skip to main content

Agenti i antika. Na co teď v Praze vyrazit do divadla?

3 minuty čtení

Nová sezona v pražských divadlech už přinesla hned několik výrazných inscenací. Na co lákají jednotlivé scény Národního divadla a proč se to Na Zábradlí jenom hemží tajnými agenty cizích východních mocností?

Král Oidipús (Národní divadlo)

Sofoklova antická tragédie o králi, který nedokázal utéct kruté věštbě, je stará více než dva tisíce let, Činohra Národního divadla ji ale dokázala oprášit pro moderní publikum. Scéna historické budovy se tak mění v opulentní místo činu, nad nímž se houpe obří kadidelnice a kde Oidipús (Pavel Batěk) pátrá po vrahovi, který je blíž, než se mu falešně zmatený věštec Teiresiás (Jana Preissová) odvažuje říct.

Stará báje se tak mění i ve velkolepou kostýmní show, během níž jako by se na pódiu střídali mocnáři různých charakterů a z různých prostředí. Samotný Oidipús je vladař, který se umí moci vzdát, což je docela osvěžující vlastnost. Kromě výše zmíněných se těšte třeba na Igora Orozoviče, Petra Vančuru nebo Davida Prachaře, který svůj text recituje do dunících beatů. 

Tajný agent (Divadlo Na Zábradlí)

Že v Británii operují ruští agenti teprve v současnosti? Román Tajný agent od spisovatele Josepha Conrada sleduje překombinované machinace agentů napojených na východní říši už ve viktoriánské éře. V Divadle Na Zábradlí text lehkou rukou adaptuje kmenový režisér David Jařab, který na scénu postupně vhání jednotlivé aktéry zpackaného teroristického útoku na „samotný čas“, tedy na greenwichskou observatoř.

Ruský tajemník Vladimír (Petr Čtvrtníček) tak plánuje v britské společnosti zasít strach, aby s ní mohl snáze manipulovat, Tajný agent ale vážnost tématu vyměňuje i za černou vztahovou grotesku. Jiří Vyorálek hraje obtloustlého agenta, který si práci bohužel vezme domů, Anna Fialová jeho stále zoufalejší manželku a Jakub Žáček protřelého Profesora s buldočkem na vodítku a s rozbuškou v kapse, který se jako obchodník se smrtí dohodne úplně s každým. I přes občasnou doslovnost jde o cennou podívanou.

Oběd u Wittgensteina (Stavovské divadlo)

Na klinicky bílou scénu přichází krbem žena v obří blýskavé fialové róbě, která vypadá jako nějaká padlá celebrita. Brzy ji následuje její sestra, jež začne pumpičkou nafukovat písmena do nápisu „Willkommen“, tedy „Vítejte“. Dvě ženy totiž očekávají příchod svého bratra, který je možná filozof a možná blázen a jehož pozvali na rodinný oběd. Slavnostní sešlost se ale celkem ošklivě zvrtne, jak už to během srazů s příbuznými bývá.

V režii uměleckého šéfa Činohry Národního divadla Daniela Špinara se totiž setkání slévá v proud jedovatých monologů, cyklících se poznámek a přesně mířených urážek, které odhalují, že sourozenci sebou nekonečně pohrdají, zároveň se ale zvláštním, až perverzně incestním způsobem potřebují. „Cokoli řekneme a cokoli uděláme, je ďábelsky znásobeno,“ zní podtitul inscenace, v níž si sypou sůl do ran Zuzana Stivínová, Lucie Juřičková a Saša Rašilov. Očekávejte hlavně ďábelsky znásobené žloutkové věnečky.

Kosmos (Nová scéna Národního divadla)

Witold (Matyáš Řezníček) prchá do malého rodinného penzionu v podtatranském městečku. Chcípnul tam pes. Tedy možná spíš vrabec, kterého najde oběšeného. Kdo má takový čin na svědomí? V adaptaci románu Kosmos se hlavní hrdina snaží zorientovat v podivných událostech, náročné je to ale i pro diváka a celý tvůrčí tým. Dílo totiž spadá do žánru live cinema, který spojuje jevištní akci s kamerou a střihem. Co to v reálu znamená? Na scéně vyrostla chalupa, v jejíž jídelně se odehrává velká část děje. Dovnitř divák nakukuje okny, interakci mezi postavami ale navíc snímají dva kameramani, jejichž záběry se promítají na plátno nad scénou.

Projekce má ukazovat, čemu zrovna věnuje pozornost hlavní hrdina. Kameramani však nemají lehkou práci, neboť režisér mezi nimi v reálném čase stříhá, a navrch musí být dokonale sehraní s herci, aby jim například nezmizeli ze záběru. Na závěr už navíc formální pravidla neplatí a herci reagují na publikum, popřípadě sami začnou točit. Jde o náročný kus, jehož rozvolněná forma vyžaduje, aby publikum nebazírovalo na tradičním dějovém oblouku či sevřených dialozích. Nehledat ve všem smysl a řád je ale ostatně jedním z témat celého díla.