Když se organizátoři rozhodli zrušit letošní ročník obřího březnového eventu o muzice, filmu, technologiích i vzdělání SXSW, který do texaského Austinu každoročně přivede statisíce návštěvníků z celého světa, bylo jen otázkou času, kdy se začnou rušit i další akce. A tak se taky stalo. Hromadné zavírání nepostihuje jenom Asii nebo Evropu, ale i Spojené státy.
Ekonomické důsledky všech opatření jsou nevyčíslitelné – SXSW odhaduje ztráty na 350 milionů dolarů, a to nezahrnuje vyčíslení „vedlejších“ ztrát, které utrpí lidé hlavně ve službách, pro něž se tahle akce stala výrazným přilepšením k jinak nízkým příjmům.
Podobně astronomické sumy unikají sportovním ligám i zábavním parkům. Není proto divu, že jak pořadatelé eventů a festivalů, tak ligy nebo firmy přistupují ke zmiňovaným drastickým krokům jen s krajní nevolí.
Navíc když je přece v USA evidováno „jen“ 3800 případů nákazy nemocí COVID-19, z nichž „jen“ necelých 70 skončilo úmrtím. Jak už jste v téhle době nespočetněkrát slyšeli, běžnou chřipkou každoročně onemocní miliony lidí – letos téměř 50 milionů – a podlehnou jí řádově desetitisíce, jen letos možná až 52 tisíc lidí.
Takže co? Proč přikračujeme k tak drakonickým opatřením, která nás v konečném součtu přijdou na miliardy dolarů, když jde o „pár“ případů?
Pravdou je, že by bylo nejlepší zrušit úplně všechno. Všechna rozhodnutí – ať už úřadů, nebo firem – totiž směřují k jedinému cíli: zpomalit šíření viru, aby se předešlo přetížení zdravotnického systému, který jednoduše nedisponuje takovými kapacitami a takovou infrastrukturou, aby absorboval desetitisíce infikovaných najednou. Bez rázných opatření by se přitom něco takového dozajista stalo. Stejně jako k tomu došlo v Itálii.
Říká se tomu „zploštění křivky“. A přesně tak to i vypadá, když se podíváte na grafické znázornění. V našem případě jde o ilustraci od Maxe Rosera z institutu Our World in Data, která se ostatně velmi nápadně podobá i křivce otištěné v nedávno publikované studii Emerging Infectious Diseases, jež zkoumala vliv sociálního chování na šíření klasické chřipky.
V zásadě jde o to, že se vždy předem počítá s určitým počtem případů nákazy – což mohou epidemiologové dost dobře odhadnout na základě toho, jak se která nemoc projevuje -, ale když se nepřikročí k preventivním opatřením, začne jejich počet během pouhých pár týdnů skokově narůstat, až se dostane k hranici, která bude nezvladatelná.
Takové situace – podobné těm, která se aktuálně odehrává v Itálii – si vyžádají už z principu víc mrtvých, protože prostě není kam nemocné uložit (nemluvě už o nedostatku roušek, přístrojů, lékařů a sester).
Pokud se ale stejný počet případů
nákazy rozloží do několika měsíců, podobná katastrofa
nehrozí, naopak, systém zdravotní péče má dostatečnou kapacitu
na to, aby se o nemocné postaral. Lidem se dostane prevence i péče
a daleko méně případů nákazy skončí úmrtím, jak ostatně
ukazuje případ Jižní Koreje.
Otázkou je, jestli Spojeným státům vůbec hrozí tolik případů nákazy.
Odpověď zní ano.
Jak před několika dny skvěle vysvětlil bývalý komisař Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) Scott Gottlieb, zvládnout nový koronavirus, o jehož šíření dnes Světová zdravotnická organizace (WHO) mluví jako o pandemii, je nad naše síly.
Pokud se virus ještě nedostal do vašeho okolí, brzy se tam objeví. Jediným důvodem, proč je ještě stále v USA počet případů nákazy nízký, je, že se prakticky neprovádějí testy – těm se tam dnes podrobují jen desítky lidí týdně.
Nelze tudíž vést statistiku, když neznáme skutečný počet nakažených lidí. Všechno nicméně nasvědčuje tomu, že se ve Spojených státech odehraje totéž co v ostatních zemích. I lékař Aaron Carroll, který si ve svých příspěvcích pro deník The New York Times obvykle nedělá z podobných kauz vrásky, tentokrát upozornil na to, jak je důležitá prevence.
Připomněl totiž, že v USA připadá na tisíc lidí jen 2,8 lůžka (méně než v Itálii, kde mají 3,2 lůžka, i v Číně, kde mají na tisíc lidí dokonce 4,3 lůžka). A to jde dokonce o absolutní počet nemocničních lůžek v USA, který zahrnuje i lůžka obsazená pacienty s chronickými obtížemi.
„Podle odhadů disponujeme na
jednotkách intenzivní péče zhruba 45 tisíci lůžek,“
konstatuje Carroll. „Při průměrném průběhu epidemie bude
hospitalizaci potřebovat 200 tisíc Američanů…“
Takže jak se vyhnout nejhoršímu?
Musíme „zploštit křivku“. Lidé naštěstí naslouchají a
chápou. Na Twitteru se dokonce objevuje celá řada příspěvků
s hashtagem, který přímo zmiňuje zploštění křivky, jako
jsou #flatteningthecurve
nebo #FlattenTheCurve.
Jak politici, tak firmy berou upozornění expertů vážně, což ostatně dokazuje neustále se rozrůstající seznam zrušených akcí. Aby to však všechno mělo nějakou cenu, je potřeba, aby se podobně zodpovědně chovali i samotní lidé, kterým experti doporučují vyhýbat se místům, kde se obyčejně shromažďují početnější skupiny obyvatel, což jsou i kina, divadla nebo nákupní centra.
Když Itálie vyhlásila nouzový stav, položil si list The Atlantic v titulku řečnickou otázku: „Která země bude následovat?“ Pokud Američané „nezploští křivku“, budou to oni.
