Aktuální vydání magazínu Forbes

Zpověď medailistky Evy Samkové: Těžká cesta k olympijskému bronzu

Pošli to dál

Pár dní po olympijském vítězství v Soči v roce 2014 se jí zbortil svět. Doslova. Eva Samková chtěla vrátit medaili a schovat se před lidmi, kteří si na ní stavěli svou společenskou prestiž. Chtěla se vrátit ke kořenům svého sportu, začít vyhrávat opět sama pro sebe a pro svůj tým.

Na dalších hrách v Pchjongčchangu se úspěšná reprezentantka mohla v kritických chvílích opřít o své trenéry a přátele, což jí pomohlo k zisku bronzu.


Před Soči náš sport nikdo moc nesledoval. Snad jen skalní příznivci snowboardingu. Na olympiádu jsem jela s dobrými výsledky a s pocitem, že trenéři věří, že by to mohlo vyjít. V tréninku to nebylo ono, ale nakonec to poslední den fakt vyšlo. Když jsem dojela do cíle, byla jsem šťastná. Věděla jsem, že tam jsou moji kámoši a trenéři, a tohle vítězství bylo hlavně pro ně.

Čtěte také: Zranění, chtíč a trpělivost. Proč Šárka Pančochová nezazářila na olympiádě

Jenže hned z cíle, kde jsem dělala rozhovory pro média, jsem jela na dopingovou zkoušku. Následoval medailový ceremoniál a druhý den do olympijské vesnice na den s médii. Celou tu dobu jsem se nestihla s nikým blízkým pořádně vidět a potěšit se z vítězství. Bylo toho najednou hrozně moc.

Nikdo nedovede přesně říct, co se v tu chvíli děje. Bylo to tak intenzivní a silné, že jsem dva dny po olympiádě brečela, že chci vrátit medaili, že je toho na mě moc. Asi to hodně bylo tím, že jsem nikdy nepočítala s tím, že se to může stát. Nebyl to odmala můj sen.

Musela jsem si dát pauzu. Hodně k tomu přispělo, že jsem si zlomila nohu. Ale přesto bylo tolik věcí, co bylo potřeba udělat. Tiskové konference, podpisové akce, státní setkání. Všichni kolem mě byli nadšení a já jsem byla unavená. Jako by tohle všechno bylo důležitější než moje zdraví. Nestíhala jsem vůbec tréninky a celý systém se napůl rozpadl. Naštěstí se noha dobře zahojila a já se mohla vrátit na svah.

Ježdění mě ale úplně přestalo bavit. Myslela jsem na kopci na jiné věci a neměla chuť a „drive“ jako dřív. Dohodli jsme se s trenéry, že odjedu X-Games a mistrovství světa a ukončím sezonu. Všichni kolem mě sledovali, ne kvůli výsledkům, ale prostě protože olympiáda. Musela jsem přijít na to, že nechci jezdit a vyhrávat kvůli nim, že to dělám kvůli sobě. Dala jsem si volno a vyrazila na kempy, co pořádáme pro děti.

Ty děti ke mně nepřistupovaly jako k Evě Samkové, co vyhrála olympiádu, ale byly bezprostřední, braly mě prostě jako Evku. Jezdila jsem s nimi a hrozně mě to uklidňovalo. Měla jsem z toho ježdění zase radost. Mám pocit, že mě to vyléčilo. I když mě vidí v televizi, tak když se se mnou baví, jsou klidně trochu odrzlé. To mě baví, taky taková jsem.

Celé to období bylo hodně spojené s mojí povahou. Nemám ráda, když mi někdo poroučí a já nevím proč. S trenéry je to stejné, potřebuju vysvětlit to, co mám dělat. Když na mě někdo tlačí nebo mi poroučí, já to just dělat nebudu.

Potřebuju volnost a pocit, že mě to baví. Zároveň po nepříjemném tréninku v posilovně mám dobrý pocit, protože vím, že jsem to nevyzevlila. Snažím se do toho dávat maximum.

Ono se to asi nezdá, ale je pravda, že si málo věřím. Na to, jak umím jezdit, tak trenéři mi často věří víc než já sama sobě. Občas jsem zbytečně moc hrdá. Nepřekousnu věci jen proto, že je cítím jinak. Ale učím se na sobě pracovat.

Poslední sezona před olympiádou už mě ale začala rozčilovat. Hlavně podzim 2017. To bylo pořád: „Ber to jako trénink na olympiádu.“ V tuhle chvíli si sice říkáte, že je super, že ten závod nemusíte vyhrát, ale mě to štvalo. Říkala jsem si, že už mě ta olympiáda vůbec nezajímá. Že si chci jen normálně jezdit a závodit. Nechci už žádnou přípravu na olympiádu.

Vždyť když se neudělá úspěch, tak se svět nezboří. Olympijská vítězka jsem a to mi nikdo nevezme. Sport obecně je hrozně zbytečně vyhnaný, že když se něco nepovede, je konec světa. Ale po neúspěchu se prostě člověk sebere a jde se dál. I kdybych nic nevyhrála, přece můžu žít svůj život pořád dál.

Ale s tím, že se olympijskému tlaku bráním za každou cenu, jsem to možná trochu přehnala. Až dva dny před závodem za mnou přišel trenér a ptal se, jestli chci ten závod vyhrát. Já říkala, že jasně, že se přece snažím a dávám tomu všechno. Na trati makám a dělám, co můžu. A on, že to vidí, ale jestli chci opravdu vyhrát. Že cítí, že dřu, ale nevidí tam nic navíc. Jako kdyby to nemělo duši.

Celý den jsem o tom hodně přemýšlela. A večer před závodem jsem si řekla, že jo. Že kašlu na olympiádu, ale chci ten závod jet, užít si perfektní trať a vyhrát. Flaška (trenér) mi v tomhle hrozně pomohl. Potřebovala jsem nakopnout.

Pak to bylo skvělé a já cítila, že to dobře dopadne. Teď už na podobné věci budu na další olympošce zvyklá. Teď už to bude v klidu.  (smích)

Foto: Red Bull

Čtěte také