Česko se za poslední týdny přiblížilo Spojeným státům víc, než tomu bylo za vlády Václava Havla. Alespoň podle toho, co se řeší v politice a v byznysu. Český a americký prezident vypadají přes oceán jako zamilovaný pár (hlavně ten český se to snaží tak prodávat) a stejný úděl jako Donald Trump řeší také ministr financí Andrej Babiš.

Oba převádějí své byznysové říše do fondů.

Nastupující americký prezident zvolil rodinný trust, jemuž budou vládnout dva jeho synové, Babiš chce vložit Agrofert do svěřenského fondu. O něj se pravděpodobně bude starat jeho dlouholetý spolupracovník a právník Alexej Bílek, vedle něj v roli druhého správce možná zasedne sám český vicepremiér. Správci totiž musejí v takovém případě rozhodovat společně, takže by měl Babiš nad fondem detailní kontrolu.

Čtěte také: Cesta k miliardám aneb 34 divokých let Donalda Trumpa

Motivace obou byznysmenů se trochu liší, byť nad oběma se vznáší idea zabránění střetu zájmů mezi podnikáním a veřejnou službou. Trump mohl zůstat zároveň v čele svých firem i Spojených států, ale i on chápe, že se to nesluší.

Andreje Babiše do fondu donutili poslanci stran, s nimiž je v koalici a kteří schválili „lex Babiš“. Zákon znemožňující firmám členů vlády, v nichž mají více než 25procentní podíl, čerpat dotace, získávat veřejné zakázky a vlastnit média.

Bude to mít nějaký reálný dopad? Moc toho nečekejte. Samozřejmě si oba dál uchovají vliv na vybudovaný majetek a dál budou požívat benefity z něho plynoucí. A samozřejmě budou mít proto oba dál velký střet zájmů.

U Trumpa navíc kořeněný tím, že má aktiva a byznysy také v zahraničí. Co když by měl jednou například potvrdit sankce vůči zemi, kde fungují hotely nesoucí jeho jméno, jež jsou závislé na turistice a šlapajícím byznysu?

Převod do fondů je tak hodně účelový. U Andreje Babiše proto, aby Agrofert neztratil přístup k dotacím, u Trumpa hraje víc roli potřeba mít argument pro své politické protivníky, kteří ho za střet zájmů budou dál kritizovat. Do jisté míry právem. Trump mohl zvolit takzvaný „blind trust“, u něhož by opravdu přišel o kontrolu nad majetkem, ale neudělal to a přiklonil se k rodinné variantě.

Čtěte také: #BezAndreje. Přes čárový kód odhalíte, jestli je kuře Babišovo

Jenže proč mu to nakonec vyčítat? Tady totiž nastupuje silný argument obou: lidé nás zvolili v demokratických volbách a o našich majetcích dopředu věděli. A máme přece právo podnikat. Nebo nám alespoň nikdo dopředu neřekl, že se podnikání a vstup do politiky vylučují. A to je pohled, který musí mít ve svobodných zemích svou váhu.

Nebo si rovnou můžeme schválit, že lidé s příjmem třeba nad 200 tisíc do politiky nesmějí. Andrej Babiš nahlas říká, že celý zákon je nastaven jen proti němu, a prohlášení ČSSD ústy Bohuslava Sobotky o tom, že jeho strana je dlouhodobě proti prorůstání ekonomických a politický zájmů, zní ve volebním roce hodně falešně.

Jasně, kumulace moci v rukou jednoho člověka je nebezpečná, a čím více funkční kontroly, tím lépe. Ale stejně tak se nemusely měnit podmínky uprostřed (spíše ke konci) hry a šlo s nimi počkat na novou vládu. Takto Andrej Babiš jen udělal na (trochu) falešný pytel (trochu) falešnou záplatu.

Co z toho vyplývá? Americký a český Forbes zůstávají konzistentní a oba svérázné byznysmeny/politiky dál řadí mezi světové miliardáře. Ani jeden z nich nepřevedl či neprodal svůj majetek mimo dosah svůj a svých rodin, a i kdyby to tak udělali, budeme do jejich jmění počítat peníze, které by za takový krok logicky utržili.

Kdy by se mohli stát nemajetní? Pokud pomineme možnost, že by jejich firmy padly, museli by svůj majetek opravdu věnovat třetí straně. Třeba do charitativní organizace The Giving Pledge, kam nejbohatší lidé světa převedli už 732 miliard dolarů na filantropické účely.

Na to se ale ani jeden z nich zatím evidentně nechystá.