. Studuju literaturu o hrách, ale i z filmové vědy, filozofie. Pak všechno propojuju a snažím se podchytit, co to může společnosti říkat.“
A k čemu už došla? Že vyspělost her pokročila. Ale že je taky pořád zlepšovat, protože počítačové hry jsou stále plné stereotypů: třeba že mužské postavy bývají „hláškující“ svalovci, zatímco ty ženské zase polosvlečené modelky.
Situace se ale pozvolna zlepšuje. Klasickým příkladem je třeba vývoj videoherní ikony Lary Croft, v počátcích zobrazované snad až s nepřirozenými vnady, nyní už přece jen připomínající normální ženu.
Tvůrci se stále víc snaží odrážet realitu: ať už rozebíráním válek, chudoby či jiných vážných témat nebo třeba pořád častějším výskytem homosexuálních postav ve hrách. Přetrvávající množství stereotypů však jen přispívá tomu, že jsou videohry v Česku stále vnímány jako okrajová zábava. „Ale musíme si uvědomit, že hry jsou oproti filmu velmi mladé médium. Nemyslíme na to, že se filmy vyvíjely strašně dlouho, a po hrách chceme dospělost hned,“ upozorňuje Krobová.
I ona se to pokouší změnit, ač se svým oborem nemá v dnešní české společnosti úplně jednoduchou pozici. „Je to trojnásobná zátěž. Musím se obhájit jako ženská vědkyně, což je pořád těžké. Pak jako herní vědec. A ještě jednou proto, že dělám gender. Mezi sociálními vědci se to bere tak, že gender je ženský problém. To, co na ně – v uvozovkách – zbylo.“
Čtěte také: Nechte děti hrát počítačové hry, vyzývá Mark Zuckerberg rodiče
Na komplikace naráží i jinde. Třeba u rodičů, když jim musela vysvětlovat, že nehraje jen pro zábavu. „Máma si zvykla, že se nebude chlubit tím, že dcera studuje medicínu,“ povzdychne si. „Když se baví třeba s kolegy, přidává to, co dělám, k dobru jako legraci.“
Herní vědkyni tak logicky mrzí, že se na její obor pohlíží skrz prsty. „Jistě, nedá se to porovnat s hledáním léku na rakovinu. Ale v rámci sociálních studií je to stejné jako jiné obory,“ prohlašuje. Najdou se však i skupiny, kde je se svým tématem za hvězdu.
„Klukům přijde děsně cool, když si představí holku, která chce v sobotu hrát hry, a ne jít nakupovat. Ale zažívám i to, že si mě kluci testují, jestli si nevymýšlím a skutečně se vyznám. Cítím tlak, že musím znát odpovědi,“ říká. „Nebo když jsem přednášela v Brně, cítila jsem, že kluci koukají s despektem, jak je holka chce poučovat o jejich koníčku.“
Stěžovat si ale nechce. A naopak touží po tom, že se oboru jednou bude moci věnovat naplno; nyní si přivydělává jako jazyková lektorka a dramaturgyně pořadu o hrách v televizi. „Vědou se živí špatně, natož herní,“ přiznává. „Ale moje ideální představa je, že ji budu dělat a k tomu ji učit na univerzitách.“
