Král hranolků René Müller založil síť hranolkáren Faency Fries, která se mu rozrostla takovým tempem, že jsme ho za to ocenili místem v našem prestižním žebříčku 30 pod 30. René v komentáři pro Forbes popisuje, jak se ve svém gastrobyznysu vyrovnává s koronavirovou krizí.
Vzdát se bez boje a čekat na lepší časy by teď bylo příjemné, možná dokonce rozumné. Já ale hraju o všechno. Nemůžu položit karty dřív, než skončí hra, protože bych tím popřel vše, o co jsem se snažil doposud.
Loňský rok byl velký a náročný – rozšířili jsme tým, nabídku, počet poboček, zdvojnásobili tržby. Také jsme se koncem roku s mým společníkem a spoluzakladatelem Faency Fries Honzou Haščákem dohodli, že půjdeme každý vlastní cestou. Bylo to těžké a důležité rozhodnutí. Tou dobou už se začaly objevovat první zprávy o novém koronaviru, zatím se ale všechno dělo daleko a to, že by nemoc mohla jakkoli ovlivnit náš život v ČR, mě ani nenapadlo.
Forbes mě tehdy zařadil do svého prestižního výběru 30 talentovaných osobností do 30 let, uvnitř firmy jsme se chystali na březen a teplejší měsíce, kdy se naše tržby po zimním útlumu obvykle zvedají. Všichni jsme se těšili, že uvedeme novinky a budeme se dále rozvíjet.
První střet s realitou nastal, když jsme chystali otevření naší pobočky v pražském Manifestu. Byl čtvrtek 12. března, od brzkého rána jsme na místě pracovali, abychom mohli na druhý den, v pátek třináctého, přivítat znovu po zimní přestávce naše hosty. Přesně ve chvíli, kdy jsme skončili, jsme se dozvěděli, že neotevřeme. O dva dny později přišlo nařízení o zavření všech stravovacích zařízení s výjimkou „hladových oken“.
Probudil jsem se do sobotního rána a uvažoval, co budeme dělat dál. Leželo na mně nejen rozhodnutí o osudu našich tří kmenových provozoven, ale také zbytku franšízové sítě. Abych pravdu řekl, rozhodnutí, na která mě nikdo nepřipravil, dělám ve skutečnosti každý den. Ale tohle bylo zcela bezprecedentní.
Vyvstávaly otázky etické, ekonomické i právní. Nikdo v ten okamžik nevěděl, jaké budou kontroly a sankce, pokud náš koncept okna nebude splňovat představy ochránců zákona. Rozhodl jsem se tedy v sobotu neotevřít a začal připravovat celou síť na systém výdejních oken, která otevřou v pondělí. Když jsem se ale podíval ven, nikde nikdo nebyl. Svět začal zpomalovat a veřejný prostor se začal vyprazdňovat.
Během následujících 48 hodin se událo tolik věcí, že jsme hladová okna vůbec neotevřeli. Okamžitě po uzavření provozoven jsme darovali naskladněné brambory na potřebná místa a také jsme stovkami porcí podpořili ty, kdo nezištně šili roušky nebo pracovali v první linii. Ze dne na den jsme ale skončili se 14 zavřenými pobočkami, desítkami brigádníku a zaměstnanců, vysokými závazky vůči našim dodavatelům a nulovými příjmy.
Na poslední schůzce s managementem týmu jsem rozdal instrukce, že je čas doběhnout vše, co jsme zanedbávali. K tomu se nabalila konverzace s dodavateli o posunutí moření závazků a vše stále vypadalo, že se to brzy přežene. Restrikce však sílily a já hleděl tváří v tvář životní výzvě. Optimismus ve mně sice stále byl, ale rychle ho ubývalo.
Od začátku rosteme, reinvestujeme, jsme závislí na cash flow. A o to jsme přišli.
Teď tedy mám dvě možnosti: buď se nadechnu, řeknu, že to v tichu přetrpím, a hodně se zadlužím, nebo s tím zkusím něco udělat. Můj blízký kamarád mi řekl, že v Anglii je takové pořekadlo „Never miss a good crisis“ a že si to mám zapamatovat.
Po třech dnech naprostého zmatku v hlavě jsem si řekl, že v tuto chvíli vlastně není co ztratit. Situace je, jaká je, a já ji asi dokážu zhoršit jen těžko. Vzdávám se, nebudu uvažovat nad komplikovanými scénáři ani vymýšlet těžko proveditelné plány. Prostě je zavřeno. Pokud bychom otevřeli okno, tak na ulici stejně nikdo není a rozvoz zase dělat nemůžeme, protože hranolky pak budou chutnat jako bota. Takže je vymalováno, čus bus v lepších časech.
Pak jsem si ale vzpomněl na nápad, který nosím v hlavě už tři roky. Dipy na doma. Naše dipy ze základní nabídky ve dvousetgramových baleních. Chtěl jsem to udělat už dávno, a tak jsem zašel na půdu, kde už pár let ležely nachystané sklenice, a šel jsem je v osm večer do provozovny naplnit. Když jsem se oblékal, uvažoval jsem, co jiného bychom mohli prodávat s sebou. Po delší úvaze jsem si řekl, že zkusím hranolky zachladit a vakuovat a uvidím, co to udělá.
Ten večer jsem se vrátil domů ve dvě ráno, protože jsem si šest hodin hrál a experimentoval se smažením, chlazením a vakuováním hranolků, abych přišel na ten nejlepší způsob. Ten okamžik, kdy jsem hranolky z vakuového pytlíku nasypal do oleje a viděl, že dělají to, co mají, mě vrátil na úplný začátek podnikání. Byl to ten okamžik, kdy vidíte, že jste vytvořili něco, co funguje.
Ve stejnou chvíli mi navíc můj nejlepší kamarád Patrik Bauer, který má řeznictví Bobroty, nabídl svůj e-shop jako prostor pro online prodej v rámci Moravskoslezského kraje. Lidé si tak mohou objednat naše chlazené, předsmažené hranolky „na doma“ a za pár minut si vytvořit stejný hranolkový zážitek jako u nás v provozovně.
Na jednu stranu jsem ztracený v tom, co nám vzniklo za komplikace, ale na straně druhé jsem našel něco nového, co by nám v této krizi mohlo pomoct. Pracuji od rána do noci, padám na hubu, ale neskutečně mě to baví. Cítím se jako na úplném začátku.
Není to lehké, je to něco úplně jiného než můj denní chleba posledních pár let. Vidím za sebou výsledek, vidím, že se to celé někam posouvá, a mám z toho šílenou radost. Znovu jezdím k dodavateli pro 150 kilogramů brambor a znovu je vozím do provozovny, přesně jak jsem to dělal na začátku. Je to pomalý krok za krokem, zespoda nahoru, a člověk, který si tou cestou celou projde, si toho pak váží víc.
Na dráze se říká, že je lepší být mrtvý než druhý. Já radši říkám, že buď věnec, nebo kotrmelec, není to tak ultimátní.
Každopádně dokud můžu zkoušet nové způsoby, jak překonat překážky a pokračovat v cestě dál, vzdát se nehodlám. Protože jak jsem nadšený motorista, držím furt plný. Dám tam jedna, vytočím to úplně do h*ven, zavřu oči a doufám, že to vyjde.
