skip to main content

Betonová symfonie. Kam na výlet za neokoukanou brutalistní architekturou

5 minut čtení

Instagram už pár let plní neopracovaný beton, v newyorské galerii MoMA nedávno skončila výstava věnovaná utopickým vizím vtěleným do architektury bývalé Jugoslávie, nakladatelství Phaidon nestačí vydávat knihy v padesáti odstínech šedé a nálepka brutalismus se lepí na kdeco.

Kontroverzní architektonický směr je prostě v kurzu.

V Česku se o brutalistních stavbách často mluví intenzivněji až ve chvíli jejich fatálního ohrožení, jak ukazuje i aktuálně demolovaný Transgas.

Ale není to poprvé: před pěti lety takhle zmizel hotel Praha, nejluxusnější ubytovací kapacita bývalého režimu s fantastickou uměleckou výzdobou. Před deseti lety šel k zemi i liberecký obchodní dům Ještěd z rýsovacího prkna architekta Karla Hubáčka a jeho kolegů ze SIAL. A za dalších pět let možná budeme litovat karlovarského Thermalu, jehož nadcházející rekonstrukce je sice zoufale potřebná, ale současně vzbuzuje obavy stran své citlivosti.

Všechny zmíněné budovy mají společné jedno: přes zapálené snahy části odborné i laické veřejnosti se nikdy nepodařilo prohlásit je za kulturní památku, a jejich osud tak zůstal zcela v rukou majitelů.

Neochota přiznat těmto stavbám status unikátního architektonického počinu hodného památkové ochrany se částečně dá připsat jejich neprvoplánové estetice. Nevraživost vůči „hrozivému a neúprosnému architektonickému technu“ (jak brutalismus přiléhavě nazval redaktor Brad Duning v GQ) se samozřejmě netýká jen Česka, například britský princ Charles proslul přirovnáváním brutalistních staveb k lecčemus od jaderné elektrárny přes absces po plesnivý sloní trus. A brutalistní zástupce v žebříčcích nejošklivějších staveb světa ani nemá smysl počítat.

Nepomáhá ani nedostatek odstupu od doby jejich vzniku. Do brutalistních realizací se v bývalém východním bloku často projektují negativní rysy režimu, za něhož vznikaly – časoprostorová bezohlednost a nehospodárnost jako demonstrace síly.

Manifest za lepší budoucnost

Brutalismus přitom vznikl v 50. letech v západní Evropě a představoval manifest snahy o dostupnou kvalitní architekturu pro nejširší vrstvy, o promyšlenou obnovu míst vzpamatovávajících se z válečné destrukce.

Jeho monumentalita se dá číst jako víra v lepší budoucnost vyjádřená skrze masivní proporce nových veřejných, kulturních a vzdělávacích institucí. Přiznané konstrukční prvky a surové povrchy (od francouzského béton brut označujícího neopracovaný pohledový beton se odvozuje i název tohoto směru) symbolizují přihlášení se k maximální transparenci a novým materiálovým možnostem. Velkorysé rezidenční komplexy vypovídají o dobovém důrazu na dostupné komunitní bydlení a kvalitní veřejný život.

Není divu, že úspěšná brutalistní sídliště jako rakouské Alterlaa a Terrassenhaussiedlung, londýnské Alexandra Road nebo Barbican, sydneyský Sirius a Blues Point či Habitat 67 v Montréalu dnes představují vysoce žádané adresy, často (paradoxně vzhledem ke svému původnímu záměru) i s cenovkou v exkluzivní výši.

Nejlepší ukázky brutalismu jsou přitom kvalitním architektonickým záznamem své doby, který má přitom co říct i dnes, v době intenzivní urbanizace a krize dostupnosti bydlení ve světových metropolích.

Těžko říct, jestli bude Transgas tou poslední stavbou s brutalismem v rodokmenu, která zmizí dříve, než ji doceníme. Spíš než jen doufat je každopádně lepší vydat se na výlety za surovou krásou betonu, třeba hned teď. Tady jsou tipy na výlety po betonových perlách, které si můžete dopřát za víkend. A navíc spíš míň okoukaná místa a stavby, které jsou někdy neprávem ve stínu těch nejznámějších realizací.

Doma

Otisky brutalistní estetiky najdete na mnoha místech v Česku, stačí mít oči otevřené, až budete projíždět prakticky jakýmkoli městem – hledejte místní obchoďák, dům kultury, hotel, bývalé sídlo okresního výboru KSČ nebo třeba krematorium. Naschvál říkáme otisky, protože ryzího brutalismu s čistě betonovými fasádami u nás zase tolik nenajdete – řada budov využívá obklady z dlaždic, kamene, kovu či skla, případně se nachází na stylovém přechodu mezi brutalismem a dalšími styly jako hi-tech, strukturalismus nebo mezinárodní sloh. Mnoho z nich taky utrpělo necitlivou rekonstrukcí a zateplením.

