Aktuální vydání magazínu Forbes

obalgha_sajt_2017-03
odpad

Vyhodí toho Evropani víc než Američani? Tohle jste o smetí nevěděli

Pošli to dál

Třídíte odpad? A máte představu, který národ vyhazuje nejvíc věcí? Možná vás překvapí, že to nejsou Američané. Ještě v roce 1965 vyhodil průměrný Američan čtyřikrát víc věcí než Evropan, ale dnes nejvíc odpadu vytvářejí Dánové, Nizozemci, Švýcaři a Němci, píše web Atlantic.

Je to trochu proto, že evropské společnosti zbohatly a podobně jako Američané začaly používat polotovary. Celkem 87 procent vyhazovaných obalů pochází z jídla a pití. Každý z nás je v tomhle tak trochu Američan. A každý Američan se trochu poevropštil, pokud jde o recyklaci. Vracejí lahve, kompostují a nevyhazují do odpadu spadané listí ani posekanou trávu.

Vyhazování rozložitelného zahradního odpadu do smetí ostatně zakázalo počátkem 90. let na dvacet amerických států jako jedno z opatření, které mělo pomoci vypořádat se s nedostatkem skládek. Tuhle odpadovou americkou krizi snad nejlíp symbolizuje odysea lodi Mobro naložené newyorským odpadem, která vyplula z Long Islandu, v Severní Karolíně i v Belize jí zakázali přistát, takže se vrátila do New Yorku, kde byl odpad nakonec spálen.

popelnice

S vyhazováním to prostě není tak jednoduché, zvyklosti různých národů se liší a jednoduché pravdy neplatí. Lidé mohou být šetrní jako Němci nebo Švýcaři a přesto můžou vyhazovat víc než Američani zvyklí žít na úvěr. V německém smetí je hodně plastů, (5,5 milionu tun ročně), ale Němci taky hodně recyklují (42 procent).

Neplatí ani předpoklad, že výrobní společnosti mají tendenci věci opatrovat a společnosti zaměřené na služby a volnočasové trávení života snadno vyhazují. Britové a Američané začali s recyklací v tu samou dobu, když u nich končila výroba aut a oblečení. Němci vyhazovali v 60. a 70. letech veškeré umělohmotné obaly i plastové lahve. Změnu přinesli až tamní zelení a jejich tlak na změnu zákonů, zvyšování ekologického uvědomění, menší odpadkové koše v bytech, změny v systému vyvážení popelnic a systémy vratných lahví.

Nesedí ani to, že by méně konzumní společnosti přirozeně inklinovaly k recyklaci. Po pomalém startu dnes Británie – komerční společnost par excellence – recykluje víc než Finsko nebo Portugalsko.

Nikde nebyla stezka k dnešnímu pojetí recyklace klikatější než ve východní Evropě. Podle komunistické ideologie bylo vytváření odpadu kapitalistickým fenoménem, který zneužíval lidskou energii a hmotné zdroje pro krátkodobý zisk a imperiální expanzi. Navíc v komunismu existoval nedostatek surovin – výsledek geografické polohy i nefunkčnosti centrálního plánování. Sbírat odpad šetřilo peníze.

recyklace

Maďarsko, které ztratilo velkou část území, sbíralo všechno od šrotu po domovní kliky, neboť pro jeho kovozpracovatelský průmysl šlo o existenční otázku. V roce 1951 posbírali Maďaři za jediný týden dva tisíce tun železa. Komunisté chtěli plýtvače přísně trestat, ale museli taky lidi motivovat. Za hadry byly boty: kousky vepřové kůže bylo možné vyměnit za rýži a pepř. V bývalé Německé demokratické republice padesátých let znamenalo odevzdání půl kila starého papíru zajistit si cennou roli tapet. Kilo kostí zase kostku mýdla.

A co Železné neděle, socialistický ekvivalent západních fair-trade kampaní ? Zatímco na Západě se pilo etické kafe, komunističtí pionýři ukazovali solidaritu s Vietnamem sběrem starých hadrů a papíru.

Bývalé východní Německo vypracovalo pro sběr druhotných surovin dokonalou celonárodní síť, takzvaný Kombinat für Sekundärstofferfassung (Kombinát pro zpracování druhotných surovin – SERO), jehož maskotem byl růžový slon. Když padla Berlínská zeď, SERO měl 17 200 sběrných míst a 55 000 kontejnerů, existovala místa pro sběr kovů a kontejnery na potraviny. Lahve byly vratné. Východní Němci recyklovali odhadem 40 procent toho, co vyhodili, což Britové zvládli až v roce 2010 a Italové a Španělé to nedokázali dodnes.

Ale dost nostalgie, je třeba říct, že sběr druhotných surovin potřeboval těžký průmysl, nikoliv životní prostředí – NDR zvýšila objem surovin pomocí sběru o deset procent. Část byla přitom skutečně odpad, firmy udržovaly velké zásoby, aby splnily umělé cíle pětiletek. Spousta starého železa zrezivělo, protože průmysl o něj nestál.

papir

Pád komunismu ale existující systém totálně zrušil. Pár let po pádu zdi zbyla ve východním Německu jen stovka sběren. Jinde ztratil podporu systém zpětného výkupu a uvolnil cestu levnějším, čerstvě soukromým formám nakládání s odpadem. V Česku se úplně zhroutil systém sběru papíru a skla. Jestli byly devadesátky na Západě zlatou dobou sběru odpadu, východně od Labe to byla ztracená dekáda. Sběr odpadu tam musel začít úplně znova.

Evropa dneška se dělí na tři odpadové oblasti: Severní od Belgie a Německa po Skandinávii, v níž je málo skládek, hodně se tu recykluje, ale je tu taky hodně domovního odpadu. Středozemní, kde se moc nerecykluje a skládek je tu víc a východoevropská, kde se skoro vůbec nerecykluje a na skládkách končí většina komunálního odpadu. Poplatky a daně za likvidaci bezpečného komunálního odpadu jsou v severní Evropě třikrát až čtyřikrát vyšší než ve východní Evropě.

Ukazuje se, že éra vyhazování věcí v 50. a v 60. letech ani tak nebyla přirozeným koncem blahobytu jako spíš jednou z etap v dlouhé transformaci lidského vztahu k vlastnímu odpadu. Na začátku jednadvacátého století bohaté země jak víc vyhazují, tak víc recyklují. A občané jsou úžeji zapojeni do zacházení s odpadem a jeho třídění.

Třídění a rozdělování odpadu, což kdysi patřilo těm nejchudším, se na Západě stalo obecným fenoménem a známkou ekologické uvědomělosti. Nejbohatší lidé na planetě neposílají smíchané hromady svého odpadu do sofistikovaných třídíren, ale oni sami třídí – dobrovolně a zadarmo, jako by chtěli popřít ekonomické zákony o rozdělování práce. Recyklace už není ani zpátečnická ani tradiční. Stala se spojencem vysokooktanové spotřeby, určitým odpustkem pro spotřebitele. Objevila se nová úměra, nové pravidlo. Místo – neplýtvám – nespotřebovávám, přišla nová maxima: Používejte víc a recyklujte víc.

Čtěte také