Praha: druhý pohled

Začněme v hlavním městě, protože i přes aktuální vlnu zájmu o architekturu druhé poloviny 20. století tu existuje pár pozoruhodných staveb, kterých si nejspíš moc nevšímáte, tak zapuštěné jsou do naší každodennosti. Třeba Barrandovský most Karla Filsaka a jeho skulpturálně pojaté pilíře kombinující různé struktury pohledového betonu, které prorůstají k masivním plastikám od sochaře Josefa Klimeše. Na magistrále pravděpodobně bez ohlédnutí míjíte čtverhranný komín trčící z jehlanovité střechy futuristické kotelny – tahle topná pyramida je jedinou realizovanou stavbou Karla Pragera z jeho vize obřího nemocničního komplexu na Albertově. O pár set metrů dál v Ječné ulici stojí budova bývalé Teplotechny – méně známá realizace Věry Machoninové kombinuje výraznou modř smaltovaného plechu se zelenými rámy oken, a hlavně s plastickými reliéfy Miroslava Chlupáče na šedých betonových pilířích budovy.

View this post on Instagram

churches schools and guns

A post shared by Robert Candra (@bobby_tinnitus) on

Ještě míň okoukanou Machoninovou najdete i na druhém břehu Vltavy: pro divadelníka Otomara Krejču navrhla v bubenečské Štursově ulici vilu s hnědým keramickým obkladem. O něco známější je pak vila, kterou pro sebe manželé Machoninovi stvořili na jižním strahovském svahu. A když už budete nahoře, omrkněte třeba oplechovanou centrální prádelnu Rošického stadionu od architektů Kutnara a Zemana nebo velín Strahovského tunelu Jiřího Trnky. Hranaté „houbičky“ z betonu a skla a zlověstně působivá vertikála jeho odvětrávací věže se stavěly od roku 1979 až do druhé půlky devadesátek, bezmála 20 let.

Ústí nad Labem: koncentrace moci

Podobně jako na mnoha dalších místech ani v Ústí nad Labem nebyla přeměna, kterou město prošlo v socialistické éře, bez kontroverze. Vyrostla z ní ale také řada impozantních a různorodých staveb, jako jsou elegantně okřídlený bruselský magistrát architektů Gabriela, Fojta a Nenadála, sedmdesátkový obchodní dům Labe Růženy Žertové s exaktním vlnobitím hliníkové fasády nebo monolit hotelu Vladimir balancující na své betonové noze. Do samotného středu města pak v 80. letech tehdejší plánovači poněkud těžkopádně nakoncentrovali hned několik velkorysých úředních budov své doby, pod nimiž je často podepsán architekt Rudolf Bergr: zejména masivy krajského výboru komunistické strany, který vystrkuje svou olbřímí betonovou „vanu“ do prostoru Mírového náměstí, nebo sousedního krajského národního výboru, který se zase může chlubit jednou z největších mozaik světa od Miroslava Houry.

Moravské hybridy

Cennou plastickou fasádu bývalého Prioru v Olomouci před pár lety zakryla bezpohlavní rekonstrukce, brněnské budově Ingstavu Ivana Rullera z konce 60. let ve Vídeňské ulici se ale naštěstí dostalo citlivějšího omlazení. Dvojitá skleněná fasáda odkazující k mezinárodnímu slohu si udržela své oblé rohy, vnější schodiště a věže svoji brutalistní krásu. Zachovala se i sochařská výzdoba vchodu od Evy Kmentové nebo vnitřní nástěnná díla.

Naprostý unikát pak najdete kousek na sever od Brna: kostel svatého Josefa v Senetářově od Ludvíka Kolka svými expresivními formami připomíná Le Corbusierovu slavnou Notre-Dame de Ronchamp nebo kostel Saint-Christoph Roberta Kramreitera ve Štýrském Hradci a kromě působivé architektury láká taky unikátní křížovou cestou od Mikuláše Medka, namalovanou nedlouho před jeho smrtí. Ojedinělá sakrální stavba vznikla v době počínající normalizace díky houževnatosti místního faráře a zázračné nevědomosti vyšších míst. K jejímu zákazu nebo zboření nakonec nedošlo, ale vysvěcena byla až roku 1991. Slavnostní otevření věřícím osladila StB uzavřením okolí, takže se na mši dostávali přes pole pěšky – i přesto jich přišlo 15 tisíc.

Venku

Bratislava: do vesmíru a dál

Slovenské brutalistní realizace by byla škoda opomenout – nejenže jsme byli v době jejich vzniku jeden stát, ale navíc zatímco v Praze a Liberci máme meziplanetární rakety, v Bratislavě rovnou přistávaly objekty z jiných vesmírů. Jeden třeba na Novém mostě (dnešní Most SNP) v roce 1972 v převleku za otočnou vyhlídkovou restauraci, jeden Star Wars bitevník s krytím vládního hotelu Borik dva roky nato. A samozřejmě nelze opomenout stavbu jako vystřiženou z paralelního vesmíru – obrácenou pyramidu Slovenského rozhlasu architektů Svetka, Ďurkoviče a Kisslinga, kterou musíte mít rádi už pro její účast v několika žebříčcích nejošklivějších staveb světa. Flotilu doplňuje levitující asteroid Slovenskej národnej galérie od Vladimíra Dedečka, který navrhl také ceněný niemeyerovský areál zemědělské univerzity v Nitře.

View this post on Instagram

one of my favorites 🔻

A post shared by Miroslava Brooks (@miroslava.brooks) on

Vídeň: ordinace v betonové zahradě

Konzervativní Vídeň přeje spíš starším slohům, ale stačí trochu povyjet z centra. Komplex Všeobecné nemocnice navržený v roce 1964 se plně otevřel veřejnosti až o 30 let později a část jejích 85 metrů vysokých věží je prý dodnes nepoužívaná. Naddimenzovaný projekt údajně 60x přesáhl původní rozpočet a velkorysost je ve vzdušných koridorech a schodištích cítit na každém kroku. Jen pozor, až si je budete fotit, možná vám stejně jako mně přijde někdo říct, že se to nemá dělat.

Sídliště Alterlaa vás okamžitě upoutá už z dálky. Bílé bloky domů elegantně se rozšiřujících směrem k zemi, linie balkonů s neodolatelnými vanami na zeleň přeťatá tmavými oplechovanými tělesy schodišť. Soubor z konce 60. let dnes obývá cca devět tisíc lidí, a patří tak mezi největší obytné stavby v Rakousku, dokonce s vlastní televizní stanicí a novinami. Od jeho vzniku se tu údajně skoro nenajde prázdný byt a opakované průzkumy mezi obyvateli svědčí o vysoké spokojenosti. Není divu: na střechách i v suterénech domů jsou bazény, mezi budovami upravené parčíky, školky a školy, sportoviště a restaurace, kostel, zdravotní středisko, nákupní centrum. Nebýt prohánějícího se ostrého větru, máte pocit dokonalé utopie.

A když se vydáte na okraj jihozápadního předměstí Vídně, odměnou vám bude pohled na hodně neobvyklý kostel Nejsvětější Trojice, známý jako Wotrubakirche – podle návrhu sochaře a architekta Franze Wotruby byl totiž v 70. letech tento kostel poskládaný ze 152 betonových bloků postaven.

Mnichov: sport a motory

Taky víkendová návštěva Mnichova má své četné půvaby pro milovníky pohledového betonu. V bavorské metropoli určitě nevynechejte procházku Olympijským parkem, dějištěm letních OH v roce 1972. Ty vstoupily do dějin především tragicky – během jejich konání zaútočili palestinští teroristé na izraelské sportovce. Pohnutou minulost si můžete připomenout přímo v olympijské vesnici na místě, odkud byly oběti uneseny.

Nicméně zpátky k architektuře. Někdejší promyšleně navržené olympijské městečko odlité z betonu po olympiádě obydleli běžní Mnichované a dnes záviděníhodně pulzuje životem. Pokorzujte mezi jeho elegantními, terasovitě ustupujícími paneláky obklopenými zelení a pokračujte parkem ke komplexu olympijských sportovišť s lehkými stanovými konstrukcemi rozevlátými na lanech a stožárech. Nechte se vyvézt na Olympijskou věž a užijte si bezkonkurenční výhled na vesmírnou hi-tech mašinu centrály BMW, věžák od Karla Schwanzera postavený hned v sousedství Olympiaparku ve stejnou dobu a přezdívaný „čtyřválec“.

View this post on Instagram

#BMWtower #BMWHochhaus #Vierzylinder

A post shared by Robert Candra (@bobby_tinnitus) on

Kam jezdíte za brutalismem vy? Podělte se s námi na life@forbes.cz.